Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Loren jí pomohl do termokombinézy — v prostředí stavu beztíže se to neobešlo bez potíží — a vypluli směrem k zamrzlému sklu zasazenému do vzdálenější stěny malé místnosti. Padací dvířka z křišťálového skla se proti nim sklopila jako otevírající se hodinové sklíčko. Za ním za vyhrnul závan tak ledového vzduchu, jaký Mirissa nejen nikdy v životě nezažila, ale zatím si jej ani neuměla představit. V ledovém vzduchu okamžitě zkondenzovaly chomáčky vlhkosti a roztančily se kolem ní jako přízraky. Podívala se na Lorena, jako by chtěla pohledem vyjádřit: Jistě nečekáš, že bych snad někdy vlezla dovnitř!

Sevřel jí paži uklidňující gestem a řekl: „Žádné obavy — kombinéza tě ochrání a chlad ve tváři za pár chvil už vůbec nebudeš vnímat.“

Nikdy by tomu nevěřila, ale měl pravdu. Když za ním proplula padacími dvířky, dýchala zprvu opatrně, ale překvapilo ji, že to vůbec není nepříjemný zážitek. Opravdu, cítila se báječně a poprvé chápala, proč lidé na Zemi jezdili dobrovolně do polárních oblastí.

Uměla si docela dobře představit, že se v takových končinách právě nachází, neboť jí připadlo, jako by proplouvala mrazivou zasněženou krajinou. Všude kolem se třpytily úly složené z tisícovek šestihranných buněk, které klidně mohly být vyřezané z ledu. Vypadaly jako zmenšená podoba ochranného štítu Magellanu — nebýt toho, že zdejší jednotky měly jen metr v průměru a navzájem je spojovaly desítky trubic a celé svazky kabelů.

Takže tady se nacházeli, spali všude kolem ní. Statisíce kolonistů, pro něž Země znamenala — naprosto doslovně — včerejší vzpomínku. O čem se jim teď asi zdá, zauvažovala, když se naházejí ještě ani ne v polovině svého pětisetletého spánku? A sní vůbec mozek, když se nachází v téhle zemi nikoho, uprostřed mezi životem a smrtí? Podle Lorena ne, jenže kdo si tím může být skutečně jistý?

Mirissa viděla kdysi videofilm o včelách, jak se hemží v úlu a vykonávají své záhadné úkoly. Když nyní následovala Lorena ručkovala podél zábradlí procházejícího napříč ohromným úlem, připadala si jako jakási lidská včela. Nyní už prostředí beztížného stavu dokonale přivykla a nepřipouštěla si ani lezavý chlad. Vlastně si prakticky neuvědomovala ani své vlastní tělo a chvílemi se musela ujišťovat, že všechno není pouhý sen, z něhož náhle procitne.

Jednotky nenesly žádná jména, avšak byly označeny alfanumerickým kódem. Loren neomylně zamířil k číslu H-354. Stiskl knoflík, šestiboký kontejner ze skla a kovu sklouzl po teleskopických kolejnicích a vevnitř se objevila spící žena.

Nebyla krásná — ačkoli je nespravedlivé kterékoli ženě upírat půvab. Měla pokožku takové barvy, jakou Mirissa ještě nikdy v životě nespatřila, a věděla, že i na Zemi se vyskytovala jen velice zřídka — tak temně černou, až svítila namodralým nádechem. A pleť měla tak dokonale hladkou, že se Mirissa neubránila, aby ji nebodla závist. Myslí se jí přehnala prchavá představa dvou propletených těl, jednoho z ebenu, druhého z slonoviny — představa, o níž věděla, že ji bude pronásledovat po dlouhá budoucí léta.

Znovu jí pohlédla do tváře. Dokonce i po spánku dlouhém celá staletí se v ní zračilo odhodlání a inteligence. Staly by se přítelkyněmi? zauvažovala Mirissa. Zapochybovala, byly si příliš podobné.

Takže ty jsi ta Kitani, co nese Lorenovo první dítě daleko ke hvězdám. Jenže bude opravdu první, když se narodí celá staletí po mém? Ale ať první, nebo druhé, přeji ti mnoho štěstí…

I poté, co se za nimi křišťálová dvířka zase zavřela, stále mlčela, ačkoli to nebylo jen chladem. Loren ji jemně kormidloval nazpět chodbou, až opět dopluli ke Strážci.

Ještě jedenkrát přejela prsty po tváři nesmrtelného zlatého chlapce. Na šokující okamžik jí připadlo, že cítí pod prsty teplo, ale pak si uvědomila, že to se jen její vlastní tělo ještě stále ohřívá na normální teplotu.

