Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

A nyní si představte, že bublinky neustále vybuchují a při výbuších se uvolňuje energie srovnatelná s energií atomové bomby — pak zase tuhle energii absorbují nazpět, aby ji opět vyplivly, a takhle se to děje neustále a pořád.

S velikým zjednodušením takhle vypadal obrázek základní struktury prostoru, jak jej vymysleli fyzikové koncem dvacátého století. Ovšem že by se tahle vnitřní energie někdy dala využít, to se zdálo naprosto fantastické.

Jenže stejně tak všem připadala myšlenka uvolnění energie z nedávno objeveného atomového jádra o pouhou jednu generaci dříve, a přece se to podařilo za dobu kratší než polovinu století. Spoutat „kvantové fluktuace“, které ztělesňovaly energii samotného prostoru, to byl úkol o celý jeden řád obtížnější — a výhra byla v tomtéž poměru větší.

Kromě jiného by lidstvu umožnila volně se pohybovat vesmírem. Kosmická loď by mohla akcelerovat doslova navždycky, poněvadž by už nepotřebovala žádné pohonné hmoty. Jediné praktické omezení rychlosti by paradoxně bylo to, s čím bojovala první letadla — tření okolního prostředí. Mezihvězdný prostor obsahuje značné množství vodíku a dalších atomů, které mohou způsobovat problémy už dávno předtím, než by loď dosáhla nepřekročitelné meze dané rychlostí světla.

Kvantový pohon mohl být vyvinut kdykoli po roce 2500, a historie lidstva by se pak značně lišila. Naneštěstí — jak se už při křivolakém pokroku vědy přihodilo mnohokrát — nepřesná pozorování a mylné teorie zpozdily konečný průlom téměř o tisíc roků.

Horečná staletí Posledních dní dala vznik mnohému skvělému — i když často dekadentnímu — umění, ale získala jen málo důležitých vědeckých poznatků. Navíc dosavadní neustálá řada nezdarů přesvědčila takřka všechny, že získat energii z prostoru je něco jako zkonstruovat perpetuum mobile, nemožné dokonce i teoreticky, natožpak v praxi. Ovšem — na rozdíl od perpetua mobile — dosud nebylo prokázáno, že to je nemožné, a pokud to nebylo demonstrováno mimo jakoukoli pochybnost, určité naděje zůstávaly.

Pouhých sto padesát roků před koncem skupina fyziků na výzkumné družici s nulovou gravitací v Lagrangeově bodě jedna oznámila, že konečně nalezli důkaz. Zjistili principiální důvody, proč nikdy nepůjdou využít obrovské energie hyperprostoru, přestože byly naprosto reálné. Nikdo se neobtěžoval, aby v tomhle obskurním koutku vědy po nich udělal pořádek.

O rok později se z družice ozvalo rozpačité zakašlání. Do důkazu se vloudila malá chybička. Byla to chybička, která se v minulosti už přihodila mnohokrát, ačkoli ještě nikdy s tak závažnými následky.

Znaménko minus se nešťastnou náhodou zaměnilo za plus.

Současně se náhle změnil celý svět. Otevřela se cesta ke hvězdám — pět minut před konečným zvoněním.

Možná to nemělo všechno přijít tak naráz, pomyslel si Moses Kaldor. Všichni vypadali šokovaně. Jenže samo o sobě to bylo velmi názorné. Dokonce i když jsou tihle lidé technicky zaostalí — jen se podívejte na to jejich auto! — musí si uvědomovat, že jen technický zázrak nás mohl dopravit ze Země na Thalassu. Nejprve si budou lámat hlavu, jak jsme to dokázali, a pak začnou uvažovat proč.

Ovšem ve skutečnosti tohle byla první otázka, která primátorku Waldronovou napadla. Tihle dva muži v malém létajícím stroji byli evidentně jen předvoj. Nahoře na oběžné dráze jich mohly být tisíce — dokonce milióny. A Thalassa si udržovala populaci, díky striktní regulaci, okolo devadesáti procent ekologického optima..

