Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

„Tys myslela na všechno, že?“ řekl Loren s nepředstíraným obdivem. „Sejdeme se tedy na startovací rampě číslo dvě patnáct minut před půlnocí.“

Odmlčel se a pak s přemáháním dodal: „Už se dolů nevrátím. Prosím tě, vyřiď moje sbohem Brantovi.“

To byla muka k nevydržení. Ode dne, kdy Kumar vykonal svou poslední cestu a Brant se vrátil, aby Mirissu utěšil, Loren do rezidence Leonidasových nevkročil. Náhle všechno vypadalo tak, jako by se jejich životy nikdy ani neprotly.

A nyní nevyhnutelně odchází, už dokáže pohlédnout na Mirissu s láskou avšak bez žádostivosti. Mysl mu prostoupil hlubší cit — snad nejkrutější bolest, jakou kdy v životě pocítil.

Toužil a doufal, že spatří své dítě — jenže nový časový plán Magellanu mu to znemožnil. Ačkoli slyšel, jak se mísí tlukot srdce jeho syna s tepem Mirissiným, nikdy si ho nepochová.

Raketoplán se setkal s lodí na osvětlené straně planety, takže Magellan byl ještě dobrých sto kilometrů daleko, když jej Mirissa spatřila. Ačkoli znala jeho skutečnou velikost, když se blýskal ve slunci, vypadal jako dětská hračka.

Ani ze vzdálenosti deseti kilometrů se nezdál větší. Její mozek a oči stále trvaly na tom, že černá kolečka pokrývající centrální sekci jsou pouze kruhová okénka. Dokud se nekonečný oblý trup netyčil přímo nad nimi, její mysl odmítala připustit, tu to jsou vrata do skladišť a do doků, a že do jedněch z nich se chystá vplout raketoplán.

Když si Mirissa rozepjala bezpečnostní pás, Loren na ni pohlédl s obavami. Tohle byl nebezpečný okamžik: příliš sebevědomý cestující, který se právě uvolnil z upoutání, náhle zjistí, že stav beztíže není tak zábavný, jak to vždycky navenek vypadalo. Avšak zdálo se, že Mirisse neschází vůbec nic. Loren ji několika jemnými doteky pomohl proplout přechodovou komorou.

„Naštěstí není třeba, abychom chodili do sekce, kde panuje pozemská gravitace, takže se vyhneš problému, jak se střídavě adaptovat dvakrát. Nebudeš si muset lámat hlavu s gravitací do té doby, než se zase vrátíš na zem.“

To by bylo zajímavé, pomyslela si Mirissa, kdybych mohla navštívit obytné prostory v rotující části lodi — jenže by se zdrželi nekonečnou zdvořilostní konverzací a povinnými setkáními, což bylo to poslední, co teď potřebovala. Byla docela ráda, že se kapitán Bey stále ještě zdržuje dole na Thalasse, nemusela mu vykonat povinnou děkovnou návštěvu.

Když propluli přechodovou komorou, zjistila, že se nacházejí ve válcovité chodbě, která vypadala, jako by se táhla po celé délce lodi. Po jedné její straně vedl žebřík, po druhé dvě řady ohebných smyček, jichž se člověk mohl zachytit rukama i nohama a šplhat oběma směry.

„Tohle není zvlášť příjemné místo, když akcelerujeme,“ řekl Loren. „Tehdy se z chodby stává svislá šachta — dva kilometry hluboká. To pak skutečně potřebuješ žebřík a úchyty. Za smyčku se jen chytíš a pružný materiál udělá všechnu práci za tebe.“

Vznášeli se chodbou tímhle způsobem, téměř bez námahy, několik set metrů, pak několikrát pravoúhle zabočili a dostali se do jakési hlavní chodby. „Pusť se smyček,“ řekl jí Loren, když urazili pár desítek metrů. „Chci ti něco ukázat.“

Mirissa uvolnila sevření a oba se pomalu vznášeli setrvačností vpřed, až se zastavili před dlouhým, úzkým oknem vsazeným do tunelu zboku. Přes silné sklo hleděla do veliké, jasně osvětlené kovové jeskyně. Ačkoli naprosto ztratila představu, kde se nacházejí, hádala, že se tahle velká válcovitá komora určitě rozkládá téměř přes celou šířku lodi — a tyč vedoucí středem se tedy musí nacházet v ose lodi.

„Kvantový motor,“ vysvětlil Loren pyšně.

