Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Lorenovi ubíhal čas velmi rychle. Měl pocit, že nahlíží do nového světa, což také byla pravda. Ačkoli viděl nesčetné videofilmy pořízené v pozemských oceánech, téměř všichni živí tvorové, kteří se nyní pohybovali dole pod ním, mu byli naprosto neznámí. Plavaly tu rotující disky a pulsující kusy rosolu, vlnící se koberce a spirály připomínající vývrtky — ale velmi málo těch tvorů by se dalo nazvat rybou i s vynaložením značné dávky fantazie. Jen jednou na zlomek chvíle postřehl na samém okraji zorného pole rychle se pohybující torpédo, o němž si byl téměř jistý, že je poznal. Pokud měl pravdu, i tohle byl pozemský uprchlík.

Pomyslel si, že Brant s Kumarem na něj úplně zapomněli, když ho překvapila slova z interkomu.

„Jdeme nahoru. Za dvacet minut budeme u tebe. Všechno v pořádku?“

„Úplně,“ odvětil Loren. „Byla to pozemská ryba, kterou jsem právě teď zahlédl?“

„Ničeho jsem si nevšiml.“

„Strýček má pravdu, Brante — před pěti minutami tu proplul dvacetikilový mutantní pstruh. Tvoje svářečka ho vyplašila.“

Už opustili mořské dno a pozvolna stoupali podél ladné křivky kotevního řetězu. Asi pět metrů pod hladinou se zastavili.

„Tohle je nejnudnější část každého potápění,“ řekl Brant. „Musíme tu vyčkat patnáct minut. Pusť nám druhý kanál — díky — ale ne takhle hlasitě…“

Hudbu pro dekompresní zastávku pravděpodobně vybral Kumar. Její vnitřně rozechvělý rytmus se pramálo hodil k mírumilovnému obrázku podmořského světa. Loren byl upřímně rád, že se do něj neponořil a s velkým uspokojením vypnul přehrávač, jakmile oba potápěči opět začali stoupat vzhůru.

„Tak ranní práci jsme zvládli na jedničku,“ prohlásil Brant, když se vydrápal na palubu. „Napětí a proud jsou v normě. Teď můžeme jet domů.“

Vděčně přijali Lorenovu nešikovnou pomoc, když jim pomáhal z jejich přístrojů. Oba muži byli unavení a prochladlí, ale po několika šálcích horké sladké tekutiny, která se pramálo podobala pozemskému nápoji tohoto jména, rychle ožili.

Kumar nastartoval motor a vyplul, zatímco Brant se přehrabával hromadou předmětů na dně člunu, dokud nenašel malou, jasně zbarvenou krabičku.

„Ne, díky,“ odmítl Loren, když Brant podal jednu z mírně narkotických tablet. „Nechci si vypěstovat nějaký místní návyk, který se pak budu nesnadno odnaučovat.“

Jen slova vyřkl a už jich litoval. Musel to říct z jakéhosi perverzního podvědomého impulsu — nebo snad z pocitu provinění. Avšak Brant se položil na záda, ruce si sepjal pod hlavou, zíral do bezmračného nebe a zjevně nepostřehl ve slovech žádný hlubší význam.

„Magellana můžeš vidět i ve dne,“ řekl Loren, aby co nejrychleji změnil téma, „když víš přesně, kam se máš dívat. Ale mně se to nikdy nepodařilo.“

„Mirisse ano — často,“ vmísil se Kumar. „A ukázala mi, jak se to udělá. Musíš jenom zavolat na Astronet, aby ti řekli dobu průletu, a pak jít a lehnout si na záda. Vypadá jako jasná hvězda přímo v nadhlavníku a zdá se, jako by se vůbec nepohyboval. Jenže jestli jenom na chviličku obrátíš pohled jinam, nadobro ho ztratíš.“

Kumar nečekaně ubral plyn, chvíli pomalu klouzal po hladině, až se člun úplně zastavil. Loren se rozhlédl, aby se zorientoval, a překvapeně spatřil, že se nacházejí alespoň kilometr od Tarny. Vedle nich se na vodě pohupovala jiná bóje označená velkým písmenem P a nesoucí rudou vlajku.

„Proč jsme zastavili?“ zeptal se Loren.

Kumar se uculil a začal vylévat přes bok nevelký kbelík. Naštěstí byl až dosud pevně uzavřený, jeho obsah podezřele připomínal krev, ale páchl ještě hůř. Loren se odtáhl co nejdál, jak mu jen stísněné prostory člunu dovolovaly.