Potrvá to jen pár minut. Jenže jak dlouho bude muset vyčkat, uvažovala, než roztaje led okolo jejího srdce?

Tohle je naposledy, Evelyn, co s tebou hovořím, než se propadnu do dlouhého spánku. Jsem stále na Thalasse ale raketoplán se vznese k Magellanu za pouhých pár minut. Už nemám co na práci — až zase za tři sta let, když začneme sestupovat k další planetě…

Pociťuji hluboký zármutek, neboť jsem se právě rozloučil se svým zdejším nejdražším přítelem, s Mirissou Leonidasovou. Jak by se ti líbila, kdyby ses s ní mohla setkat! Mirissa je pravděpodobně nejinteligentnější člověk na celé Thalasse a vedli jsme spolu mnoho dlouhých debat — i když se obávám, že některé z nich byly jen monology, za co jsi mě tak často kritizovala…

Vyptávala se mě samozřejmě na boha, ale položila mi i tak chytrou otázku, že jsem na ni vůbec nebyl schopen odpovědět.

Brzy poté, co se zabil její milovaný mladší bratr zeptala se mě: „Jaký smysl má zármutek? Plní nějakou biologickou funkci?“

Připadá mi zvláštní, že jsem na to nikdy předtím vážně nepomyslel! Člověk má představu, že opravdu inteligentní tvorové budou přijímat smrt bez jakýchkoli emocí — pokud jí vůbec budou věnovat nějakou pozornost. Byla by to naprosto nelidská společnost, ale měla by přinejmenším takové úspěchy jako termiti či mravenci kdysi na Zemi.

Mohl by zármutek být nahodilý — či dokonce patologický vedlejší produkt lásky, která bezpochyby plní zásadní biologickou funkci? Je to zvláštní a znepokojivé pomyšlení. A přece jsou to právě naše emoce, co nás dělá lidmi. Kdo by se od nich chtěl oprostit, i když ví, že každá nová láska je jen dalším rukojmím pro tu teroristickou dvojici, Čas a Osud?

Často se mnou hovořila o tobě, Evelyn. Překvapovalo ji, že muž může za celý svůj život milovat jen jedinou ženu a nehledat jinou ani tehdy, když ji ztratí. Jednou jsem ji škádlil tvrzením, že věrnost je pro Lassany cosi stejně podivného jako žárlivost. Opáčila mi, že jen získali, když se zbavili obojího.

Už mě volají, raketoplán čeká. Nyní se musím rozloučit s Thalassou navždycky. A také tvůj obraz mi začíná vybledat. Ačkoli umím radit jiným, možná jsem lpěl na svém žalu příliš dlouho, tvé památce to neposloužilo.

Thalassa mi pomohla, abych se vyléčil. Nyní se opět dokážu radovat, že jsem s tebou žil, namísto toho, abych truchlil, že jsem tě ztratil.

Zalévá mne podivný klid a vyrovnanost. Poprvé v životě mi připadá, že jsem skutečně porozuměl filozofii svých přátel budhistů o překonání utrpení — a dokonce dosažení nirvány…

A jestli na Saganu 2 neprocitnu, budiž. Svůj úkol zde jsem splnil, a odejdu spokojen.

Trimaran doplul k okraji chaluhového lesa těsně před půlnocí a Brant zakotvil v třicetimetrové hloubce. Za úsvitu vypustí automatické vyzvědače, dokud mezi Škorpiónvillem a Jižním ostrovem ještě nestojí plot. Až jej vybudují, všechny průjezdy se budou registrovat. I kdyby škorpióni některý z přístrojů nalezli a odnesli si jej domů, bylo by to jen dobře. Pokračoval by v činnosti a nepochybně by poskytl dokonce ještě užitečnější informace, než jaké nasbírá volně v moři.

Nyní už neměl nic jiného na práci, než ležet v mírně se pohupujícím člunu a poslouchat tichou hudbu vysílanou stanicí Rádio Tarna, dnes večer netypicky zaraženou. Čas od času se ozvalo nějaké oznámení, přání mnoha štěstí na rozloučenou anebo báseň na počest návštěvníků. Na obou ostrovech tuto noc spalo jen pramálo lidí. Mirissa letmo zauvažovala, jaké myšlenky se asi honí hlavou Owenu Fletcherovi a jeho druhům, vysazeným na cizí planetu po celý zbytek svého života. Naposledy je viděla v přenosu Severní televize, vůbec se netvářili nijak nešťastně a vesele diskutovali o možnostech místního podnikání.