Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Kapitán Sirdar Bey vypadal unaveně, ale spokojeně, když přivítal patnáct mužů a žen, které právě oživili, a představil je těm třiceti, kteří v současné době tvořili směny A a B. Směna C měla podle lodních řádů spát — ale úplně vzadu v sále se ukrývalo několik postav a předstíralo, že sem nikdy nevstoupily.

„Jsem velice rád, že jste se k nám připojili,“ řekl nově příchozím. „Je to příjemné, když člověk kolem sebe vidí několik nových tváří. A ještě lepší je pozorovat planetu a vědět, že naše loď splnila plán cesty za prvních dvě stě roků bez závažnějších anomálii. Tady je Thalassa, přesně podle programu.“

Všichni se obrátili k obrazovce pokrývající větší část stěny. Hodně plochy patřilo údajům a informacím o stavu lodních systémů, avšak největší díl se mohl proměnit v okno vyhlížející do vesmíru. Zcela je vyplňoval omračující, nádherný obraz modrobílé koule, téměř úplně osvětlené. Všichni v místnosti pravděpodobně postřehli její srdcervoucí podobu se Zemí, pozorovanou z místa vysoko nad Tichým oceánem — samá voda, jenom několik osamělých kousků pevniny.

A země se skutečně nacházela — sevřená skupina tří ostrovů, zčásti skrytá pod závojem mračen. Lorenovi vytanula na mysli Havaj, kterou nikdy v životě nespatřil a která už neexistovala. Byl tu však zásadní rozdíl mezi oběma planetami. Opačnou polokouli Země tvořila většinou pevnina, druhá hemisféra Thalassy byl pouhý oceán.

„Tak tady je,“ řekl kapitán pyšně. „Přesně, jak určoval plán výpravy. Jenže je tu jeden detail, se kterým nepočítal a který určitě ovlivní náš postup.

Připomeňte si, že Thalassa byla osídlena pomocí modulu Mark 3A obsahujícího padesát tisíc jednotek, který opustil Zemi v roce 2751 a dorazil sem roku 3109. Všechno šlo dobře a první relace jsme obdrželi o sto šedesát let později. Pokračovaly bez přerušení téměř po dvě století, pak se náhle odmlčely po krátké zprávě oznamující velkou vulkanickou erupci. Dál jsme už neuslyšeli ani slovo, a tak jsme dospěli k závěru, že naše kolonie na Thalasse byla zničena — nebo zdegradovala na nějaký stupeň primitivní společnosti, jak se už přihodilo, zdá se, v několika jiných případech.

Dovolte, abych pro čerstvě probuzené zopakoval, co jsme zjistili. Když jsme vlétli do této sluneční soustavy, začali jsme přirozeně odposlouchávat všechny vlnové rozsahy. A nic — dokonce ani únik radiace z energetických systémů.

Když jsme se přiblížili, uvědomili jsme si, že to ještě vůbec nic nedokazuje. Thalassa totiž má velice hustou ionosféru. Pod ní by se mohlo ozývat čilé švitoření na středních a krátkých vlnách a nikdo zvenčí by se o tom nikdy nedozvěděl. Mikrovlny by pronikly, samozřejmě, jenže ty možná k ničemu nepotřebují nebo jsme prostě neměli to štěstí a žádný paprsek jsme nezachytili.

V každém případě se tam dole nachází vyspělá civilizace. Jakmile se nám nabídl pohled na noční stranu, uviděli jsme osvětlení jejich velkoměst — nebo přinejmenším měst. Je tu spousta menších průmyslových závodů, nepříliš hustá pobřežní doprava — žádná veliká plavidla — a dokonce jsme zpozorovali pár letadel pohybujících se rychlostí plných pět set mil za hodinu, která je zanesou na kterékoli místo během patnácti minut.

V natolik koncentrovaném společenství zjevně nepotřebují příliš rozsáhlou leteckou dopravu a mají solidní systém silnic. Jenže stále nejsme schopni odhalit žádné telekomunikační prostředky. A taky žádné družice — dokonce ani meteorologické, ačkoli byste si řekli, že je měli zapotřebí… ačkoli třeba ne, poněvadž jejich lodi se nikdy nevzdálí z dohledu pobřeží.

Tady prostě není jiná pevnina, kam by se dalo plout, samozřejmě.

