Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Problém byl, jako obvykle, co teď. Byl technik, nikoli politik — ačkoli se v tomto směru rychle učil — a neviděl způsob, jak získat další podporu jinak, než vystoupením na veřejnost.

Takže mu zbývaly jen dvě alternativy. Prvá, ta snazší, byla opustit loď co nejtěsněji před odletem a jednoduše se nevrátit. Kapitán Bey bude příliš zaneprázdněný, než aby ho naháněl kdesi po všech čertech — dokonce i kdyby se mu zachtělo — a jeho lassanští přátelé ho ukryjí, dokud Magellan neodletí.

Jenže tohle by byla dvojí dezerce — a navíc jedna neslýchaná, z těsně spjaté sabranské komunity. Opustil by své spící kolegy včetně vlastního bratra a sestry. Co by si o něm pomysleli o tři století později v krutých podmínkách na Saganu 2, kdyby se dozvěděli, že jim mohl otevřít vstup do ráje a neudělal to?

A čas překotně běžel, ty počítačové simulace zrychleného harmonogramu zvedání mohly znamenat jen jedno jediné. Ačkoli to neprodiskutoval dokonce ani s přáteli, neviděl žádnou jinou alternativu.

Ale snažil se, aby slovo sabotáž z myšlenek vytěsnil.

Rose Killanová o Dalile nikdy v životě neslyšela a v opačném případě by se zděsila, kdyby ji k téhle biblické postavě někdo přirovnal. Byla to prostoduchá, dost naivní Seveřanka, kterou — stejně jako mnoho jiných mladých Lassanů — úžasní návštěvníci ze Země ohromili. Její románek s Karlem Bosleyem byl pro ni prvním hlubokým citovým prožitkem, a pro něj rovněž.

Při pomyšlení, že nastane čas loučení, jim oběma pukalo srdce. Jednou pozdě večer Rose plakala Karlovi na rameně a on už to prostě nevydržel.

„Slib, že to nikomu neřekneš,“ žádal a hrál si přitom s praménky jejích vlasů, které se mu svezly na prsa. „Mám pro tebe dobrou zprávu. Je to strašné tajemství — zatím to neví ani živá duše. Loď neodletí. Všichni zůstaneme tady na Thalasse.“

Rose překvapením téměř spadla z postele. „Neříkáš mi to jenom proto abys mě uklidnil?“

„Ne — je to tutovka. Ale nikomu ani muk. Musí se to udržet v naprosté tajnosti.“

„Samozřejmě, miláčku.“

Jenže Rosina nejlepší kamarádka Marion také plakala pro svého pozemského miláčka, takže jí to prostě říct musela…

A Marion běžela zvěstovat tu krásnou zprávu Paulíne, která neodolala, aby ji nepošeptala Světlaně. Ta ji pak v největší tajnosti svěřila Crystal.

A Crystal byla dcera pana prezidenta.

Tohle je velice nešťastná záležitost, pomyslel si kapitán Bey. Owen Fletcher je dobrý chlap, osobně jsem schválil jeho výběr na loď. Jak jenom mohl provést takovou věc?

Pravděpodobně nebylo pouze jedno vysvětlení. Kdyby nepocházel z Marsu a nemiloval tu dívku, nikdy se to nemohlo stát. Jak se to říká, když jedna věc a druhá věc znamenají dohromady víc než dvě? Sincosi — no jistě, synergie. Nicméně se nemohl zbavit pocitu, že se v tom všem skrývá něco víc, něco, o čem se pravděpodobně nikdy nedozví.

Připomněla se mu slova utroušená Kaldorem, který uměl při každé příležitosti přijít s vhodnou poznámkou, když spolu hovořili o psychickém stavu posádky.

„My všichni jsme zmrzačení, pane kapitáne, ať si to připouštíme, nebo ne. Nikdo, kdo prožil to, co za poslední léta na Zemi my, tím nemohl zůstat nepoznamenaný. A všichni trpíme stejným pocitem viny.“

„Viny?“ zeptal se kapitán Bey překvapeně a s nevolí.

„Ano, i když jsme se ničím neprovinili. My jsme ti, kteří zůstali naživu — jediní, co zůstali naživu. A ti, kteří přežili, se vždycky cítí vinni, že zůstali naživu.“

Byla to zneklidňující slova, ale mohla by vysvětlit Fletchera — a mnoho dalších věcí.

