Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

…celý kontinent Antarktidy, který se náhle vynořil ze svého hrobu, když odtála kilometry silná vrstva prastarého ledu… …mohutný ústřední oblouk Gibraltarského mostu, tavící se, zatímco se žhavým vzduchem propadal dolů…

V tomhle posledním století děsily Zemi přízraky — nikoli přízraky mrtvých ale těch, kteří se už nikdy nenarodí. Neboť pět set let se porodnost udržovala na takové úrovni, aby se lidská populace postupně snížila na několik málo miliónů, až neodvratně přijde konec. Celá města — a dokonce celé země — opustili obyvatelé v těch dobách, kdy zdecimované lidstvo očekávalo událost, jež završí Dějiny.

Byla to doba prapodivných paradoxů, divokých výkyvů mezi zoufalstvím a horečnatou rozjařeností. Mnozí samozřejmě hledali zapomnění pomocí tradičních způsobů — drog, sexu a riskantních sportů, včetně čehosi, co byly opravdické miniaturní války, bojované pod dohledem rozhodčího a smluvenými zbraněmi. Stejně populární bylo i ohromné spektrum elektronické katarze, od nejrozmanitějších videoher přes seriály, do nichž se divák mohl přímo zapojit, až po přímou stimulaci mozkových center rozkoše.

Protože teď už nebyl žádný důvod brát ohledy na budoucnost této planety, mohly se s klidným svědomím vyždímat do dna všechny pozemské zdroje a promrhat bohatství nahromaděné v průběhu věků. Podle názvosloví materiálního světa všichni byli milionáři, bohatší než jejich předkové, ovoce jejichž dřiny sklidili, ve svých nejdivočejších snech. Sami si říkali s trpkou ironií, ačkoli ne bez určité pýchy, Vládci posledních dní.

Nicméně i když spousty lidí hledalo zapomnění, dokonce ještě víc jich nacházelo uspokojení, ostatně stejně jako kdykoli předtím, v práci na dosažení cílů přesahujících rozměr jejich života. Pokračovalo se ve většině oborů výzkumné činnosti a využívaly přitom zdroje, jež se teď nabízely. Když nyní potřeboval fyzik k pokusu sto tun zlata, nebyl už to problém finanční, ale jenom malá nesnáz v zásobování.

Tři obory převládaly. První bylo neustálé sledování sluneční činnosti — ne proto, že by zůstávaly nějaké pochybnosti, ale ve snaze upřesnit předpověď výbuchu na rok, den, hodinu…

Druhou oblastí bylo pátrání po mimozemských civilizacích. Aniž by přihlíželo k celému staletí neúspěchů, pokračovalo nyní se zoufalou naléhavostí — ale dokonce ani před samotným koncem nesklízelo větší úspěchy než dříve. Na veškeré volání člověka se vesmír ozýval stále stejně jalovou odpovědí.

A třetí samozřejmě představovalo osidlování okolních hvězd v naději, že lidský rod nevymře se zánikem svého Slunce.

Do sklonku posledního století byly vyslány osidlovací lodi, stále rychlejší a stále dokonaleji vybavované, k více než padesáti cílům. Jak se očekávalo, většina pokusů skončila nezdarem, avšak deset kolonií odvysílalo nazpět zprávu o alespoň částečném úspěchu. A ještě větší naděje se vkládaly do posledních a nejdokonalejších modelů, ačkoli dosáhnou své vzdálené cíle dávno a dávno potom, co Země přestane existovat. Ten úplně poslední, který byl vypuštěn, mohl křižovat vesmír jednou dvacetinou rychlosti světla a přistane za devět set padesát roků když půjde všechno hladce.

Loren měl ještě v dobré paměti vypuštění Excaliburu ze startovací rampy v Lagrangeově bodu mezi Zemí a Měsícem, kde loď postavili. Ačkoli mu bylo teprve pět roků, přesto chápal, že tahle osidlovací loď bude ze všech nejrychlejší. Avšak aby porozuměl, proč byl po celá staletí prováděný program zastaven právě ve chvíli, kdy dospěl k technické dokonalosti, na to byl přece jen příliš malý. A nemohl ani vytušit, jak jeho vlastní život promění ohromující objev, který dosavadní situaci naprosto zvrátil a v posledních desetiletích pozemské historie dal lidstvu novou naději.

