Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

„Takže když už to stejně je oblast ekologické katastrofy — prosím, pane kapitáne! Můžete tam životní prostředí jen zlepšit.“

„Ujišťuji vás, že naše továrna bude velmi dokonalá a ani v nejmenším nebude narušovat životní prostředí. A samozřejmě ji zlikvidujeme před odletem. Pokud byste si ji nechtěli ponechat.“

„Děkuji — ale pochybuji, že bychom našli použití pro několik set tun ledu denně. Ale mimochodem, velice rádi vám nabízíme všechny služby, které Tarna může poskytnout: ubytování, stravu, dopravu. Počítám, že pro zdejší práci vás sestoupí poměrně značný počet.“

„Pravděpodobně okolo stovky. Ceníme si vaší pohostinnosti. Jenže bohužel jsme hrozní hosté — musíme udržovat spojení s lodí ve dne v noci. Takže se budeme muset zdržovat pohromadě — postavíme si malou panelovou vesničku a nastěhujeme se tam s veškerou výbavou. Promiňte, jestli to vypadá nezdvořile ale jakékoli jiné uspořádání je pro nás nepraktické.“

„Počítám, že máte pravdu.“ Primátorka si povzdechla. Lámala si hlavu, jak obejít protokol a nabídnout svůj pokoj pro hosty tomu pohlednému korvetnímu kapitánu Lorensonovi na místo zástupce kapitána Malinovi. Problém se jí jevil neřešitelný — a teď dokonce ani nevyvstane.

Přepadla ji taková skleslost, že byla téměř v pokušení zavolat na Severní ostrov a pozvat k sobě na prázdniny svého posledního úředního manžela. Jenže ten darebák by jí pravděpodobně dal znovu košem, a to by už prostě nepřežila.

Dokonce i ve velice pokročilém věku si Mirissa Leonidasová stále pamatovala vteřinu, kdy jí zrak poprvé padl na Lorena. Na světě neexistoval nikdo druhý — dokonce ani Brant ne — kdo by na ni takhle zapůsobil.

Nijak to nesouviselo s neobvyklostí. Před tím, než se setkala s Lorenem, viděla už několik jiných Pozemšťanů, ale ti na ni nijak hlouběji nezapůsobili. Většina z nich by byla brzy nerozpoznatelná od Lassanů, kdyby je pár dní vystavili na sluníčko.

Jenže Loren ne. Ten by se neopálil, a pokud by se něco přihodilo s jeho úžasnými vlasy, byly by zase jen ještě stříbrnější. Když se vynořil společně se dvěma svými kolegy z kanceláře primátorky Waldronové, tohle okamžitě upoutalo její pozornost. Všichni tři vypadali mírně zděšeně, protože se právě poprvé střetli s tarnskou letargickou a dobře opevněnou byrokracií.

Střetli se očima, jen na okamžik. Mirissa pokračovala v chůzi, ale potom se zcela mimoděk zastavila a ohlédla přes rameno a spatřila, že si ji návštěvník prohlíží. V téhle chvíli už oba věděli, že se jejich životy neodvolatelně změnily.

Později toho večera, poté, co se s Brantem pomilovala, zeptala se ho: „Řekli, jak dlouho se tady zdrží?“

„Ty si vždycky vybereš nejhorší chvíli,“ zabrumlal ospale. „Nejmíň rok. Možná dva. Dobrou noc — podruhé.“

Nebyla tak hloupá, aby kladla ještě další otázky, ačkoli ji úplně přešla ospalost. Dlouhou dobu ležela s otevřenýma očima a sledovala, jak se stíny vrhané vnitřním měsícem rychle rozbíhají po podlaze a jak se milované tělo vedle ní pozvolna propadá do spánku.

Před Brantem poznala nemálo mužů, ale od okamžiku, kdy se dali dohromady, žádného jiného si ani nevšimla. Tak proč ten náhlý zájem — stále si předstírala, že se nejedná o nic silnějšího — o muže, jehož zahlédla jen na pár sekund a které dokonce ani neznala jménem? (Ačkoli zjistit tohle bude zítra první věc, do které se pustí).

