Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Lassané velmi ctili své staré lidi a dělali všechno možné pro jejich pohodlí a spokojenost. Lal a Nikri Leonidasovi žili v jedné i malých kolonií pro lidi na odpočinku, vybudovaných podél jižního pobřeží ostrova. Bydleli v šestipokojové chatě s veškerým možným kuchyňským vybavením a pohodlím včetně jediného mnohaúčelového domácího robota, kterého Loren na Jižním ostrově viděl. Kdyby to bylo na Zemi, hádal by jim necelých sedmdesát.

Po úvodních tichých pozdravech se usadili na verandě a hleděli na moře, zatímco robot ustaraně pobíhal kolem, nosil pití a misky s nejrůznějším ovocem. Loren se donutil sníst pár soust, pak sebral veškerou odvahu a pustil se do nejtěžšího úkolu svého života.

„Kumar…“ Jméno mu uvízlo v hrdle a musel začít znovu. „Kumar je stále ještě na lodi. Vděčím mu za svůj život, riskoval svůj, aby mě zachránil. Jistě chápete, jak se teď cítím — udělal bych všechno na světě…“

Znovu musel bojovat, aby se ovládl. Pak začal ještě jednou a snažil se být tak strohý a tak věcný, jak jen dokázal — jako šéflékařka Newtonová, když ho instruovala.

„Tělo má téměř nepoškozené, protože dekomprese probíhala pozvolna a tkáň okamžitě zmrzla. Ale samozřejmě nastala klinická smrt — stejně jako u mne před několika málo týdny…

Ovšem ve dvou ohledech je situace zcela odlišná. Moje tělo ožilo dříve, než došlo k rozpadu mozkových struktur, takže oživení mohlo proběhnout vcelku bez komplikací.

Jenže než oživili Kumara, trvalo to několik hodin. Anatomicky má mozek nepoškozený — ovšem neprojevuje ani stopu aktivity.

Ale i tak s použitím naprosto špičkové techniky je oživení možné. Podle našich záznamů — které dokumentují celou historii pozemské lékařské vědy — už se to několikrát předtím podařilo, s mírou úspěšnosti šedesát procent.

A to nás staví před dilema. Kapitán Bey mě požádal, abych vás s ním otevřeně seznámil. Nemáme ani zkušenosti, ani vybavení, abychom takovou operaci úspěšně provedli tady. Ale možná, že to dokážeme — za tři sta let…

Na palubě lodi spí stovky lékařských specialistů a mezi nimi je tucet expertů-neurologů. Jsou tam technici, kteří dokáží zkonstruovat a vyrobit jakýkoli chirurgický nástroj či lékařský přístroj. Znovu dokážeme všechno, co jsme kdysi uměli na Zemi — brzy po příletu na Sagan 2…“

Odmlčel se, aby jim dopřál čas vstřebat důsledky. Robot si vybral nevhodný okamžik, aby nabídl své služby. Mávnutím ruky jej odehnali.

„Jsme ochotni — ne, rádi to uděláme, protože to je to nejmenší, co udělat můžeme — odvézt Kumara s sebou. I když to nemůžeme zaručit, jednoho dne možná zase ožije. Byli bychom rádi, kdybyste si to promysleli. Máme spoustu času, než se budeme muset rozhodnout.“

Staří rodiče se na sebe dlouho a tiše zadívali, Loren zatím obrátil pohled na moře. Jaké bylo klidné a mírné! Také by zde rád strávil stáří, čas od času by ho navštěvovaly děti a vnukové…

Jako spousta věcí na Torně i tady to vypadalo téměř jako na Zemi. Možná to tak naplánovali úmyslně, ale nikde nebyla v dohledu původní lassanská vegetace, všechny stromy byly strašlivě důvěrně známé.

A přece cosi zásadního scházelo. Uvědomil si, že už se tou myšlenkou obírá dlouho — vlastně od prvního okamžiku, kdy na téhle planetě přistál. A náhle, jako by v něm chvíle hlubokého zármutku vzpomínku probudila, věděl, co se mu tady nedostává.

Nevznášel se tu ani jeden racek, aby kroužil po obloze a plnil vzduch nejsmutnějšími zvuky, jaké kdy na Zemi zaslechl, které v něm pokaždé probouzely nepřeberné množství vzpomínek.

Lal Leonidas si se svou ženou stále nevyměnil ani slovo, a přece Loren jaksi pochopil, že se už rozhodli.

