Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

„Haló Brante, doktore Lorensone! Jsem ráda, že vás slyším. Mám pro vás zajímavou zprávu. Chtěli byste si ji poslechnout?“

„Samozřejmě, paní primátorko,“ odvětil Brant, když si oba muži vyměnili pobavené pohledy. „Posloucháme tě.“

„V Ústředním archívu vyhrabali něco překvapivého. Tohle všechno už tady jednou bylo. Před dvě stě padesáti lety se pokusili vybudovat u Severního ostrova kus nové pevniny metodou elektrického srážení — technikou, která se na Zemi osvědčila. Jenže po několika týdnech se kabely pod hladinou přetrhaly — a některé z nich zmizely. Záležitost se nikdy nevyšetřovala, protože celý experiment skončil beztak naprostým fiaskem. Voda neobsahuje dost soli, aby se tahle metoda dala využít. Takže takhle to tedy je — a nemůžeš vinit ultrazelené. Tehdy ještě vůbec neexistovali.“

V Brantově tváři se objevil takový výraz překvapení, že Loren vybuchl smíchy.

„A ty ses přitom pokoušel překvapit mě!“ řekl. „No, ale určitě jsi mi dokázal, že se tady v moři nacházejí věci, o jakých se mi nikdy ani nesnilo.“

„Jenže teď to vypadá tak, že tu najdeme věci, o kterých se nesnilo ani mně.“

Tarnanům to připadalo k popukání směšné a předstírali, že mu nevěří.

„Včera jste říkal, že jste nikdy neplul na lodi — a dnes tvrdíte, že neumíte jezdit na kole!“

„Měl by ses stydět,“ plísnila ho Mirissa a pobaveně jí jiskřilo v očích. „Nejúčinnější způsob cestování, jaký byl kdy vynalezený — a tys ho nikdy neokusil!“

„Na kosmických lodích se příliš nepoužívá a ve městě je poněkud nebezpečný,“ opáčil Loren. „Ostatně, co se k tomu musí člověk naučit?“ Brzy odhalil, že je toho hodně, jízda na kole taky nebyla tak jednoduchá, jak vypadala. Ačkoli to vyžadovalo skutečný talent, spadnout z bicyklu s malými kolečky a nízko položeným těžištěm, jeho počáteční pokusy byly odrazující. Nebyl by vytrval, kdyby ho Mirissa neujistila, že to je nejlepší způsob, jak poznat ostrov — a kdyby nedoufal, že to je zároveň nejlepší způsob, jak poznat Mirissu.

Po několika pádech si uvědomil, že hlavní trik spočívá v tom, celý problém naprosto ignorovat a všechno nechat na vlastním těle a jeho reflexech. To bylo docela logické. Kdyby člověk myslel na každý krok, byla by nemožná i normální chůze. Ačkoli tohle všechno Loren intelektuálně přijal, nějakou dobu mu trvalo, než dokázal svým instinktům uvěřit. Jakmile však jednou bariéru prolomil, dělal rychlé pokroky. A nakonec, jak celý čas doufal, mu Mirissa nabídla, že mu ukáže vzdálené končiny ostrova.

Snadno by uvěřil, že jsou jedinými dvěma lidmi na světě, a přece nemohli být dál než pět kilometrů od vesnice. Předtím však už byli mnohem dál, úzkou cyklistickou stezku vedli tak, aby procházela nejbarvitějšími partiemi ostrova, které byly ovšem také nejvzdálenější. Loren mohl díky navigačnímu zařízení tvořícímu součást jeho komunikátoru určit svou polohu v kterékoli chvíli, ale nestaral se o to. Bylo zábavné předstírat, že se ztratil.

„Proč musíš pořád nosit tu věc?“ řekla a ukázala na pásku s tlačítky, kterou měl připevněnou na levém předloktí. „Někdy je příjemné uniknout před všemi lidmi.“

„Souhlasím, ale lodní řády jsou velice přísné. Kdyby mě kapitán Bey naléhavě chtěl a já mu neodpověděl…“

„No — co by udělal? Dal by tě do želez?“

„Železům bych dal přednost před lekcí, kterou bych bezpochyby dostal. Kromě toho přepjal jsem to na signál, že spím. Lodní komunikátor to registruje, a jestli i přesto bude chtít navázat spojení, bude to skutečně naléhavé — a v tom případě chci být k dosažení.“

Jako téměř všichni pozemšťané po více než jedno tisíciletí, Loren by se cítil lépe bez oděvu než bez komunikátoru. Pozemská historie byla plná hrůzostrašných příběhů neopatrných či lehkomyslných lidí, kteří zahynuli — často několik desítek metrů od záchrany, — protože nemohli stisknout knoflík ZÁCHRANNÉ VOLANÍ.

