Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

„Neměj strach,“ řekl Kumar: „Vím, kudy se tu chodí. Doktor Lorenson mi všechno vysvětlil. Ale já jsem objevil něco, v čem si jsem jistý, že to neví ani on.“

Procházeli podél potrubí opatřeného silnou izolací a umístěného na nosnících metr nad zemí. Tehdy Carina poprvé zaslechla zřetelné zvuky — hučení čerpadel ženoucích chladící kapalinu do bludiště potrubí a výměníků tepla, které je tady všude obklopovaly.

Potom dorazili ke slavné nádrži, v níž tehdy nalezli toho škorpióna. Nyní v ní bylo vidět jen velice málo vody. Hladinu prakticky úplně pokrývala spletitá změť chaluh. Na Thalasse nežili žádní plazi, ale silné, ohebné stonky připomněly Carině propletené hady.

Přešli podél několika můstků a zdymadel s nevelkými vraty, která byla v tuto chvíli všechna zavřená, až dospěli na široké otevřené prostranství rozkládající se kus za hlavní budovou mrazíren. Když míjeli ústřední komplex, Kumar vesele zamával do objektivu kamery. Nikdo nikdy nezjistil, proč byla v tomto klíčovém okamžiku vypnutá.

„Mrazící nádrže,“ upozornil Kumar. „Každá o obsahu šest set tun. Devadesát pět procent vody, pět procent chaluh. Co je ti tak k smíchu?“

„K smíchu nic — ale je to strašně divné,“ odpověděla Carina a smála se dál. „Nikdy ti to nepřišlo? Že chaluhy z našeho moře poletí až někam ke hvězdám? Koho by to kdy napadlo! Ale kvůli tomuhle jsi mě sem jistě nepřivedl.“

„Ne,“ zašeptal Kumar. „Podívej…“

Nejdřív nerozpoznávala, nač jí ukazuje. Pak její mysl rozluštila, co je to za útvar mihotající se pablesky na samé hranici viditelnosti, a Carina pochopila.

Nebyl to žádný nový div, samozřejmě. Lidé dokázali, že to fungovalo na řadě planet a po celé tisíciletí. Jenže spatřit to na vlastní oči bylo víc než úžasné — člověka to přímo omráčilo.

Přistoupili blíže k poslední nádrži a Carina uviděla všechno ještě zřetelněji. Tenké světelné vlákno — nemohlo být silnější než dva centimetry! — se zvedalo ke hvězdám, přímo a zřetelně jako laserový paprsek. Sledovala je očima, až se jí ztratilo v nedohlednu, a pocítila naléhavé nutkání nalézt přesně místo, kde zmizelo. Zvedala oslněný pohled tak dlouho, dokud nehleděla přímo do zenitu a na osamělou hvězdičku, která tam ulpívala nehnutě, zatímco její matnější přirozené společnice pravidelným tempem ubíhaly k západu. Magellan jako nějaký kosmický pavouk spustil svou pavučinu a už brzy si přitáhne z planety pod sebou svou kořist.

Jak nyní stáli přímo u čekajícího ledového bloku, Carina se dočkala dalšího překvapení. Celý jeho povrch pokrývala třpytivá vrstvička ze zlaté fólie. Připomněla jí dárky, které děti dostávaly k narozeninám anebo na svátek Přistání.

„Izolace,“ vysvětlil jí Kumar. „Je to opravdické zlato — asi dvouatomová vrstva. Bez ní by se polovina ledu zase rozpustila dřív, než by ho stačili do štítu vsadit.“

Ať už to byla izolace nebo ne, když ji Kumar vedl po zmrzlém kvádru, cítila, jak se jí chlad zakusuje do bosých nohou. Stačilo jim tucet kroků, aby dospěli doprostřed — a tam, třpytící se podivným nekovovým odleskem, se zvedala napjatá struna. Jestli ne až ke hvězdám, pak alespoň třicet tisíc kilometrů vysoko na stabilní oběžnou dráhu, na níž nyní parkoval Magellan.

Končila válcovitým bubínkem posázeným přístroji a směrovými tryskami. Zjevně sloužily jako mobilní inteligentní hák jeřábu, který se snesl na náklad po dlouhém sestupu atmosférou. Celé zařízení vypadalo překvapivě jednoduše a dokonce naivně — což bylo stejně klamné zdání jako u většiny produktů pokročilé techniky.

Carina se náhle zachvěla, a ne chladem pálícím do chodidel, který sotva vnímala.

