Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Co znamená ten slabý řev, který k nim zepředu doléhá? Tady ve vnitrozemí Jižního ostrova jistě nikdo netestuje raketové motory! Jak se přibližovali, zvuk pravidelně sílil. Loren jej dokázal identifikovat teprve pár vteřin předtím, než jeho zdroj spatřil.

Podle pozemských měřítek to nebyl nijak ohromující vodopád — snad sto metrů vysoký a dvacet široký. Malý kovový můstek lesknoucí se krůpějemi se klenul přes jezírko vřící pěny, v němž vodopád končil.

K Lorenově úlevě Mirissa slezla z kola a čtverácky na něj pohlédla.

„Nevšiml sis ničeho… zvláštního?“ zeptala se a mávla rukou směrem vzhůru.

„V jakém smyslu?“ odvětil Loren, hledající nějaký záchytný hod. Viděl jen netknutý les a bujnou vegetaci a cestičku vinoucí se mezi stromy po opačné straně vodopádu.

„Stromy — ty stromy!“

„Co je s nimi? Nejsem… botanik.“

„Já taky ne, ale měl bys to vidět na první pohled. Podívej se na ně.“

Překvapeně se na ně zadíval. A náhle mu došlo, protože stromy jsou výtvorem přírodní techniky a on přece je technik.

Na opačné straně vodopádu pracoval jiný projektant. Ačkoli by žádný ze stromů, které jej obklopovaly, nedokázal pojmenovat, byly mu nejasně povědomé a byl si jistý, že pocházejí ze Země… Ano, tohle je určitě dub a kdysi dávno viděl na jakémsi keři tyhle krásné žluté květy.

Za můstkem se rozkládal jiný svět. Stromy — a byly to skutečně stromy? — se zdály hrubé a jaksi nedokončené. Některé měly krátké soudkovité kmeny, z nichž trčelo pár pichlavých větviček. Jiné zase připomínaly ohromné kapradiny a další vypadaly jako gigantické kosti prstů obrostlé štětinami v místech kloubů. A nerostla tam ani jedna květina…

„Už chápu. Původní thalasská vegetace.“

„Ano — teprve několik málo miliónů let poté, co opustila moře. Tomuhle místu říkáme Velká hranice. Ale spíš to je bitevní fronta mezi dvěma armádami, a nikdo neví, která ze stran vyhraje. Žádná, jestli tomu můžeme napomoct. Pozemská vegetace je pokročilejší, ale domorodá zase lépe adaptovaná na místní chemismus. Čas od času jedna strana přepadne druhou — a my přiběhneme s lopatami, aby se nestačila zakořenit.“

Není to divné? uvažoval Loren, když tlačili kola přes křehký most. Poprvé od přistání na Thalasse mám pocit, že jsem se skutečně ocitl na jiné planetě…

Tyhle zakrslé stromy a primitivní kapradiny mohly být surovinou pro uhelné sloje, které by dodaly páru průmyslové revoluci — jenže sotva včas, aby to zachránilo lidskou rasu. Snadno by přesvědčil sám sebe, že z porostu je může každým okamžikem napadnout dinosaurus, jenže pak si uvědomil, že strašliví ještěři se zrodí teprve po stu miliónech let v daleké budoucnosti, kdy tyhle rostliny dospěly na Zemi ke svému vrcholu…

Právě znovu nasedali, když Loren vykřikl: „Sakra Krakan!“

„Co se děje?“

Loren se sesypal na cosi, co naštěstí vypadalo jako pružný mech.

„Křeč,“ zamumlal přes zaťaté zuby a tiskl si stažené lýtkové svaly.

„Dovol,“ řekla Mirissa starostlivě, ale rozhodně.

Pod jejími příjemnými, i když trochu amatérskými doteky křeč pozvolna pominula.

„Díky,“ ozval se Loren po chvíli. „Už je to mnohem lepší. Ale prosím tě nepřestávej.“

„Opravdu sis myslel, že bych mohla?“ zašeptala.

A za okamžik na hranici dvou světů splynuli v jedno.