Takže teď jsme tady. Je to zajímavá situace — a velice příjemné překvapení. Alespoň doufám, že bude. A nyní, jsou nějaké dotazy? Ano, Lorensone?“

„Pokoušeli jsme se s nimi navázat kontakt, pane kapitáne?“

„Zatím ne, domnívali jsme se, že to není radno, dokud nepoznáme přesně úroveň jejich civilizace. Ať podnikneme cokoli, může to být značný šok.“

„Vědí, že jsme tady?“

„Pravděpodobně ne.“

„Ale jistě — naše motory — něco takového museli zpozorovat!“

Bylo to opodstatněné tvrzení, poněvadž kvantový tryskový motor při plném výkonu byl jednou z nejdramatičtějších podívaných, v nichž měl kdy člověk prsty. Zářil jako atomová bomba, jenomže mnohem delší dobu — měsíce namísto milisekund.

„Možná, ale pochybuji o tom. Když jsme prováděli hlavní část brzdného manévru, byli jsme na opačné straně od slunce. V jeho světle by nás neviděli.“

Potom kdosi položil otázku, kterou měli na jazyku všichni. „Pane kapitáne, jak to ovlivní naši výpravu?“

Sirdar Bey zamyšleně pohlédl na tazatele.

„V tomhle stadiu se ještě nedá říct. Několik set tisíc jiných lidských bytostí — nebo kolik jejich populace čítá — nám může hodně usnadnit. Nebo přinejmenším podstatně zpříjemnit. Na druhé straně, jestli jim nepadneme do oka…“

Výmluvně pokrčil rameny.

„Právě se mi vybavila rada, kterou dával starý zkušený cestovatel jednomu ze svých kolegů. Jestliže předpokládáš, že se k tobě budou domorodci chovat přátelsky, pak se to obvykle stane. A vice versa.

Takže dokud se neprokáže opak, budeme předpokládat, že se zachovají přátelsky. A jestli ne…“

Kapitánovi ztvrdly rysy a jeho hlas se proměnil v hlas velitele, jenž převedl svou velkou loď přes propast padesáti světelných roků.

„Nikdy jsem netvrdil, že v síle je pravda, ale být mocný je vždycky velice uklidňující.“

Jen stěží se dalo uvěřit, že je skutečně a nepopiratelně probuzený a život že začíná znovu.

Korvetní kapitán Loren Lorenson chápal, že nikdy nemůže zcela uniknout z dosahu tragédie, jež vrhla stín na život více než čtyřiceti generací a která dospěla k vrcholu právě v jeho době. V průběhu jeho prvního nového dne ho pronásledoval neustálý strach. Ani slibná tvář a záhadnost nádherné planety zalité oceánem, která visela tam dole pod Magellanem, nemohla potlačit obavy: Jaké sny na mě sestoupí, až zavřu večer oči a poprvé za dvě stě roků se ponořím do skutečného spánku?

Stal se svědkem událostí, na něž nikdo nikdy nezapomene a které budou děsit lidstvo až do konce jeho dní. Lodním dalekohledem pozoroval zánik Sluneční soustavy. Spatřil na vlastní oči, jak po miliardě roků znovu vybuchly sopky na Marsu, jak se náhle obnažila Venuše, když její atmosféra vyvála do vesmíru okamžik předtím, než planeta sama propadla zkáze, viděl explodovat obří plynové planety v do běla rozžhavených kotoučích ohně. Avšak tohle všechno bylo jenom nedůležité, bezvýznamné divadlo ve srovnání s pohledem na tragédii Země.

I tu sledoval přes čočky kamer, které přetrvaly o několik málo minut déle než obětující se lidé, kteří zasvětili poslední chvíle svého života tomu, aby kamery vedli. Viděl…

…egyptské pyramidy žhoucí temně rudou září okamžik předtím, než se zřítily do jezer roztaveného kamene…

…dno Atlantiku, vyprahlá skaliska ostře vystupující v těch několika vteřinách, než se znovu ponořila pod hladinu lávy, tryskající z vulkánů středooceánského driftu…

…Měsíc vycházející nad hořící brazilské pralesy a zářící nyní téměř stejně mocně jako Slunce před svým posledním západem, do něhož zbývalo sotva několik minut…