„Jsi si jistý, že jsme tady v bezpečí?“ zeptala se s obavami.

„Samozřejmě. Pokaždé to zvedají o půlnoci, na vteřinu máme ještě spoustu času. Je to úžasný pohled, ale myslím, že tak dlouho tu stejně nezůstaneme.“

Kumar náhle poklekl a položil ucho na úžasnou tenoučkou strunu spojující dohromady loď s planetou. Kdyby se přetrhla, napadlo ji vyplašeně, uletí loď pryč?

„Poslechni si,“ zašeptal…

Netušila, co má očekávat. V pozdějších letech, když už na to dokázala pomyslet, snažila si usilovně tenhle magický okamžik připomenout. Nikdy si nebyla jistá, nakolik se jí to podařilo.

Nejprve jí připadlo, že slyší nejhlubší tón gigantické harfy, jejíž struny se napínají mezi dvěma planetami. Zamrazilo jí z něj za krkem a cítila, jak se jí v těch místech ve starobylé reakci původem v dávných pozemských pralesech zvedá jemné chmýří.

Postupně mu přivykala a začala vnímat hotovou záplavu tónů, překrývajících celý slyšitelný rozsah — a bezpochyby jej daleko překračující. Přelévaly se jeden do druhého, znovu se vynořovaly, pomíjely a opět se opakovaly, jako by promlouvalo moře.

Čím déle naslouchala, tím víc jí zvuky připomínaly vlny dorážející na opuštěnou pláž. Cítila, že naslouchá, jak oceán vesmíru omývá pobřeží všech svých planet — zvukům děsivým ve své smysluprázdné bezvýhlednosti, jež se rozlévaly palčivou prázdnotou vesmíru.

A nyní si uvědomila, že úžasná složitost symfonie obsahuje i další prvky. Ozvaly se náhlé dojímavé tóny, jako by nějaké gigantické prsty brnkaly na strunu kdesi po její mnohatisícikilometrové délce. Meteority? Ovšemže ne. Možná jakési elektrické výboje v bouřlivé atmosféře Thalassy. A — nevytvořila to už jen její fantazie její podvědomé obavy? — připadlo jí, že chvílemi se ozývá slaboučké kvílení hlasů démonů či příšerný nářek všech nemocných a strádajících dětí, které kdy na Zemi zemřely v průběhu staletí Temna.

Náhle už to nemohla dál vydržet.

„Já se bojím, Kumare,“ zašeptala a zatahala ho za paži. „Pojďme pryč!“

Jenže Kumar se i nadále ztrácel mezi hvězdami, ústa měl pootevřená a hlavou se opíral o rezonující strunu hypnotizovaný zpěvem Sirén. Dokonce vůbec nezaregistroval, když rozzlobená a vyděšená Carina přecupitala fólií pokrytý led, aby na něj čekala na příjemně teplé a důvěrně známé půdě.

Poněvadž nyní zaslechl něco nového — sérii stoupajících tónů, které mu připadly, že přímo volají, aby upoutaly jeho pozornost. Zaznělo to jako Smyčcové fanfáry, jestli si člověk vůbec dokáže něco takého představit, nezměrně smutně a z nezměrných dálek.

Ale už se to blížilo a sílilo. Byl to nejděsivější zvuk, jaký kdy Kumar v životě slyšel, úplně ho paralyzoval úžas a nábožná úcta. Připadlo mu dokonce, jako by se cosi hnalo po struně dolů k němu…

Uvědomil si, jak je to doopravdy, když už bylo o zlomek sekundy příliš pozdě. Náraz tlakové vlny ho smetl na zlatou fólii a ledový blok se pod ním rozechvěl. Potom, úplně naposledy, přehlédl Kumar Leonidas křehkou krásu svého spícího světa a postřehl zděšenou zdviženou tvář dívky, které se tato chvíle připomene ještě na její smrtelné posteli.

Už bylo příliš pozdě, aby seskočil. A tak Malý lev stoupal k mlčícím hvězdám — nahý a osamělý.

Kapitána Beye tížily složitější problémy a byl velice rád, že může tenhle úkol přehrát na někoho jiného. V žádném případě by nenašel žádného vhodnějšího emisara než Lorena Lorensona.

Loren se nikdy předtím nestřetl s Leonidasovými rodiči a setkání se děsil. Ačkoli mu Mirissa nabídla, že ho doprovodí, dal přednost vykonat návštěvu sám.