Počet členů Thalasské akademie věd byl striktně omezen na krásně zarovnané binární číslo 100 000 000 — což pro ty, kteří dávají přednost počítání podle počtu prstů, znamená 256. Vědecká důstojnice Magellanu takové omezení chápala, udržovalo vysoký standard. A akademie brala své povinnosti velmi zodpovědně. Prezident vyhlásil, že v současné době má pouze 241 členů, poněvadž se ukázalo nemožné naplnit uprázdněná místa skutečně kvalifikovanými vědci.

Z těchto 241 osob bylo neméně než 105 fyzicky přítomno v přednáškovém sále akademie a 116 u svých komunikátorů. Byl to rekordní počet a doktorka Anne Varleyová se cítila nanejvýš polichocená — ačkoli nedokázala potlačit mírnou zvědavost, co dělá těch zbývajících dvacet.

Rovněž se necítila úplně dobře, když ji představovali jako přední pozemskou astronomku — ačkoli v okamžiku Magellanova odletu to byla naprostá pravda. Čas a Náhoda daly bývalé ředitelce — bývalé — Šklovského lunární observatoře jedinečnou příležitost přežít. Jenže věděla až příliš dobře, že není na úrovni, pokud by se mělo měřit podle takových gigantů jako byli Ackerley, Chandrasekhar či Herschel — už vůbec nemluvě o Galileovi, Koperníkovi nebo Ptolemaiovi.

„Podívejte se sem, prosím,“ spustila. „Jsem si jistá, že jste už mapu Saganu 2 viděli — nejlepší rekonstrukci, jakou jsme dokázali sestavit podle družicových sond a radiohologramů. Získali jsme samozřejmě jen málo detailů — pod deset kilometrů, — ale stačilo to, abychom shromáždili základní fakta.

Průměr — patnáct tisíc kilometrů — jen o málo větší než zemský. Planeta má hustou atmosféru — téměř kompletně dusíkovou. A kyslík žádný — naštěstí.“

Tohle „naštěstí“ zabralo vždycky, posluchači se probrali a nastražili uši.

„Chápu vaše překvapení, většina lidí má výrazné předsudky o tom, co se hodí k dýchání a co ne. Jenže v posledních desetiletích před Exodem se přihodila řada věcí, které proměnily náš náhled na vesmír.

Absence jiných živých tvorů — v minulosti i v současnosti Sluneční soustavy a neúspěch programů SETI navzdory šestnáct století dlouhému úsilí přesvědčilo skutečně všechny, že život musí být velice vzácný všude ve vesmíru, a tedy i značně cenný.

Z toho vyplynulo, že si všechny formy života zasluhují úctu a měly by se pečlivě a s láskou ochraňovat. Někteří dokonce argumentovali, že by se neměly ničit ani virulentní patogeny a choroboplodné zárodky, ale za přísných bezpečnostních opatření uchovat. Během Posledních dní se heslo Úcta k životu stalo velice populárním a jen málokdo je vztahoval výhradně k životu lidskému.

Jakmile jsme jednou přijali princip, že nelze zasahovat do života jiného biologického druhu, vyplynuly z toho jisté praktické důsledky. Už dlouhou dobu panovalo souhlasné mínění, že bychom se neměli pokoušet osídlit planetu obývanou inteligentními tvory. Lidé měli dostatek zlých zkušeností z obdobných situací ze své vlastní planety. Naštěstí — anebo naneštěstí! — taková situace nikdy nenastala.

Spory ovšem pokračovaly. Co když objevíme planetu, kde teprve vyvstal život na živočišné úrovni? Máme se držet stranou a nechat evoluci, aby kráčela svou cestou, ačkoli to potrvá celé megaroky, než se možná rozvine inteligentní život?

A takhle pořád dál — co kdyby tam byl život jen na úrovni rostlin? Nebo pouze jednobuněčných mikroorganismů?

Možná vás překvapí, že v dobách, kdy byla ohrožena samotná existence lidstva, zajímali jsme se o takové abstraktní morální a filozofické problémy. Smrt nás totiž přiměla uvažovat o věcech, na nichž doopravdy záleží: proč jsme tady a co bychom tu měli dělat?

Velkou popularitu si tehdy získal pojem Metazákona — jsem si jistá, že jste o něm zaslechli. Je možné stanovit právní a morální zásady, které by se daly vztáhnout na všechny inteligentní bytosti a nejen na dvounohé kyslík dýchající savce, kteří na krátký čas ovládli planetu Zemi?