Ani se nenamáhal, aby jí pojmenoval kovové a krystalické útvary, podivně utvářené nosníky vyčnívající ze stěn komory, pulsující souhvězdí světel, kouli utvořenou z naprosté temnoty. Byla zcela beztvará, a přece se zdálo, jako by rotovala… Avšak po chvíli se ozval:

„Největší úspěch lidského génia — poslední dar Země jejím dětem. Jednoho dne se díky němu staneme pány Galaxie.“

V jeho slovech se ozvala jakási arogance, až Mirissa překvapením zamrkala. To znovu promluvil starý Loren, ještě předtím, než ho Thalassa zjemnila. Aťsi, pomyslela si Mirissa, ale jistě se alespoň zčásti proměnil navždycky.

„Myslíš,“ jemně se ho zeptala, „že to Galaxie vůbec zpozoruje?“

A přece ji to okouzlilo. Dlouho hleděla na ohromné útvary, které jí nic neříkaly a které jí Loren přivezl přes propast mnoha světelných roků. Netušila, zda jim má být vděčná za to, co jí přinesli, anebo je proklínat, že jí to zase tak rychle odeberou.

Loren ji vedl bludištěm chodeb hlouběji do srdce Magellanu. Nepotkali ani živáčka, což ji znovu přivedlo na myšlenku, jak je loď obrovská — a jak malou má posádku.

„Už jsme skoro tam,“ řekl Loren hlasem nyní napjatým a slavnostním. „A tohle je Strážce.“

Mirissa překvapením zcela vyvedená z míry plula proti zlaté tváři hledící proti ní z výklenku. Málem do ní narazila. Natáhla ruce a ucítila chladný kov. Tvář byla skutečná — a ne hologram, jak se v první chvíli domnívala.

„Co — kdo to je?“ zašeptala.

„Vezeme na palubě mnoho z největších pozemských pokladů,“ řekl Loren s ponurou pýchou. „Tohle je jeden z nejvěhlasnějších. Byl to král, který zemřel velmi mladý — ještě jako chlapec…“

Lorenův hlas se vytratil do ticha, jako by pomysleli oba na totéž. Mirissa si musela nejprve utřít z očí slzy, a teprve pak dokázala přečíst nápis pod maskou.

TUTANCHAMÓN 1370–1352 př.n.l.

(Údolí králů, Egypt 1922)

Ano, byl skoro stejně starý jako Kumar. Zlatá tvář na ně hleděla propastí tisíciletí a mnoha světelných let — tvář mladého boha sraženého k zemi v plném rozletu sil. Vyzařovala z ní síla a sebevědomí, ale přitom nikoli arogance a krutost, což by do ní vepsaly teprve ztracené roky.

„Proč právě tady?“ zeptala se Mirissa, ačkoli už odpověď napůl uhodla sama.

„Připadlo nám to jako vhodný symbol. Egypťané věřili, že když vykonají obřady správně, mrtvý znovu obživne v jakémsi posmrtném světě. Čirá pověra, samozřejmě — a přece jsme tady dokázali, že se uskutečnila.“

Jenže ne způsobem, jakým bych si přála, smutně si pomyslela Mirissa. Když se dívala do uhlově černých očí krále-chlapce, které k ní vzhlížely z naprosto bezvadné zlaté masky, sotva mohla uvěřit, že je to pouze úžasné umělecké dílo a ne tvář živého člověka.

Nemohla odtrhnout oči od klidného, a přesto hypnotického pohledu nesoucího se přes propast času. Znovu vztáhla ruku a pohladila zlatou tvář. Vzácný kov jí připomněl báseň, kterou nalezla v archívu na Místě prvního přistání, když nařídila počítači, aby pátral ve staré literatuře po slovech útěchy. Většina ze stovek básní na ni nijak nezapůsobila, ale tyhle verše neznámého autora žijícího kdysi v období let 1800–2100 ji zasáhly naplno:

kovu třpyt vracejí v mincovnu lidství

chlapci, již v slávě hynou

a nikdy nezestárnou.

Loren trpělivě vyčkával, dokud se Mirissa nevyprostí z úvah. Potom zastrčil kódovou kartu do takřka neviditelné štěrbiny za posmrtnou maskou a tiše se otevřely kruhové dveře.

Bylo by nesmyslné nalézt na kosmické lodi šatnu plnou huňatých kožichů, ale Mirisse by se teď jeden hodil. Teplota už poklesla o mnoho stupňů a dívka zjistila, že ji nezvyklý chlad úplně roztřásl.