Arthur Clarke - Kladivo Boží

Fletcher byl nadšeným přívržencem vzducholodí a ze všech sil se snažil obrátit na víru i Singha.

„Až doopravdy zahájíme průzkum Jupiteru,“ tvrdil, „a nebudeme tam jen spouštět sondy, pak se opět prosadí vzducholodi. Protože atmosféru Jupiteru tvoří většinou molekulární, vodík, budou to samozřejmě muset být vzducholodi na horký vodík. To není problém! Představte si — řídit vzducholoď přes velkou Rudou skvrnu!“

„Ne, děkuji, nechci,“ odvětil Singh. „Ne při desetinásobku gravitace Marsu.“

„Lidé ze Země by to vydrželi, kdyby leželi. Nebo na vodním lůžku.“

„Ale proč se obtěžovat? Není tam nikde pevný povrch — není kde přistát. Roboti dokážou udělat všechno, co chceme, není potřeba riskovat lidi.“

„To je stejný argument, jaký užívali lidé, když začala Kosmická éra. A teď se podívejte, kde jsme! Muži i ženy půjdou na Jupiter, protože — ehm, protože tam je. Ale když se vám nelíbí Jupiter, co Saturn? Téměř stejná tíže jako na Zemi a jen si představte ten pohled! Prolétat ve velkých výškách, kde uvidíte prstence. Jednoho dne to bude velká turistická atrakce.“

„Levnější je zapojit se na brainmana. Samá legrace a vůbec žádné riziko.“

Fletcher se zasmál, když Singh ocitoval známý slogan. „Vy tomu samozřejmě nevěříte.“

Měl pravdu, ale Singh neměl v úmyslu připustit to. Prvky rizika jsou tím, co odlišuje skutečnost od imitace reality, ať je jakkoli dokonalá. A ochota riskovat — vlastně vítat riziko, když je rozumné — je tím, co koření život a přidává mu na ceně.

Další cestující na Europu se zabývali technikou, která se zdála dokonce ještě podivnější než aeronautika — technikou ponorek určených pro velké hloubky. Ve Sluneční soustavě byla Europa jediným tělesem kromě Země, kde se nacházely oceány, byť uzavřené pod ledovým příkrovem, který je ochraňoval před Vesmírem. Teplo vytvářené Jupiterovými ohromnými gravitačními přílivy a odlivy — stejné síly, které spouštěly sopky sousedního Io — zabraňovalo tomu, aby globální oceán zamrzl.

Kde se nachází voda v kapalném stavu, tam je naděje na život. Doktorka Rami Wijeratne strávila dvacet let průzkumem hlubin oceánů na Europě. A to jak osobně, tak pomocí robotických sond. I když nenašla nic, neodradilo ji to.

„Jsem si jistá, že tam život je,“ tvrdila. „Jenom doufám, že jej dokážu najít, než z vašich odpadků vylezou nějaké mikroby pocházející ze Země a všechno tam zničí.“

Doktorka Wijeratne byla také optimistkou, co se týkalo možností života ještě mnohem dále od Slunce ve velkém oblaku komet daleko za Neptunem.

„Existuje tam voda, uhlík, dusík a všechny další potřebné chemické látky,“ tvrdila velice ráda. „Je jich tam milionkrát více než na planetách. A musí tam být radioaktivita — což znamená teplo a velkou rychlost mutací. Hluboko uvnitř komet by mohly existovat ideální podmínky ke vzniku života.“

Zdálo se škoda, že doktorka vystoupí na Europě a nebude pokračovat v cestě ke Kálí. Její debaty s profesorem Sirem Colinem Drakerem, členem Královské akademie, které byly sice dobrosrdečné, ale nebyly v nich zakázány žádné chvaty, přinášely ostatním cestujícím spoustu zábavy. Slavný astrogeolog byl jediným vědcem z původních pasažérů Goliáše, který zůstal na palubě. Byl totiž dostatečně výjimečný, aby vetoval všechny příkazy k návratu domů.

„Vím o asteroidech víc, než kterýkoliv žijící člověk,“ tvrdil s neotřesitelnou suverenitou. „A Kálí je nejdůležitější asteroid v historii. Chci si na něj sáhnout — jako dárek ke svým stým narozeninám. A kvůli vědě, samozřejmě.“

Co se týkalo životních forem v kometách, které propagovala doktorka Wijeratne, neměl vůbec žádných pochyb.

