Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Jejich protivníci v uctívání Alfy samozřejmě nezaháleli se založenýma rukama. Shromáždili stejný počet případů opačného vyznění — úžasné historky, kdy se věřící zcela zázračnou náhodou zachránili před jistou záhubou.

Tahle pře probíhala v různých formách po několik tisíciletí. Ale až v jedenadvacátém století umožnil pokrok ve výpočetní technice, v metodách statistické analýzy a hlubší porozumění teorii pravděpodobnosti její rozhodnutí.

Trvalo několik desetiletí, než se nalezlo řešení, a ještě pár dalších, než je přijali prakticky všichni inteligentní lidé. Zlá náhoda řádí stejně často, jako se vyskytuje šťastná. Jak se mnozí domnívali už dávno, vesmír jednoduše poslouchá zákony matematické pravděpodobnosti. Zcela jistě tu nebylo ani stopy po zásahu jakýchkoli nadpřirozených sil, ať už dobrých, nebo zlých.

Takže problém Zla ve skutečnosti nikdy neexistoval. Očekávat, že se vesmír zachová k člověku vždycky příznivě, to je stejné, jako by si někdo představoval, že ve hře panna nebo orel vyhraje pokaždé.

Někteří příslušníci sekty se pokusili situaci zachránit tvrzením, že víra v Alfu je naprosto neutrální, a jako symbol své víry používali zvonovitou křivku normálního statistického rozdělení. Netřeba dodávat, že takové abstraktní náboženství nepřilákalo mnoho příznivců.

A matematika uštědřila v jedenadvacátém — anebo už to bylo dvaadvacáté? — století Alfě další zničující ránu. Geniální pozemšťan jménem Kurt Gödel dokázal, že existují jisté absolutně nepřekonatelné hranice poznání, a od toho okamžiku se stala myšlenka naprosto Vševědoucí bytosti — což byla jedna z definic Alfy — logicky absurdní. Objev se k nám donesl v jednom z těch hloupých sloganů: Gödel vymazal Boha. Studenti to pak psali po zdech pouze iniciálami a s oblibou obráceně — Bůh vymazal Gödela.

Ale nazpět k Alfě. Uprostřed tisíciletí lidský zájem o ni víceméně pominul. Prakticky všichni myslící lidé nakonec souhlasili s tvrdým výrokem velkého filozofa Lucretia: všechna náboženství jsou ve své podstatě nemorální, protože pověry, které podstrkují, způsobují více zla než dobra.

A přece se několika málo starým náboženstvím podařilo přežít, i když v drasticky pozměněných podobách, až do posledních dnů Země. Mormoni a Dcery Prorokovy si dokonce dokázali postavit své vlastní osidlovací lodi. Často si říkám, co se s nimi asi stalo.

Když se Alfa zdiskreditovala, zůstala jen Omega, Stvořitel Všehomíra. Zbavit se Omegy není tak snadné. Vznik vesmíru vyžaduje jisté vysvětlení. Nebo prostě vysvětluje všechno sám o sobě? Traduje se prastarý filozofický vtip, který je mnohem hlubší, než se zdá. Otázka: Proč je tu vesmír? Odpověď: Kde jinde by měl být? A já si myslím, že na jedno dopoledne už toho bylo až dost.“

„Děkuji vám, Mosesi,“ odpověděla Mirissa. Vypadala trochu omráčeně. „Tohle všechno jste už někdy povídal, že?“

„Samozřejmě, mnohokrát. A slibte mi jedno…“

„Copak?“

„Že nebudete věřit ničemu, co jsem vám vyprávěl, — jenom proto, že jsem to řekl já. Žádný velký filozofický problém není vyřešen jednou provždycky. Omega tu je stále — a někdy přemítám o Alfě…“

Jmenovala se Carina. Bylo jí osmnáct, a ačkoli dnes poprvé trávila noc v Kumarově člunu, v žádném případě to nebylo prvně, kdy ležela v jeho náručí. Měla pravděpodobně největší nárok na velmi diskutované postavení nejoblíbenější Kumarovy dívky.

