Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

„Co?“ zeptal se Brant. Snažil se sice, aby mu hlas nezněl podezíravě, jenže to se mu vůbec nepodařilo.

„Abys opravil past — v technickém skladu dostaneš všechno, co k tomu budeš potřebovat. A abys přestal vznášet další obvinění, dokud nebudeš mít stoprocentní jistotu. Jestli se mýlíš, budeš vypadat jako blázen a možná se budeš muset omlouvat. A pokud máš pravdu, můžeš pachatele vyplašit dřív, než ho dokážeme přistihnout. Jasné?“

Brantovi mírně poklesla spodní čelist; ještě nikdy neviděl primátorku v tak kousavém rozpoložení. Popadl doličný předmět a poněkud pokořeně se poroučel.

Možná by se cítil ještě pokořenější — anebo možná by ho to jenom pobavilo — kdyby se dozvěděl, že primátorka Waldronová už ho tolik nemiluje.

Zástupce hlavního inženýra Loren Lorenson toho jitra zaujal více obyvatelek Tarny než jen jednu jedinou.

Taková připomínka Země nebylo právě šťastné jméno pro pracovní tábor a všichni od něj dávali ruce pryč. Jenže bylo zase trochu poetičtější než „výsadková báze“ a nakonec je rychle přijali za své.

Komplex panelových domků vyrostl překvapivě rychle — doslova přes noc. Byla to první demonstrace výkonnosti pozemšťanů, anebo spíše pozemských robotů, na Tarně a na vesničany hluboce zapůsobila. Dokonce i Brant, který odjakživa tvrdil, že s roboty jsou větší lapálie, než jakou představují pomoc — vyjma nebezpečných či ubíjejících prací — změnil názor. Činil se zde jeden univerzální mobilní konstrukční robot, který pracoval s tak ohromující rychlostí, že člověk často jeho pohyby ani nestačil sledovat. Ať se pohnul kamkoli, běžel za ním užaslý dav malých Lassánků. Když se mu připletli do cesty, zdvořile se zastavil, ať prováděl zrovna cokoli, a vyčkal, dokud zase neměl cestu volnou. Branta napadlo, že přesně takového pomocníka by potřeboval. Třeba existuje způsob, jak přesvědčit návštěvníky…

Do konce týdne se stala Terra nova plně funkčním mikrokosmem odděleným od ohromné kosmické lodi obíhající kolem Thalassy za hranicí atmosféry. Poskytovala jednoduché, ale pohodlné ubytování stovce členů posádky se vším, co potřebovali k životu — knihovnou, tělocvičnou, bazénem a divadlem. Lassanům se tahle nová zařízení zalíbila a rychle se je naučili využívat. Výsledkem bylo, že Terra nova měla obvykle dvojnásobný počet obyvatel než onu přibližnou stovku.

Většina hostů — ať už zvaných či nikoli — dychtivě pomáhala a snažila se návštěvníkům z hvězd jejich pobyt co nejvíce zpříjemnit. Takové přátelské chování, třebaže si ho velice cenili a velice je vítali, jim často šlo na nervy. Lassané byli nenasytně zvědaví a pojem soukromí jim byl prakticky neznámý. Vyvěšený nápis Prosím nerušit často považovali za osobní urážku, která vedla ke složitým komplikacím…

„Všichni tady jste vyšší důstojníci a vysoce inteligentní dospělí lidé,“ pronesl kapitán Bey na poslední poradě na palubě lodi. „Takže bych vám to vůbec neměl říkat. Snažte se nezaplést do žádných, ehm, komplikací, dokud nebudete přesně vědět, jak Lassané o takových věcech smýšlejí. Zdají se velice dobráčtí, ale zdání může klamat. Nesouhlasíte snad, doktore Kaldore?“

„Kapitáne, nemůžu předstírat, že jsem odborník na lassanské mravy po tak krátké době. Ale existují některé zajímavé historické paralely, když pradávné pozemské plachetnice dorazily do přístavu po dlouhé plavbě — předpokládám, že řada z vás viděla klasické video Vzpoura na Bounty.“

„Věřím, pane doktore, že mě nepřirovnáváte ke kapitánu Cookovi — tedy chci říct Blighovi.“

„To by nebyla žádná urážka. Skutečný kapitán Bligh byl skvělý mořeplavec a autor z něj udělal zloducha naprosto zlomyslným způsobem. V téhle fázi nepotřebujeme nic jiného než zdravý rozum, slušné způsoby a — jak už jste zdůraznil, obezřetnost.“

Nepodíval se Kaldor jeho směrem, napadlo Lorena, když pronášel poslední slova? Přece to jistě tak nebilo do očí…

Nakonec do kontaktu s Brantem Falconerem jej desetkrát denně sváděly služební povinnosti. Neexistoval způsob, jak se vyhnout Mirisse — dokonce ani kdyby chtěl.

