Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Tady jsou akustické generátory — deset megahertzů — takže rozlišovací schopnost je řádově v milimetrech. Samozřejmě nedosahuje schopnosti videa, ale je dost slušná.

Signální procesor je docela inteligentní. Po uvedení přístroje do chodu vysílá jednotlivé pulsy, z nichž se utváří akustický hologram celého okolí do vzdálenosti dvaceti nebo třiceti metrů. Tyhle informace předává úzkým směrovým paprskem s kmitočtem dvě stě kilohertzů bóji plovoucí na hladině, která je vysílá rádiem na základnu. Trvá deset sekund, než se obrázek vykreslí, pak přístroj vyšle další puls.

Pokud se obrázek nemění, předá nulový signál. Ale jestli se něco začne dít, odešle novou informaci, aby se mohl vyvolat obraz současného stavu.

Tudíž každých deset sekund dostáváme snímek, který vcelku dostačuje k mnoha účelům. Samozřejmě pokud dojde k nějakému překotnému dění, obrázky jsou velice rozmazané. Ale nemůžete prostě mít všechno, tenhle systém dokáže pracovat kdekoli, třeba v naprosté temnotě, není snadné jej odhalit a je ekonomický.“

Ředitele výklad zjevně zaujal a snažil se ze všech sil, aby nedal své nadšení najevo.

„To je ale chytrá hračka — možná, že by nám dost usnadnila práci. Můžete nám předat údaje — a ještě několik dalších modelů?“

„Údaje určitě, a zkontrolujeme, jestli je bere váš replikátor, abyste si mohli nadělat tolik kopií, kolik se vám zachce. Tenhle první fungující model — a možná další dva nebo tři — chceme vypustit do Skorpiónvillu.“

„Takže my si počkáme a uvidíme, co to udělá.“

Obrázek byl zrnitý a občas se stěží dal interpretovat, přestože jej počítač kódoval falešnými barvami odhalujícími detaily, které by jinak lidské oko nepostřehlo. Zachycoval třistašedesátistupňové panoráma rovného mořského dna. V dáli nalevo bylo vidět chaluhy s několika skalnatými výčnělky uprostřed, napravo pak zase chaluhy. Ačkoli obrázek vypadal jako fotografie, měnící se čísla v levém dolním rohu prozrazovala, že plyne čas. Scéna se tu a tam náhle proměňovala, když zařízení přeneslo novou informaci.

„Jak uvidíte,“ oslovila vědecká důstojnice Varleyová návštěvníky pozvané do Terra novy, „když vyzvědač dorazil, žádní škorpióni tu nebyli, ale možná že zaslechli — anebo pocítili — náraz. Už se blíží první rozvědčík, po jedné minutě a dvaceti sekundách.“

Obraz se nyní prudce proměňoval po každých deseti sekundách a vždycky se objevili další škorpióni.

„Zaměřím se na tohohle,“ řekla vědecká důstojnice, „abychom ho mohli studovat detailně. Vidíte toho škorpióna vpravo? Podívejte se na jeho levé klepeto — má tam pět těch kovových pásků! Zdá se, že je to nějaký hodnostář — na následujících záběrech mu ostatní škorpióni ustupují z cesty. Teď zkoumá záhadný kus šrotu, který jim právě spadl z nebe — tohle je obzvlášť hezký záběr — podívejte se, jak používá klepeta a makadla kolem úst zároveň. Jedním párem dělá hlavní práci, druhým reguluje přesnost. Nyní tahá za drát, ale náš malý dáreček je příliš těžký, než aby s ním pohnul — podívejte na jeho postoj — přísahala bych, že vydává rozkazy, i když jsme nezachytili žádný signál. Možná jsou subsonické — a tady nám přichází další z těch velkých chlapíků…“

Záběr se rázem proměnil a překlopil se v bláznivém úhlu. „Už jedeme, odtahují si nás s sebou. Měl jste pravdu, doktore Kaldore, míří do té jeskyně v kamenné pyramidě. Jenže náklad je příliš objemný, než aby ho protáhli dovnitř — přesně tak, jak jsme to naplánovali, samozřejmě — tohle je skutečně zajímavá sekvence…“

Dárek pro škorpióny byl velice pečlivě promyšlený. Ačkoli sestával většinou ze šrotu, vybrali jej velmi uvážlivě. Obsahoval ocelové, měděné, hliníkové a olověné tyče, dřevěná prkýnka, plastikové trubky a fólie, kusy železného řetězu, kovové zrcadlo — a několik klubek měděného drátu o různém průměru. Celý náklad vážil přes sto kilogramů a byl pečlivě propojen dohromady, takže se s ním dalo zacházet pouze jako s jedním celkem. Výzvědné zařízení sídlilo nenápadně v jednom rohu, připojené čtyřmi oddělenými krátkými dráty.