My všichni jsme zmrzačení lidé.

Rád bych věděl, jakou ránu sis odnesl ty, Mosesi Kaldore, a jak se s ní vyrovnáváš. Já své poranění znám a jsem schopen je využívat pro lidské dobro, ve prospěch svých společníků. Dohnalo mě až na tohle místo, kde se nacházím dnes, a dokážu se tím pyšnit.

Možná že bych se v dřívějších dobách stal diktátorem nebo vojevůdcem. Namísto toho jsem se užitečně zaměstnal jako velitel Kontinentální policie, jako generál — velitel Staveb kosmických zařízení, a konečně jako velitel kosmické lodi. Moje touha po moci tak vhodně sublimovala.

Přistoupil ke kapitánskému sejfu, od něhož měl klíče jen on sám, a zasunul do zámku kovovou tyčinku s kódem. Dveře se hladce odklopily a odhalily nejrůznější svazky listin, pár medailí a trofejí a malou plochou dřevěnou krabici, nesoucí iniciály S.B. vykládané stříbrem.

Když ji kapitán položil na stůl, potěšilo ho, že znovu pociťuje po těle důvěrně známé mravenčení. Otevřel víko a nahlédl dovnitř na lesklou věc ztělesňující moc, jež spočívala na sametovém polštářku.

Kdysi mívaly stejné perverzní pocity milióny lidí. Obvykle to bývalo zcela neškodné — v primitivních společenstvích dokonce nedocenitelné. A mnohokrát to zvrátilo běh dějin, ať už k lepšímu nebo k horšímu.

„Vím, že představuješ falický symbol,“ zašeptal kapitán. „Ale jsi také zbraň. Použil jsem tě už předtím a dokážu tě použít znovu…“

Záblesk minulosti netrval déle než zlomek sekundy, a přece se zdálo, že uplynuly celé roky. Když vzpomínka pominula, kapitán stál pořád u svého pracovního stolu, jenže na okamžik přišla veškerá pečlivá práce psychoterapeutů nazmar a stavidla paměti se otevřela dokořán.

Zavzpomínal s hrůzou — avšak také s okouzlením — na bouřlivá desetiletí, která přinesla lidstvu to nejlepší a zároveň nejhorší. Připomnělo se mu, jak coby mladý policejní inspektor v Káhiře vydal svůj první rozkaz střílet do srocujícího se davu. Kulky měly být neškodné. Jenže dva lidé zemřeli.

Proč se bouřili? To se vůbec nikdy nedozvěděl — tolik politických a náboženských hnutí se v posledních dnech objevovalo. A byla to také doba jako stvořená pro zločince velkého formátu. Neměli co ztratit, nezbývala žádná budoucnost, na kterou by se mohli těšit, a proto byli ochotni podstoupit jakékoli riziko. Většinou to byli psychopati, ale někteří z nich takřka géniové. Rozpomněl se na Josefa Kiddera, kterému se podařilo ukrást kosmickou loď. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo, a kapitána Beye někdy pronásledovala noční můra: Co když je některý ze spáčů na lodi skutečně…

Nucené zmenšování populace, totální zákaz všech porodů po roce 3600, absolutní přednost poskytovaná kvantovému pohonu a stavbě lodí třídy Magellan — všechny tyto tlaky společně s vědomím neodvratné zkázy vyvolávaly v pozemské společnosti takové napětí a deformace, až připadalo jako zázrak, že vůbec někdo dokázal ze Sluneční soustavy uniknout. Kapitán Bey vzpomínal s obdivem a vděčností na ty, kteří obětovali své poslední roky věci, o níž se nikdy nedozvědí, jestli se podařila, anebo ztroskotala.

Znovu viděl před sebou posledního světového prezidenta, Elisabeth Windsorovou, jak vyčerpaná, avšak pyšná vystupuje z lodi po inspekční cestě, ačkoli se vrátila domů na planetu, jíž zbývalo jen několik dní života. A jí samotné dokonce ještě méně, v jejím raketoplánu vybuchla bomba těsně předtím, než měl přistát na mysu Canaveral.

Při té vzpomínce kapitánovi ještě dnes stydla krev v žilách. Bomba byla určena pro Magellan a loď zachránila jen chyba v načasování. Znělo jako ironie, že se k odpovědnosti za zločin přihlásily obě znepřátelené sekty…