Zatím nikdy nebyli o samotě a nevyměnili si víc než pár slůvek zdvořilé konverzace. Jenže už taky nebylo třeba, aby si říkali víc.

„Tomuhle se říká děťátko,“ povídala Mirissa, „a třebaže se to nezdá, jednoho dne z toho vyroste úplně normální lidská bytost.“

Smála se, ale v očích se jí přece jen leskla vlhkost. Dokud nespatřila, jak dítě Lorena fascinuje, nikdy jí nepřišlo na mysl, že v malé vesničce zvané Tarna je pravděpodobně více dětí než bývalo na celé planetě Zemi. V průběhu posledních desetiletí tam byla porodnost skutečně nulová.

„To je… vaše?“ otázal se tiše.

„No, především to není to, je to on. Brantův synovec Lester — staráme se o něj, když jsou jeho rodiče na Severním ostrově.“

„Je nádherný. Můžu si ho pochovat?“

Lester se jako na povel rozplakal.

„To by nebyl dobrý nápad.“ Mirissa se zasmála, rychle Lestera popadla a zamířila s ním do nejbližší koupelny. „Už rozpoznám příznaky. Zatímco budeme čekat na další hosty, ať vás Brant nebo Kumar provedou po domě.“

Lassané večírky přímo milovali a nikdy nevynechali jedinou příležitost, když se nějaký dal uspořádat. Přílet Magellanu znamenal doslova životní příležitost — tedy příležitost, jaká se vyskytne jednou za několik generací. Kdyby návštěvníci přijali veškerá pozvání, vrávorali by po celý den z jedné oficiální či neoficiální recepce na druhou. Kapitán brzy vydal jedno ze svých řídkých, avšak přísných nařízení, jimž se zatrpkle říkalo Beyovy klatby nebo zkráceně beyklatby. Omezoval důstojníky na maximálně jeden večírek za pět dní. Přesto však byli tací, kteří i tohle považovali, z hlediska doby, kterou potřebovali, aby se zotavili z následků lassanské pohostinnosti, za příliš štědré.

Sídlo rodiny Leonidasových, v současné době okupované Mirissou, Kumarem a Brantem byla rozlehlá budova postavená do kruhu a rodina v něm nacházela domov už po šest generací. Byla to přízemní stavba — v Tarně stálo velice málo budov patrových — obklopovala travnaté patio asi třicet metrů v průměru. Přímo uprostřed byl nevelký rybníček s malinkým ostrůvkem přístupným po malebném dřevěném můstku. A na ostrůvku rostla osamělá palma, která nevypadala, že se jí tam daří nejlépe.

„Pořád ji musí přesazovat,“ řekl Brant omluvně. „Některým pozemským rostlinám se tu daří velice dobře — a jiné se taktak drží, přes všechno chemické hnojení. S rybami, které jsme se pokusili vysadit, jsme měli stejné problémy. Sladkovodní farmy fungují samozřejmě dobře, jenže pro ně nemáme dost místa. Je mrzuté pomyšlení, že rozloha oceánu je milionkrát větší, jen kdybychom pro něj měli využití.“

Podle Lorenova názoru byla s Brantem Falconerem pěkná nuda, jakmile začal mluvit o moři. Musel ovšem připustit, že to bylo bezpečnější téma ke konverzaci než Mirissa, které se už podařilo zbavit se Lestera a vítala přicházející hosty.

Snilo by se mi někdy, ptal se Loren sám sebe, že se budu nacházet v takovéhle situaci? Už před tím se zamiloval, jenže než opustil Sluneční soustavu, všichni prodělali kůru vymazání vzpomínek, která mu milosrdně zahalila zážitky a dokonce i jména. Ani si je nepokoušel připomenout, proč se sám mučit představami z minulosti, která podlehla naprosté zkáze?