Dva velicí škorpióni nyní odhodlaně útočili na hromadu šrotu a zdálo se, že si počínají plánovitě. Jejich silná klepeta se rychle vypořádala s dráty, které všechno držely pohromadě, a okamžitě se zbavili kusů dřeva a plastiku. Bylo zřejmé, že se zajímají pouze o kov.

Nad zrcadlem se zastavili. Zvedli je a prohlíželi si odražené obrázky — v akustickém zobrazení výzvědného zařízení samozřejmě neviditelné.

„Dost jsme očekávali, že se strhne rvačka — když umístíte zrcadlo do akvária s rybami, můžete způsobit pěkný konflikt. Ale oni se asi poznali. Zdá se, že to u nich indikuje slušnou úroveň inteligence.“

Škorpióni nechali zrcadlo zrcadlem a začali roztahovat zbytek trosek po mořském dně. Obraz byl po několik následujících signálů beznadějně zmatený. Když se opět stabilizoval, zabíral naprosto odlišnou scénu.

„Měli jsme štěstí — věci se vyvrbily přesně tak, jak jsme čekali. Výzvědné zařízení zavlekli do strážené jeskyně. Ale není to trůnní salón škorpiónské královny, o jejíž existenci ostatně velice pochybuji… Má někdo nějakou teorii?“

Zatímco si posluchači prohlíželi podivnou atrakci, rozhostilo se dlouhé ticho. Pak kdosi poznamenal: „To je přece komora na veteš!“

„Jenže musí sloužit nějakému účelu…“

„Podívejte — je tam desetikilowattový závěsný motor, někdo ho určitě ztratil!“

„Tak teď už víme, kdo nám krade kotevní řetězy!“

„Ale proč — vždyť to nedává smysl.“

„Zjevně dává — jim.“

Moses Kaldor zakašlal, aby se sebe upozornil, což jen zřídkakdy nefungovalo.

„Tohle všechno jsou jen dohady,“ začal, „ale zdá se, že je podporuje stále více a více faktů. Všimněte si, že všechny předměty tady jsou z kovu, pečlivě posbíraného z velmi mnoha zdrojů… Dál, pro inteligentní vodní tvory je kov velice záhadná věc, něco úplně odlišného od přírodních produktů oceánu. Zdá se, že škorpióni se ještě nacházejí v době kamenné, a neexistuje způsob, jak se z ní vymanit, jako se to podařilo nám, suchozemským zvířatům na Zemi. Bez ohně jsou uvězněni v technické cul-desae, ve slepé uličce.

Myslím, že se možná díváme na opakování čehosi, co se před dávnými časy odehrálo i na naší planetě. Víte, odkud získal prehistorický člověk své první železo? Z vesmíru!

Nemám vám za zlé, že se tváříte překvapeně. Jenže v přírodě se čisté železo nikdy nevyskytuje — příliš snadno podléhá korozi. Pro primitivního člověka byly jediným zdrojem meteority. Není divu, že je uctíval jako božstva. Není divu, že naši předkové věřili v nadpřirozené bytosti sídlící na nebi…

Děje se tady totéž? Naléhavě vám doporučuji, abyste to odpovědně uvážili. Stále ještě nevíme, jaké úrovně inteligence škorpióni dosáhli. Třeba sbírají kovy z pouhé zvědavosti, protože je fascinují jejich — smím říct magické? — vlastnosti. Ale zjistí, jak je využívat jinak kromě dekorací? Do jaké míry mohou pokročit — pokud zůstanou v moři? A zůstanou tam?

Přátelé, myslím, že byste měli o škorpiónech zjistit všechno, co se dá. Možná, že se o svou planetu budete dělit s jinou inteligentní civilizací. Budete s ní spolupracovat, anebo bojovat? A dokonce i když škorpióni nejsou skutečně inteligentní, mohli by představovat smrtelnou hrozbu — anebo užitečný nástroj. Třeba byste je dokázali kultivovat. Mimochodem, podívejte se ve své historické databázi na heslo Víra v příchod nadpřirozených dobrodinců…