„Chci jenom pozdravit starou přítelkyni,“ řekl Brant velice měkce. „Seď klidně — nedělej hluk. Je dost plachá.“

Ona? uvažoval Loren. Co se děje?

Alespoň pět minut se nedělo vůbec nic. Loren by nikdy nevěřil, že Kumar dokáže zůstat tak dlouho v klidu. Pak postřehl, že se pár metrů od člunu objevila temná zakřivená páska, těsně pod vodní hladinou. Sledoval ji očima a uvědomil si, že utváří prstenec, který je obklopuje kolem dokola.

Zhruba ve stejný okamžik si rovněž uvědomil, že Brant s Kumarem nesledují ten pás, ale pozorují jeho. Takže se mě snaží vyvést z míry, řekl si v duchu. No, tak uvidíme…

Ale i tak musel Loren vynaložit veškerou sílu vůle, aby nevykřikl čirou hrůzou, když se z moře vynořilo cosi, co vypadalo jako celá stěna jasně — ne, hnilobně růžového masa. Zvedala se stále výš a crčela z ní voda, až dosáhla asi poloviční výšky člověka a utvořila kolem nich neprostupnou bariéru. K dovršení příšerného pohledu měla horní stranu téměř zcela pokrytou svíjejícími se hady zbarvenými živými odstíny červeně a modře.

Z hlubin se vynořila ohromná tlama lemovaná hádky chapadýlek a chystala se je pohltit…

A přece jim zjevně žádné nebezpečí nehrozilo, poznal to podle pobavených výrazů svých společníků.

„Panebože — do Krakana — co to je?“ zašeptal a snažil se, aby se mu netřásl hlas.

„Zachoval ses dobře,“ řekl Brant s obdivem. „Někteří taky zalezli na dno člunu. Je to Polly — jako polyp. Bezobratlý živočich, složený z miliard specializovaných a kooperujících buněk. Na Zemi jste měli velice podobná zvířata, i když si myslím, že žádné takhle velikánské.“

„Tím jsem si jistý,“ odvětil Loren vřele. „Ale jestli mi dovolíte otázku — jak se odsud dostaneme?“

Brant kývl na Kumara, který pustil motor naplno. S překvapivou rychlostí na něco tak obrovského začala živoucí stěna kolem nich klesat nazpět do moře a ve chvíli po ní zbyla jen olejnatá vlnka na hladině.

„Vibrace ji děsí,“ vysvětlil Brant. „Podívej se průhledem teď to zvíře uvidíš celé.“

Cosi připomínající deset metrů silný kmen stromu klesalo pod dnem člunu do hlubin. Nyní si Loren uvědomil, že „hadi“, které viděl, jak se svíjejí na povrchu obrovitého živočicha, jsou jen tenká chapadla. Když se teď vrátila do svého normálního prostředí, zlehka se vlnila a prohledávala vodu, jestli nenarazí na něco — či někoho — co by se dalo pozřít.

„To je ale bestie!“ vydechl a poprvé si vydechl. Zalil jej pocit pýchy, či dokonce rozjařilosti. Pochopil, že absolvoval úspěšně další test. Získal si Brantovo a Kumarovo uznání a vděčně je přijal.

„Copak ta věc není — nebezpečná?“ zeptal se.

„Samozřejmě, proto jsme sem taky umístili varovnou bóji.“

„Upřímně, byl jsem v pokušení to zabít.“

„Proč?“ zeptal se Brant s nepředstíraným překvapením. „Co ti to udělalo zlého?“

„No — tak velikánský tvor jistě musí sežrat ohromné množství ryb.“

„Ano, jenže jenom lassanských — ne ryb, které můžeme jíst my. A přivedl nás na jednu zajímavou věc. Dlouhou dobu jsme si lámali hlavu, jak dokáže přimět ryby — dokonce i ty zdejší pitomé — aby mu vpluly přímo do tlamy. Nakonec jsme zjistili, že vylučuje jakousi chemickou látku, která je láká, a od té doby uvažujeme o elektrických sítích. Což mi připomíná…“

Brant se natáhl pro vysílačku.

„Tarna tři volá Tarnu záznam — tady Brant. Opravili jsme síť. Všechno funguje normálně. Nemusíte potvrzovat příjem. Konec relace.“

Avšak k všeobecnému překvapení okamžitě odpověděl známý hlas.