Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Paní prezidentová ho začala uklidňovat, ale uprostřed věty ji přerušilo kýchnutí.

Seděli proti sobě na postelích a nešťastně hleděli jeden na druhého.

„Počítám, že se za týden z toho dostaneme,“ popotáhl pan prezident. „Ale třeba lékařská věda udělala za posledních pár století nějaký pokrok.“

Jeho naděje se sice naplnily, ale zase nijak světoborně. S vynaložením heroického úsilí — a bez ztráty na životech — potlačili epidemii za šest zbědovaných dní.

Nebyl to slibný začátek prvního kontaktu mezi bratranci, jejichž osudové cesty rozdělily hvězdy a kteří se scházeli znovu téměř po tisíci letech.

Jsme tu už dva týdny, Evelyn — ačkoli se to ani tak dlouho nezdá, neboť je to pouze jedenáct thalasských dnů. Dříve či později budeme muset starý kalendář opustit, ale moje srdce bude stále bít starodávným pozemským rytmem.

Byla to rušná doba, ale vcelku příjemná. Jediný skutečný problém byl medicínský. Přes veškerou obezřelost jsme zrušili karanténu příliš brzy a asi dvacet procent Lassanů chytilo jakýsi virus. U žádného z nás se nevyvinuly sebeslabší symptomy, takže jsme se cítili o to provinileji. Naštěstí nikdo nezemřel, ačkoli bohužel na tom zdejší lékaři mají pramalou zásluhu. Lékařská věda tu je zjevně zaostalá, stále více a více se tu spoléhali na automatické systémy, takže nedokáží zvládnout nic mimořádného.

Ale odpustili nám; Lassané jsou dobrosrdeční, tolerantní lidé. Měli neuvěřitelné štěstí — možná až příliš velké — se svou planetou, což ještě prohlubuje kontrast se Saganem 2.

Jako jediný skutečný nedostatek pociťují nedostatek pevniny a jsou natolik moudří, že udržují populaci pod maximálním počtem. Pro případ, že by náhodou upadli v pokušení meze překročit, jako úděsné varování mají filmy s pozemskými slumy.

Protože jsou to tak dobří a okouzlující lidé, velice nás to svádí, abychom jim začali pomáhat, namísto toho, abychom je nechali, aby si dál vyvíjeli svou vlastní kulturu, aby šli vlastní cestou. Svým způsobem jsou jako děti — a všichni rodiče zakusili, jak je těžké přijmout fakt, že dříve či později se musí přestat plést do věcí svých potomků.

V jistém smyslu si samozřejmě nemůžeme pomoct, abychom se nevměšovali — už jen pouhá naše přítomnost je vměšování. Jsme na jejich planetě neočekávanými — ačkoli naštěstí nikoli nevítanými — hosty. A oni nikdy nezapomínají, že Magellan krouží hned tam, kde končí atmosféra: poslední vyslanec z planety jejich vlastních předků.

Znovu jsem navštívil Místo prvního přistání — jejich rodiště a prošel si cestu, kterou každý Lassan vykoná alespoň jedenkrát na život. Je to cosi mezi muzeem a svatyní, jediné místo na celé planetě, k němuž by se mohl byt vzdáleně vázat přídomek „svaté“. Za sedm století se tu nic nezměnilo. Osidlovací loď, i když nyní je to už jen prázdná slupka, vypadá, jako by právě přistála. Všude kolem ní se rozkládají tiché stroje — exkavátory a jeřáby a celé chemické provozy i s jejich robotickou obsluhou. A samozřejmě jesle a školy První generace.

Z těch prvních desetiletí se prakticky nezachovaly žádné záznamy — možná úmyslně. Přes veškerou dovednost a předběžná opatření plánovatelů jistě muselo docházet k biologickým neštěstím, které řídící program nemilosrdně eliminoval. A období, kdy ti, kteří neměli organické rodiče, ustupovali dalším, kteří už je měli, muselo být naplněné psychickými traumaty.

Avšak tragédie a smutky desetiletí Geneze dnes už oddělují celá další staletí. Budovatelé nové společnosti si je už nepřipomínají, stejně jako hroby všech dalších pionýrů.