„Jmenuji se Moses Kaldor,“ pronesl starší z obou návštěvníků. „A tohle je korvetní kapitán Loren Lorenson, zástupce hlavního inženýra na kosmické lodi Magellan. Omlouváme se za tyhle bublinovité obleky — ale dáte nám zapravdu, že slouží k naší vzájemné ochraně. Ačkoli my jsme přišli s úmysly přátelskými, naše baktérie mohou být jiného názoru.“

Jaký má překrásný hlas, pomyslela si primátorka Waldronová. Netušila, že kdysi to byl nejznámější hlas na světě, utěšující — a někdy burcující milióny lidí v průběhu desetiletí před Koncem.

Primátorčino neustále bloudící oko však nespočinulo na Mosesi Kaldorovi příliš dlouho. Bylo mu zjevně dost přes šedesát a na ni byl tudíž trochu přestárlý. Mladší muž se jí zamlouval mnohem víc, ačkoli zauvažovala, zda by se někdy smířila s jeho ošklivou sinale bělavou tváří. Loren Lorenson — jaké okouzlující jméno! — byl téměř dva metry vysoký a vlasy měl tak světlé, až se zdály téměř stříbrné. Nebyl tak statný jako — no, Brant ale určitě byl pohlednější.

Primátorka Waldronová byla dobrou znalkyní jak mužů, tak i žen, a Lorensona si zařadila velmi rychle. Četla v něm inteligenci, odhodlání a snad dokonce i necitelnost — nepřála by si ho mít za nepřítele, ale docela jistě by v něm chtěla mít přítele. Nebo ještě lépe…

Zároveň nepochybovala, že Kaldor je mnohem příjemnější osobností. V jeho tváři a hlase už rozeznala moudrost, soucit a také hluboký smutek. Nijak se tomu nedivila, vzhledem ke stínu, v němž jistě strávil celý svůj život.

Všichni členové uvítacího výboru k nim přistoupili a primátorka je jednoho po druhém představovala. Brant zdvořilosti odbyl co nejrychleji a zamířil přímo k létajícímu stroji, aby jej prozkoumal šroubek po šroubku.

Loren se k němu připojil. Ihned v něm rozpoznal kolegu technika a chtěl zjistit, jak bude Thalassan reagovat. Správně uhodl, čeho se bude týkat jeho první otázka. Jenže i tak ho trochu vyvedla z míry.

„Jaký to má pohon? Tyhle výtokové otvory trysek jsou směšně malé — jestli jsou to, zač je považuji.“

Byl to chytrý postřeh. Tihle lidé nebyli takovými technickými barbary, jak vypadali na první pohled. Ale nikdy neškodí někoho trošku ohromit. Malý protiútok.

„Je to kvantový tryskový motor se sníženým výkonem přizpůsobený pro let v atmosféře, který využívá vzduch jako pracovní médium. Energii odebírá z Planckových fluktuací — jak víte, deset na mínus třicátou třetí krát centimetr. Takže má samozřejmě neomezený dolet, ve vzduchu stejně jako v kosmickém prostoru.“ Lorena docela potěšilo jeho „samozřejmě“.

Ale znovu musel ocenit Branta. Lassan ani nemrkl a dokonce se zmohl, aby řekl: „Velmi zajímavé,“ jako by to myslel vážně.

„Můžu vstoupit dovnitř?“

Loren zaváhal. Kdyby odmítl, mohlo by to vypadat nezdvořile, a konec konců se chtěli s nimi spřátelit co nejrychleji. A možná bylo ještě důležitější, že prohlídka ukáže, kdo tady skutečně vládne.

„Samozřejmě,“ odvětil. „Ale buďte opatrný a ničeho se nedotýkejte.“ Brant byl příliš zaujatý, než aby postřehl, že tu scházelo „prosím“.

Loren vstoupil jako první do malé přechodové komory raketoplánu, Bylo tu místa právě tak dost pro ně dva a vyžadovalo složitou gymnastiku, než Branta nacpal do náhradního bublinového skafandru.

„Doufám, že to nebude třeba nosit dlouho,“ vysvětlil Loren, „jen do té doby, než ukončíme mikrobiologické testy. Zavřete oči, až budeme procházet sterilizačním cyklem.“

Brant postřehl slabou fialovou zář a krátce zasyčel jakýsi plyn. Pak se otevřely vnitřní dveře, a vstoupili do pilotní kabiny. Když se usadili jeden vedle druhého, pokryl je jakýsi takřka neviditelný film, který jim prakticky nebránil v pohybech. A přece je odděloval od sebe, jako by se nacházeli v rozdílných světech — což byla v mnohých ohledech pravda.