Nikdo nedokázal nikdy snést žádné podstatné důvody pro kosmické lety s lidskou posádkou třeba jen na vzdálenost k nejbližší hvězdě, třebaže na tohle téma vzniklo nesčetné množství teoretických studií. Že měla taková cesta trvat celé století, to nebyl rozhodující faktor, tenhle problém by vyřešila hibernace. Opice rhesus prospaly už v družici Louis Pasteur, určené pro lékařský výzkum, téměř tisíc roků a jejich mozky vykazovaly stále bezvadně normální činnost. Neexistoval vůbec žádný důvod předpokládat že by totéž nedokázaly i lidské bytosti — ačkoli rekord který držel pacient postižený zvláštním, záhadným druhem rakoviny, činil méně než dvě století.

Biologický problém byl vyřešený; byl to technický, který se dál nepřekonatelný. Plavidlo, jež by dokázalo nést tisíce spících cestujících spolu se vším, co by k novému životu na cizí planetě potřebovali, muselo by mít rozměry jako veliké zaoceánské parníky, které kdysi vládly pozemským mořím.

Bylo by celkem snadné vybudovat takovou loď za oběžnou drahou Marsu a využít přitom hojných zdrojů v pásu asteroidů. Jenže bylo ovšem nemožné vybavit ji motory, jež by takovou loď vynesly ke hvězdám v nějaké rozumně dlouhé době.

Dokonce i při desetině rychlosti světla nalézaly se všechny nejslibnější cíle více než pět set roků daleko. Potřebnou rychlost dosahovaly automatické sondy — řítící se přes sousední hvězdné soustavy a hlásící rádiem svá pozorování, učiněná průběhu několika hektických hodin průletu. Jenže neexistoval žádný způsob, jak by se daly přibrzdit a sestoupit s nimi na oběžnou dráhu nebo přistát. Vyloučíme-li nehodu, budou navždycky pokračovat v letu jednou galaxií za druhou.

Tady se skrýval základní problém se všemi raketami — a nikdo dosud nevynalezl žádnou jinou možnost pohonu pro dálkové lety. Rychlost je totiž stejně obtížné ztratit, jako ji nabrat, a nutnost nést pohonné hmoty potřebné pro brzdící manévr potíže cestovatele nejen zdvojnásobuje, přímo je to umocňuje.

Loď vybavená kompletní hibernací ovšem může být postavena tak, aby dosáhla jednu desetinu světelné rychlosti. Vyžadovalo by to jen vézt okolo jednoho miliónu tun poněkud exotické věci, jako jsou pohonné hmoty. Bylo by to obtížné, ale nikoli nemožné.

Avšak aby plavidlo na konci cesty rychlost ztratilo, muselo by startovat nikoli s miliónem — ale ještě s dalším zcela nesmyslným, směšným miliónem tun pohonných hmot. Tohle samozřejmě vůbec nepřipadalo v úvahu, takže celé záležitosti nikdo po staletí nevěnoval jedinou vážnou myšlenku.

A potom, díky jedné z největších dějinných ironií, získalo lidstvo klíč k vesmíru — a zůstalo mu sotva jedno století k tomu, aby jej dokázalo využít.

Jak jsem šťastný, pomyslel si Moses Kaldor, že jsem tomu pokušení nikdy nepodlehl svodům, jimiž umění a technika vábí lidstvo už déle než celé tisíciletí. To bych si přál, abych si mohl s sebou do vyhnanství vzít Evelynin elektronický obraz zachycený pomocí několika gigabytů programu. Mohla by se přede mnou zjevit v některém z prostředí, které jsme oba měli rádi, a mohli bychom pokračovat v přerušeném hovoru, dokonale přesvědčivém. Nikdo cizí by neuhodl, že to všechno je neskutečné.

Jenže já bych to po pěti či deseti minutách věděl, pokud bych se nechtěl úmyslně klamat. A to bych nikdy nedokázal. Ačkoli stále přesně nechápu, proč se proti tomu mé instinkty bouří, nikdy nedokážu přijmout falešnou útěchu, kterou poskytuje rozhovor s mrtvým. Nyní už dokonce ani nevlastním pouhý záznam jejího hlasu.