Byl bych šťastný, kdybych tady mohl strávit zbytek svého života. Na Thalasse je materiál pro celou armádu antropologů, psychologů a sociologů. Především bych si přál, abych se mohl setkat znovu s některými ze svých kolegů, kteří jsou už dávno po smrti, abych jim řekl, kolik z problémů, o nichž jsme vedli nekonečné spory, je už vyřešeno s konečnou platností!

Především, že je možné vybudovat racionální a skutečně humánní kulturu zcela osvobozenou od nadpřirozených sil. Ačkoli v principu s cenzurou nesouhlasím, zdá se, že ti, kteří sestavovali archívy pro kolonii Thalassa, uspěli v téměř nadlidském úkolu. Očistili historii a literaturu za období deseti tisíc let a výsledek ospravedlnil jejich úsilí. My musíme být velmi opatrní, než nahradíme něco, co se ztratilo — jakkoli to bylo krásné, jakkoli působivým uměleckým dílům to dalo vznik.

Thalassany nikdy nezasáhl jed rozkladu produktů mrtvých náboženství a za celých sedm set roků tu nevyvstal žádný prorok, aby kázal novou víru. Slovo „Bůh“ z jejich jazyka téměř vymizelo a docela je překvapilo — nebo pobavilo — když je náhodou použijeme.

Moji vědečtí přátelé rádi tvrdí, že z jednoho příkladu nelze odvodit žádnou statistiku, takže rozvažuji, jestli naprosté vymizení religiozity v téhle společnosti skutečně něco dokazuje. Vím, že Thalassané byli také velmi pečlivě vybíráni z hlediska genetického, aby se vyloučilo co nejvíc nežádoucích společenských jevů. Ano, ano, vím, že jen asi patnáct procent lidského chování určují geny, jenže tenhle zlomek je nesmírně důležitý! Zdá se, že Lassané se pozoruhodným způsobem osvobodili od takových nepříjemných povahových rysů jako je závist nesnášenlivost, žárlivost, hněv. Je to zcela jen následkem kulturního podmiňování?

Hrozně rád bych si přál vědět, co se stalo s osidlovacími loďmi, které vyslaly různé náboženské skupiny v šestadvacátém století: Mormoni vyslali Archu úmluvy, Meč prorokův — bylo jich na tucet. Jsem zvědavý, zda některá z nich uspěla, a jestli, jakou úlohu v jejich úspěchu či zkáze hrálo náboženství. Třeba jednoho dne, až se vybuduje místní dálková anténa, zjistíme, co se s těmi ranými pionýry stalo.

Jedním z následků thalassanského atheismu je těžký nedostatek kleteb. Když si Lassan něco pustí na palec, nemá si vlastně čím slovně ulevit. Dokonce ani obvyklé odkazy na tělesné funkce nepostačují, neboť Lassané to berou zcela realisticky. A tak jediné univerzální zvolání je „Do Krakana!“, které je silně nadužívané. Ale dokazuje, jaký dojem výbuch sopky Krakan zanechal ještě po čtyřech stoletích. Doufám, že ji budeme mít příležitost před odletem navštívit.

Zbývá nám ještě řada měsíců, a přece už teď z toho mám strach. Ne z možného nebezpečí — jestli se stane něco s lodí, já se to ani nedozvím. Ale protože to bude znamenat, že se přerve další pouto se Zemí — a, moje nejdražší, s tebou.

„To se prezidentovi líbit nebude,“ prohlásila primátorka Waldronová s potěšením. „Usmyslel si, že vás umístí na Severním ostrově.“

„To vím,“ odvětil zástupce kapitána Malina. „A bude nás mrzet, jestli ho zklameme — byl nám velice nápomocen. Jenže Severní ostrov je příliš skalnatý a jediné vhodné pobřežní oblasti jsou už zastavěné. Zatímco tady existuje úplně opuštěný záliv s mírně se svažující pláží, jenom devět kilometrů od Tarny který nám perfektně vyhovuje.“

„To zní až příliš krásně, než aby to byla pravda. Proč je opuštěný, Brante?“

„Tam jsme se pokoušeli o projekt Kořenovník. Jenže všechny mangrovové stromy zašly, a pořád ještě nevíme proč. Zatím se nenašel nikdo, kdy by tu spoušť uklidil. Vypadá to tam strašně a ještě hůř to smrdí.“