Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

3. Připomínám: Trvání thalasského středního slunečního dne činí 29,4325 hodin PČ.

Thalasský siderický rok obsahuje 313,1561 thalasských dnů. Je rozdělen do 11 měsíců po 28 dnech. Z kalendáře je vypuštěn leden, a pět zbývajících dní doplňujících počet na 313 je připojeno za poslední (28.) den v prosinci. Přestupný den je připojován každý šestý rok, avšak v průběhu našeho pobytu se nevyskytne.

4. Poněvadž thalasský den je o 22 % delší než pozemský, zatímco počet těchto dní v roce je naopak o 14 % menší, skutečná délka thalasského roku je pouze o 5 % delší roku pozemského. Jak si jistě všichni uvědomujete, z hlediska narozenin je to pro nás příznivá skutečnost. Číselné vyjádření věku je pak téměř stejné na Thalasse jako na Zemi. Dvacetiletý Thalassan žil dosud stejně dlouho jako jednadvacetiletý Pozemšťan. Lassanský kalendář začíná okamžikem Prvního přistání, k němuž došlo pozemského roku 3109. Letos se píše TR 718, pozemských roků uplynulo mezitím 754.

5. Na závěr — a za tohle také můžeme být jen povděční — na Thalasse si nemusíme lámat hlavu s časovými zónami, existuje jen jediná.

Sirdar Bey kapitán

3863.02.27.21.30 PČ 718.00.02.15.00 TČ

„Koho by napadlo, že něco tak jednoduchého může být takhle komplikované!“ rozesmála se Mirissa, když spatřila výtisk přišpendlený v Terra nově na vývěsní tabuli. „Počítám, že tohle je jedna z těch pověstných beyklateb. Co je vlastně ten kapitán za člověka? Nikdy jsem neměla opravdovou příležitost s ním mluvit.“

„Nedá se snadno prohlédnout,“ odvětil Moses Kaldor. „Nemyslím, že jsem s ním soukromě hovořil víc než tucetkrát. A je jediným člověkem na palubě, kterého každý oslovuje pane vždycky. Možná kromě jeho zástupce kapitána Maliny, když hovoří mezi čtyřma očima… Tenhle rozkaz není pravá beyklatba — obsahuje příliš mnoho konkrétních údajů. Podklad jistě napsali vědecký důstojník Varleyová a tajemník LeRoy. Kapitán Bey chápe pozoruhodně dobře technické principy — mnohem lépe než já — ale v podstatě je úředníkem. A příležitostně, když být musí, vrchním velitelem.“

„Taková zodpovědnost by se mi příčila.“

„Jenže někdo to dělat musí. Běžné problémy se obvykle dají řešit poradou vyšších důstojníků a s využitím počítačové databáze. Ovšem někdy je třeba, aby někdo rozhodl, kdo má takovou autoritu, aby rozhodnutí prosadil. Právě proto potřebujeme kapitána. Loď nemůže řídit žádná komise nebo výbor — nebo alespoň ne pořád.“

„Myslím, že přesně tak spravujeme Thalassu. Umíte si představit prezidenta Farradina jako kapitána čehokoli?“

„Tyhle broskve jsou skutečná lahůdka,“ prohlásil taktně Kaldor a sápal se po další, ačkoli dobře věděl, že měly být pro Lorena. „Jenže vy si žijete šťastně, neměli jste žádnou skutečnou krizi po sedm století! Cožpak neprohlásil jeden z vašich lidí, že Thalassa netvoří žádné dějiny — jen statistiky?“

„Ach, to není pravda! Co výbuch Krakanu?“

„To byla přírodní katastrofa — a ani ta nebyla vlastně rozsáhlá. Mám na mysli, ehm, krize politické. Demonstrace, nepokoje, tyhle věci.“

„Za to můžeme poděkovat Zemi. Předali jste nám Jeffersonovu ústavu, verzi tři — kdosi ji kdysi nazval utopií zapsanou pomocí dvou megabytů — a ta funguje pozoruhodně dobře. Už tři sta let jsme nemuseli do programu zasahovat. A dodnes máme jen šest dodatků.“

„Ať jich máte šest ještě hodně dlouho,“ řekl Kaldor vroucně. „Trápilo by mě pomyšlení, že neseme zodpovědnost za sedmý.“

„Jestli se to stane, nejprve se námět zpracuje v Archívní databázi. Kdy nás zase přijdete navštívit? Existuje spousta věcí, které vám chci ukázat.“

„Určitě ne tolik, kolik chci spatřit. Jistě máte spousty takových, které by nám byly prospěšné na Saganu 2, přestože je to charakterem úplně odlišná planeta.“ A mnohem méně přitažlivá, dodal sám pro sebe.