„Nesmysl! Hoyle a Wickremasinghe to navrhovali už před více než sto lety, ale nikdo to nebral vážně.“

„Pak je na čase, aby to vědci vzali vážně. A protože asteroidy — alespoň některé — jsou mrtvé komety, hledal jsi tam někdy fosilie? Možná by to stálo za to.“

„Upřímně řečeno, Rani, dokážu si vymyslet mnohem lepší způsob, jak trávit čas.“

„Vy geologové! Někdy si myslím, že jste sami fosilie! Vzpomeň si, jak jste se smáli chudákovi Wegenerovi a jeho teorii o posunu kontinentů. A pak jste z něho udělali svého svatého patrona, když už zemřel.“

A tak to šlo pořád, celou cestu na Europu.

Europa, nejmenší ze čtyř Galileovských oběžnic Jupiteru, byla jediným tělesem ve Sluneční soustavě, který by se dal omylem považovat za Zemi — pokud jste se nedostali dost blízko. Když kapitán Singh shlížel na nekonečnou rozlohu plovoucího ledu pod sebou, snadno si představil, že skutečně oblétá domovskou planetu.

Iluze ovšem rychle zmizela, když obrátil zrak k Jupiteru. Obrovská planeta, která procházela svými fázemi každé tři a půl dne, dominovala obloze, i když se zmenšila na nepatrně tenký srpek. I potom totiž světelný oblouk objímal jako kolébka ohromný černý disk, o dvacetkrát větším průměru než je průměr Měsíce na pozemské obloze. Disk vymazal z oblohy hvězdy a právě obíhal vzdálené Slunce. A noční strana Jupiteru byla zřídka úplně temná. Bouře větší než zemské kontinenty blikaly sem a tam, jako by Jupiteřané vedli atomovou válku — a se stejnou energií. Kruhy polární záře obvykle obalovaly póly a gejzíry fosforescence tryskaly z neprozkoumaných — snad navždy neprozkoumatelných — hlubin planety.

Když byl Jupiter v úplňku, působil ještě větším dojmem. Složité smyčky a vlnovky mlžných pásů věčně obíhajících rovnoběžně s rovníkem se předváděly ve své mnohobarevné kráse. Mezi nimi se pohybovaly bledé oválné ostrovy — jako tisíc kilometrů široké měňavky. Někdy se zdálo, že vystupují z mlhoviny kolem sebe úmyslně, až se dalo snadno uvěřit, že se vlastně jedná o ohromné živé tvory. Z této hypotézy vycházelo i několik vědeckofantastických románů.

Ale vrchol představení tvořila Rudá skvrna. I když se během stovek let rozmázla a vybledla, někdy téměř úplně vymizela, nyní byla výraznější než kdy předtím od doby, kdy ji v roce 1665 Cassini objevil. Když ji Jupiterova závratná desetihodinová rotace smetala po tváři planety, vypadalo to, jako kdyby do Vesmíru zlovolně zíralo obrovské, krví podlité oko.

Nebylo divu, že pracovníci na Europě měli nejkratší dobu služby a že u nich docházelo k největšímu počtu psychických zhroucení ze všech posádek umístěných na planetách. Trochu se to zlepšilo, když se zařízení přesunulo do středu odvrácené strany, kde byl Jupiter neustále skryt. Přesto však i zde psychologové zjistili, že někteří pacienti věří, že je to mrkající Kyklopovo oko sleduje skrze tři tisíce kilometrů masivní skály…

Snad je sledovalo, jak vykrádají poklady Europy. Oběžnice představovala jediný, zato velký zdroj vody — a tudíž vodíku — uvnitř oběžné dráhy Saturnu. I když se větší zásoby vody nacházely v oblacích komet daleko za Plutem, nebylo zatím ekonomické dobývat je. Snad někdy v budoucnu. Zatím však Europa dodávala většinu pohonných hmot pro všechny lety a obchod ve Sluneční soustavě.

Navíc, vodík z Europy byl kvalitnější než vodík ze Země. Díky eónům bombardování z radiačních polí kolem Jupiteru obsahoval mnohem vyšší procento těžšího izotopu, deuteria. S tímhle malým obohacením dodával optimální směs potřebnou jako zdroj energie fúzního pohonu.