Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Ani při největších nezbednostech se však nikdo na něj nedokázal zlobit doopravdy, protože postrádaly jakoukoli zlomyslnost. Kumar byl naprosto otevřený, úplně průhledný. Nikdo si nedokázal představit, že by zalhal. Z tohoto důvodu se mu mnohé dalo odpustit, a často také odpouštělo.

Přílet cizích návštěvníků se samozřejmě stal nejvíce vzrušující událostí jeho života. Fascinovalo jej jejich vybavení, akustické a optické přístroje, senzory, které si přivezli, příběhy, které vyprávěli — prostě všechno. A protože se setkával častěji s Lorenem než se všemi ostatními, nebylo divu, že k němu přilnul.

Nebyl to vývoj, který by Lorena nějak obzvlášť potěšil. Měl náhle přítele, o kterého příliš nestál, bratříčka, který se od něj nehnul na krok.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit, Lorene,“ řekl Brant Falconer. „Ty jsi vážně nikdy nejel na člunu — nebo na lodi?“

„Zdá se mi, že se rozpomínám, jak pádluji s gumovým pádlem přes jakýsi malý rybníček. To mi bylo asi tak pět roků.“

„Pak se ti tohle bude líbit. Nejen houpání, které ti pěkně zacloumá žaludkem. Možná tě dokonce přesvědčíme, aby ses s námi potápěl.“

„Ne, díky — dnes mi stačí jeden nový zážitek. A naučil jsem se nepřekážet jiným v práci.“

Brant měl pravdu. Už začínal vychutnávat jízdu malým trimaranem, který vodní trysky poháněly téměř nehlučně směrem k útesu. I když brzy poté, co vyšplhal na palubu a viděl, jak pobřeží skýtající bezpečí rychle ustupuje dozadu, jej na okamžik přepadl pocit blízký panice.

Jen to, že si uvědomil absurditu situace, jej zachránilo od zesměšnění. Proletěl padesát světelných roků — absolvoval nejdelší cestu, jakou kdy člověk podnikl — aby dospěl na tohle místo. A nyní ho přepadl strach, když se od pevniny vzdálil na několik set metrů.

Jenže neexistoval způsob, jak výzvu odmítnout. Pohodlně ležel na zádi, pozoroval Falconera u kormidla (jak přišel k té bílé jizvě, která se mu táhla přes ramena? — vlastně ano, zmiňoval se o jakési havárii miniplánu, už před lety…) a byl by rád věděl, o čem Lassan přemýšlí.

Stěží se dalo uvěřit, že by se z lidské společnosti, dokonce i z té nejosvícenější a nejdobráčtější, zcela vytratila žárlivost či nějaká forma touhy po vlastnění partnera. Ale ne, že by Brant — až dosud, pozor! — na něj příliš žárlil.

Loren pochyboval, že by dosud promluvil s Mirissou víc než stovku slov, a většinu z nich ve společnosti jejího manžela. Oprava: Na Thalasse se termíny manžel a manželka používaly až po narození prvního dítěte. Pokud se narodil syn, matka obvykle — avšak ne nezbytně — přijala jméno jeho otce. Když byla prvorozencem holčička, oba si podrželi matčino jméno — přinejmenším do narození druhého a posledního dítěte.

Existovalo jen opravdu málo věcí, které Lassany šokovaly. Krutost — zejména vůči dětem — byla jednou z nich. A další bylo třetí těhotenství, na téhle planetě s pouhými dvaceti tisíci čtverečními kilometry pevniny.

Kojenecká úmrtnost byla tak nízká, že dva porody v rodině postačovaly k udržení stabilní populace. Existoval slavný případ — jediný v celé historii Thalassy — že se jedna rodina dočkala požehnání, či naopak pohromy v podobě dvojnásobných paterčat. Ačkoli se to stěží dalo dávat za vinu nešťastné matce, vzpomínka na ni zůstávala zahalena příjemnou aurou mravní zkaženosti, jaká se vázala k Lucrecii Borgii, Messalině či Faustině.

Budu muset tuhle partii sehrát velice velice opatrně, pomyslel si Loren. Že připadal Mirisse přitažlivý, to už věděl. Dokázal to vyčíst z jejího výrazu a z tónu jejího hlasu. A získal dokonce i přesvědčivější důkazy v podobě náhodných doteků ruky a měkkých přitisknutí těla na tělo, která trvala déle, než bylo nezbytně zapotřebí.