„Velice si ceníme vaší nabídky, pane Lorensone. Vyřiďte prosím naše poděkování i kapitánu Beyovi.

Ale nepotřebujeme žádný čas na rozmyšlenou. Ať zvolíme jakkoli, pro nás bude Kumar ztracen navždycky.

Dokonce i když se vám to podaří — a sám jste říkal, že žádné záruky neexistují — probudí se do podivného světa a bude vědět, že už nikdy nespatří svůj domov a že všichni, které miloval, jsou už celá staletí mrtví. To je nesnesitelné pomyšlení. Myslíte to dobře, ale pro něj to nebude žádná laskavost.

Víme, co by si přál a co se musí stát. Vraťte nám ho. Dáme ho moři, které tak miloval.“

K tomu už nebylo co dodat. Lorena přepadly dva protichůdné pocity zároveň, zničující smutek a hluboká úleva. Svou povinnost splnil. A rozhodli se tak, jak očekával.

Teď už kajak nikdy nikdo nedostaví ale loďka přece vypluje na svou první a zároveň poslední plavbu.

Až do západu slunce ležela na pláži a omývaly ji jemné vlny moře, které neznalo příliv a odliv. Když Loren spatřil kolik lidí přišlo dát poslední sbohem, cítil pohnutí, ale nepřekvapilo ho to. Byli tady všichni obyvatelé Torny, ale přišla také spousta lidí z celého Jižního ostrova — a dokonce i ze Severního. I když některé možná přitáhla morbidní zvědavost — neboť celý svět šokovala senzační, unikátní nehoda — Loren nikdy nespatřil tolik nepředstíraného zármutku. Nikdy ho nenapadlo, že Lassané jsou mocni tak hlubokého citu, a myslí mu znovu probleskl výrok, který nalezla v Archívu Mirissa, když hledala slova útěchy.

„Pár přátel z celého světa.“ Nedalo se už určit, odkud pocházela, a nikdo nedokázal říct, co vlastně dávno mrtvý knihovník, a ve kterém století, uchránil pro budoucí čtenáře.

Loren vyjádřil beze slov svou soustrast tím, že objal jak Mirissu, tak i Branta, a zanechal je s nesčetnými příbuznými z obou ostrovů. Nechtěl se setkat se žádnými cizími lidmi, neboť věděl, že mnoho z nich si jistě myslí: „Kumar zachránil život tobě, ale tys ho uchránit před smrtí nedokázal.“ Tohle břemeno byl odsouzen nést po zbytek svého života.

Kousal se do rtu, aby ovládl slzy, které se nehodily k vysokému důstojníku největší kosmické lodi, jakou kdy lidé postavili, a cítil, že mu přichází na pomoc jeden z mechanismů, které pomáhají člověku aby nezešílel. Ve chvílích nejhlubšího zármutku je někdy jediným způsobem, jak zabránit tomu, aby člověk neztratil sebeovládání, vybavit si z hlubin paměti nějakou zcela nepatřičnou — nebo dokonce komickou představu.

Ale i sám vesmír měl podivný smysl pro humor. Loren musel dokonce potlačit úsměv. Jak by Kumar ocenil poslední žertík, který mu vyvedl!

„Nebuďte překvapený,“ varovala ho šéflékařka Newtonová, když otevřela dveře do lodní márnice a přivítal je závan ledového vzduchu čpícího formalínem. „Stává se to častěji, než si myslíte. Někdy jsou to předsmrtné křeče — něco jako podvědomý pokus postavit se Smrti. V tomhle případě to pravděpodobně způsobilo pominutí vnějšího tlaku a následné zmrznutí.“

Kdyby překrásné svalnaté mladé tělo nebylo ojíněné ledovými krystalky, Loren by si možná pomyslel, že Kumar je pouze pohroužený do hlubokého spánku, do šťastného erotického snu.

Neboť ve smrti vypadal Malý lev dokonce ještě mužnější než zaživa.

A nyní se už slunce schovalo za nízkými pahorky na západě a z moře se zvedl chladivý podvečerní větřík. Kajak sklouzl do vody tak hladce, že téměř nezčeřil vlnku. Táhl jej Brant společně se třemi dalšími Kumarovými nejbližšími přáteli. Loren naposledy zahlédl klidnou a vyrovnanou tvář chlapce, jemuž dlužil svůj život.