Ačkoli slunce zapadlo již před dvěma hodinami, vnitřní měsíc — mnohem jasnější a bližší než ztracený Měsíc obíhající kdysi kolem Země — byl téměř v úplňku a zaléval pláž vzdálenou půl kilometru chladným, modravým světlem. Těsně před linií palem plál malý táborák, večírek pokračoval. A čas od času se přes tiché vrčení trysek běžících na nejnižší obrátky daly zaslechnout tiché tóny hudby. Kumar dosáhl prvého postupného cíle a nijak nespěchal úspěch rozvíjet. Nicméně, protože byl dobrý námořník, příležitostně se uvolnil, aby pronesl pár instrukcí do autopilota a rychlým pohledem obhlédl horizont.

Kumar mluvil pravdu, pomyslela si Carina s pocitem dokonalého štěstí. Pravidelný, jemný rytmus člunu probouzel jakýsi velice silný erotický pocit, zesílený navíc vzduchovou postelí, na níž leželi. Bude se jí po tomhle zážitku ještě někdy líbit milování na souši?

A navíc Kumar, na rozdíl od několika jiných mladých Tarnanů, s nimiž udělala zkušenost, byl překvapivě jemný a ohleduplný. Nepatřil k těm mužům, které zajímá jen jejich vlastní uspokojení, neměl dokonalý požitek, pokud jej s někým nesdílel. Když je ve mně, říkala si Carina, mám pocit, že jsem jediná žena v celém vesmíru — i když vím, že je to nesmysl.

Carina si nejasně uvědomovala, že se stále vzdalují od vesnice, ale nijak jí to nevadilo. Přála si, aby tyhle chvíle trvaly navždycky, a sotva by něco namítala, i kdyby člun mířil plnou rychlostí na širý oceán, a kdyby museli obeplout celou planetu, aby zase dorazili k pevnině. Kumar ví, co dělá — a to nejen při ovládání člunu.

Část její rozkoše spočívala v tom, že v ní probouzel tak naprostou důvěru. Když ji svíral v objetí, nedělala si žádné starosti, neměla žádné problémy. Budoucnost neexistovala, žila v bezbřehé přítomnosti.

A přece čas plynul, a vnitřní měsíc teď už vyšplhal po obloze mnohem výš. V dozvucích vášně jejich rty stále ještě vyhledávaly místa lásky, když pulsace vodních trysek ustaly a člun se pozvolna zastavil.

„Jsme na místě,“ řekl Kumar a do hlasu mu pronikla stopa vzrušení.

Na jakém místě? zauvažovala líně Carina, když se od sebe odtrhli. Přišlo jí, že od chvíle, kdy se naposledy obtěžovala obrátit oči k pobřeží, uplynuly celé hodiny… a je ještě stále v dohledu?

Pomalu se zvedla na nohy a rozkročila se, aby udržela rovnováhu, poněvadž člun se mírně kolébal, — a zírala rozšířenýma očima do pohádkové země. Ještě před nedávnem se tu rozkládala pustá bažina a místu se říkalo s očekáváním, leč velmi nepřípadně Mangrovová zátoka.

Samozřejmě to nebylo poprvé, co se střetávala s vyspělou technikou. Termonukleární elektrárna a Ústřední replikátor na Severním ostrově byly mnohem větší a mnohem působivější. Ale pohled na labyrint potrubí, nádrží, jeřábů a obslužných mechanismů třpytící se v měsíčním světle — tahle úchvatná kombinace loděnic a chemického závodu, fungující tiše a spolehlivě pod hvězdnou oblohou, aniž by se kdekoli objevila třeba jen jediná lidská postava — to byl skutečný šok.

Kumar vyhodil kotvu a ozvalo se tiché šplouchnutí, které narušilo dokonalé noční ticho.

„Pojď,“ řekl s nezbedným výrazem. „Chci ti něco ukázat.“

„Není to nebezpečné?“

„Jasně že ne — byl jsem tu už mockrát.“

A ne sám, tím jsem si jistá, pomyslela si Carina. Jenže než stačila cokoli říct nahlas, už se přenesl přes bok člunu.

Voda nebyla hlubší než do pasu a stále ještě si udržovala tolik denního žáru, že se zdála až nepříjemně teplá. Když Carina s Kumarem vystoupili na pláž, ruku v ruce, ovanul je osvěživě chladný noční větřík. Vynořili se z nepravidelně zčeřených vlnek jako nový Adam a Eva, kteří dostali klíče k ráji plnému techniky.