Věděli oba, že už je všechno jen otázkou času. A stejně tak i Brant, tím si byl Loren docela jistý. Ale přes napětí, které mezi nimi vládlo, se stále k sobě chovali celkem přátelsky.

Pulsy trysek ustaly a člun volně klouzal, dokud se nezastavil vedle velké skleněné bóje, jenž se mírně pohupovala nahoru a dolů na hladině.

„Tady máme energetický zdroj,“ řekl Brant. „Potřebujeme jen pár set wattů, takže to zvládnou sluneční články. Jedna z výhod sladkovodního moře — na Zemi by to nefungovalo. Vaše oceány byly příliš slané — ty by hltaly kilowatty a kilowatty.“

„Takže ses nerozhodl jinak, strýčku?“ ušklíbl se Kumar.

Loren zavrtěl hlavou. Ačkoli ho to nejprve děsilo, nyní už přivykl všeobecně používanému oslovení, které používali mladší Lassané. Bylo to dokonce docela příjemné, získat náhle takové množství neteří a synovců.

„Ne díky. Zůstanu na lodi a budu vás hlídat pro případ, že by vás napadli žraloci.“

„Žraloci!“ zvolal Kumar toužebně. „To jsou krásná zvířata! Kéž bychom tady nějaké měli. To by bylo potápění hned mnohem víc vzrušující.“

Loren se zájmem technika pozoroval, jak si Brant s Kumarem připravují své aparáty. Ve srovnání s přístroji nutnými ke vstupu do kosmického prostoru byly pozoruhodně jednoduché — a tlaková láhev tak maličká, že by se snadno skryla v dlani jedné ruky.

„Tahle kyslíková nádrž,“ poznamenal, „řekl bych si, že nemůže vydržet déle než pár minut.“

Brant s Kumarem na něj káravě pohlédli.

„Kyslík!“ odfrkl Brant. „Dvacet metrů pod hladinou to je smrtelný jed. Láhev obsahuje vzduch — a tohle je jenom bezpečnostní rezerva, která vydrží patnáct minut.“

Ukázal na zařízení připomínající žábry umístěné na batohu, který si Kumar právě připevňoval na záda.

„Všechen kyslík, který potřebuješ, je rozpuštěný v mořské vodě, jen ho z ní dostat. Jenže to vyžaduje energii, takže s sebou musíme táhnout energetické jednotky, které pohánějí čerpadla a filtry. Mohl bych zůstat s tímhle zařízením dole třeba týden, kdyby se mi zachtělo.“

Dotkl se zeleně fluoreskujícího počítačového displeje na svém levém zápěstí.

„Tady mám veškeré informace, které potřebuji — hloubku, stav energetického článku, čas, kdy se musím vynořit, přestávky na dekompresi…“

Loren našel odvahu k jiné naivní otázce.

„Proč nosíš masku, a Kumar ne?“

„Ale já taky,“ zašklebil se Kumar. „Podívej se pořádně.“

„Ach… už vidím. Velice šikovné.“

„Jenže otrava,“ prohlásil Brant, „pokud prakticky ve vodě nežiješ, jako Kumar. Zkoušel jsem kdysi nosit kontaktní čočky, ale zjistil jsem, že mě z nich bolí oči. Takže jsem se vrátil ke staré dobré masce — s ní je mnohem méně potíží. Připraven?“

„Ano pane kapitáne.“

Oba zároveň se překulili přes levý a pravý bok lodi. Provedli to tak synchronizovaně, že se člun prakticky ani nerozkýval. Loren je pozoroval přes panel ze silného skla, umístěný do prostoru kýlu, jak bez námahy klouzají dolů k útesu. Věděl, že se nacházejí víc než dvacet metrů pod hladinou, ale vypadali mnohem bližší.

Nástroje a kabely shodili dolů už předem a oba potápěči se rychle pustili do opravy zpřetrhaných mříží. Příležitostně si vyměňovali domluvené jednoslabičné signály, avšak po většinu doby pracovali v naprostém mlčení. Každý z nich věděl, co má udělat — a co jeho partner — tak dobře, že slov nebylo zapotřebí.