Arthur Clarke: Zpev vzdálené Zeme

A uvidí, (neexistuje způsob, jak by se tomu mohl vyhnout), jak pozvolna stárne již dávno mrtvá dívka, kterou kdysi svíral v objetí — před pouhými několika týdny. Donese se k němu její poslední sbohem vyřčené svraštělými rty, jež se už dávno proměnily v prach.

Krutý zármutek, který mu bude rvát duši, čas pozvolna ztiší. Přední část oblohy už naplnilo světlo nového slunce a brzy se zrodí další člověk, na planetě, která už přitahuje kosmickou loď Magellan na její konečnou oběžnou dráhu.

Bolest jednoho dne pomine, nikdy se však nevytratí vzpomínka.

1956 objev neutrina

1967 zjištěna anomálie v počtu slunečních neutrin

2000

2100 potvrzeno, že se Slunce promění v novu

2200 mezihvězdné sondy

2300 plán vypouštění automatických osidlovacích lodí

2400 osídlování zahájeno

2500 vypouštěny lodě s embryi

2600–2700 vypouštěny lodě s kódy DNA

2751–2800 automatická osidlovací loď odstartovala k Thalasse

2900–2999 Poslední tisíciletí

3000 THALASSA

3100 Vládci

3109 První přistání 0

3200 posledních Zrození národa 100

3300 dní kontakt se Zemí 200

3400 výbuch sopky Krakan,

3500 vynalezen kvantový pohon, kontakt ztracen 300

3600 závěrečný exodus léta stagnace 400

3617 zahájena stavba Magellanu

3620 zánik Země

3827 přílet Magellanu 718

3829 odlet Magellanu 720

4135 přílet na Sagan 2 1026

První verzi tohoto románu, povídku o 12 500 slovech, jsem napsal mezi únorem a dubnem 1957 a následně publikoval v americkém časopise IF v červnu 1958 a v britském Science Fantasy v červnu 1959. Možná že vhodněji zapadla do mých povídkových sbírek The Other Side of the Sky (Harcourt, Brace, Jovanovich, 1958) a From the Ocean, From the Stars (1962).

Roku 1979 jsem téma přepracoval do stručné filmové synopse, která se objevila v časopisu OMNI (č.12, 1980). Od té doby vyšla ještě v mé povídkové sbírce The Sentinel (1984), v ilustrovaném vydání Byron PressBerkley, společně s úvodem objasňujícím její původ a neočekávaný zvrat, vedoucí k napsání a natočení 2010: Odyssey Two.

Tento román, třetí a poslední verzi, jsem začal psát v květnu roku 1983 a dokončil v červnu 1985.

Colombo, Sri Lanka

1. července 1985

Myšlenku, že energie vakua by se dala využít k pohonu, poprvé vyslovil Shinichi Seike v roce 1969. („Quantum Electric Space Vehicle“, 8. symposium o kosmické technice a vědě, Tokio).

O deset let později zmínil ideu H.D. Froning z McDonnell Douglas Astronautics na Konferenci o mezihvězdném výzkumu

pořádané Britskou meziplanetární společností v Londýně v září 1979, a rozvedl ji ve dvou statích: „Propulsion Requirements for a Quantum Interstellar Ramjet“ (JBIS, Vo1.33, 1980) a „Investigation of a Quantum Ramjet for Interstellar Flight (AIAA Preprint 81–1534, 1981).

Pomineme-li nesčetné vynálezce „hyperprostorových motorů,“ prvním, kdo využil tuto myšlenku v beletrii, se zdá být Dr. Charles Sheffield, vědecký vedoucí Earth Satellite Corporation. Teoretické základy „kvantového motoru“ (nebo, jak jej pojmenoval on, motoru na energii vakua) uveřejnil ve svém románu The McAndrew Chronicles (časopis Analog, 1981).

Přípustně zjednodušený výpočet Richarda Feynmana ukazuje, že každý krychlový centimetr vakua obsahuje dostatečně velké množství energie, aby uvedla do varu všechny pozemské oceány. Jiný odhad, který provedl John Wheeler, udává hodnotu o pouhých sedmdesát devět řádů větší. Když se dva z největších světových fyziků rozcházejí ve výpočtu o takový drobek, jako je číslo se sedmdesáti devíti nulami, zbytku z nás by se jistě dal prominout jistý skepticismus. Ale přinejmenším je zajímavé pomyšlení, že vakuum obsažené v obyčejné žárovce obsahuje dostatek energie, aby zničila celou Galaxii, a možná, kdyby se ještě trochu snažilo, i celý Vesmír.

Dr. Robert L. Forward z Hughes Research Laboratories dokázal ve svém článku („Extracting Electrical Energy from the Vacuum by Cohesion of Charged Foliated Conductors,“ Physical Review, Vo1.30B, pp.1700–1702,15. srpna 1984), jenž doufejme vstoupí do historie, že alespoň maličkou část takové energie lze získat. Kdyby se dala využít k pohonu někým jiným vyjma spisovatelů science fiction, čistě technické problémy mezihvězdných — a dokonce i mezigalaktických — letů by se tím vyřešily.

Ale třeba ne. Jsem nanejvýš vděčný Dr. Alanu Bondovi za jeho detailní matematickou analýzu ochranného štítu, nutného pro výpravu popsanou v tomto románu, a za jeho upozornění, že nejvhodnějším útvarem je zaoblený kužel. Může se ukázat, že faktorem limitujícím mezihvězdný let vysokou rychlostí nebude energie, ale obroušení hmoty štítu částicemi prachu a vypařování způsobené srážkami s protony.

Teoretické podklady ke „kosmickému výtahu“ a jeho historii lze nalézt v mém příspěvku předneseném na 13. kongresu Mezinárodní astronautické federace v Mnichově roku 1979: „The Space Elevator: Thought Experiment or Key to the Universe?“ (Otištěno také v Advances in Earth Orientated Applications of Space Technology, Vol.L, č.l, 1981, pp.39–48, a Ascent to Orbit: John Wiley,1984). Tuto myšlenku jsem také použil v románu Rajské fontány (The Fountains of Paradise, Del Rey, Gollancz,1978).

První pokusy v tomto směru včetně spouštění břemene do atmosféry na sto kilometrů dlouhých „provazech“ z raketoplánu budou uskutečněny přibližně ve stejné době, kdy tento román vyjde.

Omlouvám se Jimu Ballardovi a J.T. Frazerovi za to, že jsem jim pro svou poslední kapitolu ukradl název jejich dvou zcela odlišných knížek.

Mé zvláštní poděkování patří Diyawadane Nilamemu a jeho lidem v Temple of the Tooth v Kandy, kteří mě i v době nepokojů laskavě pozvali do Komnaty relikvie.