Cyklistická stezka byla zjevně vybudována pro turistický, nikoli pro hustý provoz. Byla méně než metr široká a nezkušenému Lorenovi zprvu připadalo, že jede po provaze. Aby nespadl, musel se zcela soustředit zezadu na Mirissu, což nebyl zase tak nepříjemný úkol. Avšak po několika prvních kilometrech získal větší sebevědomí a dokázal se stejně tak kochat i krajinou. Kdyby potkali někoho přijíždějícího opačným směrem, všichni by museli sesednout. Pomyšlení na srážku v rychlosti padesáti kilometrů za hodinu mu zvedalo vlasy hrůzou na hlavě. A byla by to pěkně dlouhá cesta domů, se zničeným kolem přes rameno…

Většinu času jeli naprosto mlčky a ticho narušovala jen Mirissa, když ho upozorňovala na vzácné stromy či na výjimečně krásná místa. Takové ticho Loren za celý svůj život nepocítil. Na Zemi jej neustále obklopovaly nejrůznější zvuky — a na palubě lodi se pořád ozývala celá symfonie důvěrně známých mechanických zvuků, a občas poplašné signály, při nichž stydla krev v žilách.

Tady je obklopovaly stromy jako neviditelná, zvuky pohlcující přikrývka, a zdálo se, že každé slovo se v tichu rozpustilo ihned, jakmile je ústa vyřkla. Lorenovi nejprve připadal tenhle zcela nový pocit příjemný, ale pak začal toužit po něčem, co by akustické vakuum vyplnilo. Dostal se dokonce do pokušení pustit si tichou hudební kulisu z komunikátoru, ale s určitostí se mu zdálo, že Mirisse by to nepřišlo vhod.

Proto ho nesmírně překvapilo, když od stromů před nimi zaslechl drnčení jemu už známé thalasské zábavné hudby. Protože úzká stezka nikdy nevedla rovně víc než nějakých dvě stě nebo tři sta metrů, nemohl uvidět zdroj, dokud neprojeli ostrou zatáčkou a nezjistili, že proti nim jede sotva krokem jakési monstrum roztažené přes celou šířku. Vypadalo úplně jako jeden ze stavebních robotů. Sesedli a nechali jej, aby se převalil kolem nich. Lorenovi došlo, že to je automatická údržba. Už si všiml několika poškozených míst a dokonce i děr a zauvažoval, kdy se Ministerstvo dopravy Jižního ostrova rozhýbá, aby s tím něco podniklo.

„A proč ta hudba?“ zeptal se. „Tahle mašina se nezdá, že by milovala Beethovena.“

Ještě ani nestačil větu dokončit, když ho robot ostře oslovil: „Prosím nevjíždějte na cestu, dokud neurazím sto metrů, povrch teprve tvrdne. Prosím nevjíždějte na cestu, dokud neurazím sto metrů, povrch teprve tvrdne. Děkuji.“

Mirissa se jeho překvapení zasmála.

„Máš samozřejmě pravdu, není moc inteligentní. Hudba varuje všechny, co jedou proti němu.“

„Nebyl by účinnější nějaký varovný signál?“

„Ano, ale byl by — nepříjemný!“

Odvedli kola z cesty a vyčkali, dokud kolem nich neprojel mechanismus složený z nádrží, řídících jednotek a zařízení pokládajícího nový koberec. Loren neodolal, aby se čerstvého povrchu nedotkl. Byl teploučký, mírně pružil a vypadal vlhký, ačkoli na omak se zdál dokonale suchý. Během několika sekund ztvrdl jako skála. Loren postřehl, že na něm zanechal slabý otisk prstu a zatrpkle si pomyslel: Na Thalasse po mně zbude památka — dokud tudy znovu neprojede tenhle robot.

Cesta nyní stoupala do kopců a Loren zjistil, že se mu začínají nepříjemně ozývat svaly na stehnech a na lýtcích. Přivítal by malý motorek, avšak Mirissa odmítala veškeré elektrické modely jako naprosto úpadkové. Šlapala vpřed stále stejnou rychlostí, takže Lorenovi nezbývala jiná možnost, než zhluboka dýchat a snažit se jí držet.