Mirissa se pyšnila tím, že se chová čestně a bez falše. Shlížela spatra na ženy — či muže — které se nechaly ovládat svými pocity. Byla si naprosto jistá, že součástí přitažlivosti je prvek novosti, třpyt nových, rozlehlých horizontů. Moci si promluvit s někým, kdo skutečně žil v pozemských městech, stal se svědkem posledních hodin Sluneční soustavy a nyní byl na cestě k neznámým sluncím, to byl div, o jakém se jí nikdy ani nesnilo. Tím ostřeji si uvědomovala potlačovanou nespokojenost s pomalým tempem života na Thalasse — přestože byla s Brantem šťastná.

Anebo to byla pouhá spokojenost, a ne skutečně štěstí? Co vlastně chtěla? Nevěděla, zda to může nalézt u těch cizinců z hvězd, ale mínila to vyzkoušet dříve, než opustí Thalassu navždy.

Totéž jitro navštívil primátorku Waldronovou i Brant. Když jí hodil zbytky své pasti na ryby na pracovní stůl, přivítala ho maličko méně srdečně než obvykle.

„Chápu, že se teď zaměstnáváš důležitějšími věcmi,“ řekl, „ale co podnikneme s tímhle?“

Primátorka bez velkého nadšení zírala na změť drátů. Po vzrušení, které jí přinášelo řešení mezihvězdných záležitostí, se jen těžko orientovala nazpět k denní rutině.

„A co myslíš ty, že se stalo?“ zeptala se.

„Je to zjevně způsobené úmyslně — podívej, jak někdo dráty ohýbal, než se mu je podařilo zlomit. A nejen to, jednotlivé díly jsou odtrhané od sebe. Jsem si jistý, že takovou věc by nikdo na Jižním ostrově neudělal. Jaký by k tomu měl motiv? Ale já jsem se rozhodl, že to dřív nebo později zjistím, a…“ Brant se odmlčel, aby nemohlo být pochyb, co se stane pak.

„Koho podezíráš?“

„Od chvíle, když jsem začal experimentovat s elektrickými pastmi, bojuji nejen s ultrazelenými, ale i s těmi, kteří jsou přesvědčení, že veškerá potrava by se měla vyrábět synteticky, protože je zlotřilé jíst živé bytosti, zvířata — a dokonce i rostliny.“

„Ochránci přírody ovšem dobrý důvod mají. Jestli je tvoje past tak účinná, jak tvrdíš, mohla by narušit ekologickou rovnováhu — neustále opakují.“

„Pravidelné sledování oblasti pobřežních útesů by nám prozradilo že se to děje a my bychom pasti prostě na chvíli vypnuli. Kromě toho teď ve skutečnosti lovím v hloubce. Zdá se, že moje pole přitahuje ryby ze vzdálenosti tři až čtyři kilometry. A i kdyby všichni na Třech ostrovech nejedli nic jiného než ryby, oceánské populace to ani nepocítí.“

„Jsem si jistá, že máš pravdu — pokud se týká těch místních pseudoryb. Jsou dobré, ačkoli většina z nich je příliš jedovatá, než aby se daly zpracovávat. Jsi si jistý, že se pozemská násada bezpečně uchytila? Tohle by pro ni mohla být poslední kapka, jak říká staré úsloví.“

Brant s úctou pohlédl na primátorku. Neustále ho překvapovala chytrými otázkami, jako byla tahle. Nikdy mu nepřišlo na mysl, že by si nikdy neudržela své místo, kdyby se v ní neskrývalo mnohem víc, než co prozrazoval povrchní pohled.

„Tuňáci to bohužel nepřežijí. Scházejí dvě miliardy roků do chvíle, kdy oceán bude pro ně dostatečně slaný. Ale pstruzi a lososi si vedou dobře.“

„A určitě budou chutnat skvěle, takže by dokonce mohli potřít morální předsudky Syntetiků. Ne že bych tvoji zajímavou teorii přijala bezvýhradně. Ti lidé možná neustále žvaní, ale nic nepodniknou.“

„Před pár lety vypustili z pokusné farmy celé stádo dobytka.“

„Chceš říct, že se o to pokusili — jenže krávy se rovnou cestou zase vrátily domů. Sklidili ze všech stran tolik posměchu, že všechny další demonstrace zrušili. Já si prostě neumím představit, že by se takhle namáhali.“ Ukázala na zničenou past.

„To by nebylo obtížné — v noci malý člun, pár potápěčů — voda je tam jenom dvacet metrů hluboká.“

„No dobře, trošku se poptám. Zatím ale budu chtít, abys mi udělal dvě věci.“