Zatímco hovořili, do přijímacích prostor tiše vstoupil Loren. Zjevně mířil z tělocvičny pod sprchu. Měl na sobě jen kraťoučké trenýrky a přes nahá ramena přehozený ručník. Mirissa při tom pohledu zřetelně pocítila, jak se jí podlamují kolena.

„Počítám, že jste zas porazil všechny soupeře, jako obvykle,“ řekl Kaldor. „Nenudí vás to už?“

Loren se nakysle pousmál.

„Někteří lassanští mladíci se zdají slibní. Jeden na mě právě udělal tři body. Ovšem hrál jsem levačkou.“

„Je velice nepravděpodobné, že vám to ještě neprozradil,“ poznamenal Kaldor k Mirisse, „ale Loren byl kdysi na Zemi mistrem světa ve stolním tenisu.“

„Nepřehánějte, Mosesi. Byl jsem jen asi pátý na světovém žebříčku — a ke konci úroveň hrozně poklesla. Kterýkoli čínský hráč ze třetího tisíciletí by mě rozdrtil na prach.“

„Nepředpokládám, že jste pomyslel na to učit hrát Branta,“ řekl Kaldor zlomyslně. „To by bylo zajímavé.“

Na okamžik se rozhostilo ticho. Potom Loren odpověděl, sebejistě, ale rozhodně: „To by nebylo fér.“

„Když jsme u toho,“ vmísila se Mirissa, „Brant by rád ukázal něco vám.“

„Ano?“

„Říkal jste, že jste nikdy nejel na moři.“

„To je pravda.“

„Pak vás Brant s Kumarem zvou, abyste se k nim připojil zítra v osm třicet na molu číslo tři.“

Loren se obrátil na Kaldora.

„Domníváte se, že mi nehrozí žádné nebezpečí?“ otázal se ho s výsměšnou vážností. „Neumím plavat.“

„Z toho bych si nedělal hlavu,“ odvětil Kaldor vstřícně. „Pokud vám naplánovali výlet bez zpáteční cesty, plavání na tom už nic nezmění.“

Život Kumara Leonidase ztrpčoval v průběhu jeho osmnácti let jediný tragický stín: neustále byl o deset centimetrů menší, než toužil být. Proto nepřekvapovalo, že dostal přezdívku „Malý lev“ — třebaže jenom málokdo by se ho tak odvážil přímo oslovit.

Aby vykompenzoval scházející výšku, neúnavně pracoval na obou dalších rozměrech. Mirissa mu mnohokrát říkala, s pobaveným podrážděním: „Kumare, kdybys strávil tolik času, kolik věnuješ tělu, rozvíjením ducha, byl bys největší génius na celé Thalasse.“ Neprozradila mu však něco jiného — a nepřipouštěla to prakticky ani sama sobě — že podívaná na jeho ranní cvičení jí probouzí v prsou pocity nanejvýš nesesterské a stejně tak i určitou žárlivost na všechny obdivovatelky, které se shromaždovaly a dívaly. Tu a tam se při tom scházela většina Kumarových vrstevníků. Ačkoli závistivá pomluva, že se už miloval se všemi dívkami a polovinou chlapců v Tarně, byla divoká hyperbola, jistě obsahovala střípky pravdy.

Ovšem Kumar, přes intelektuální propast, která vznikla mezi ním a jeho sestrou, nebyl žádný svalnatý imbecil. Když ho něco doopravdy zaujalo, nedal si pokoj, dokud to nezvládl, bez ohledu na to, kolik času mu to zabralo. Byl skvělým plachtařem a už přes dva roky, s příležitostnou Brantovou pomocí, stavěl nádherný čtyřmetrový kajak. Trup už měl kompletní, ale práce na horní části ještě nezačaly.

Přísahal si, že jednoho dne s ním vyrazí a všichni se přestanou smát. Zatím ovšem úsloví „Kumarův kajak“ označovalo v Tarně jakoukoli nedokončenou práci — a takových byla fakticky celá dlouhá řada.

Kromě všeobecného lassanského sklonu k odkladům a váhavosti byly Kumarovy hlavní charakterové vady dobrodružná povaha a nadšení pro provádění nebezpečných kanadských žertíků. Panoval všeobecný názor, že právě tohle ho jednou přivede do vážných nesnází.