Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

„A s tím Krakanem speciál jsi měl pravdu,“ dodal Loren. „Kocovinu nemám. Vlastně se cítím výtečně. Můžeš poslat pár láhví nahoru na loď? Nebo lépe — pár set litrů?“

Otázka byla prostá, ale nebyla na ni jednoduchá odpověď: Co to udělá s disciplínou na palubě Magellanu, když se bude hlasovat o samotném smyslu výpravy?

Samozřejmě žádný výsledek hlasování ho v ničem nezavazoval a kdyby bylo třeba, mohl jej anulovat. Dokonce by musel, kdyby se většina rozhodla zůstat (ne že by mu to třeba jen na okamžik přišlo na mysl…) Jenže takový výsledek by byl po psychologické stránce zničující. Posádka by se rozdělila na dva tábory a to by mohlo vést k situacím, na které raději ani nemyslel.

A přece — velitel musí být pevný, ale ne paličatý. Návrh nakonec měl svůj smysl a přitažlivost. Koneckonců líbila se mu pohostinnost prezidenta a v každém případě by se ještě jednou rád setkal s tou rekordmankou v desetiboji. Byla to překrásná planeta, třeba by dokázali urychlit pomalý proces tvorby kontinentů, aby vzniklo dost místa pro nových pár miliónů obyvatel. Dozajista by to bylo snazší než kolonizovat Sagan 2.

Kromě toho možná, že na Sagan 2 ani nikdy nedoletí. Ačkoli operační spolehlivost se stále odhadovala na devadesát osm procent, existovala vnější nebezpečí, která nikdo nedokázal předvídat. Jen pár jeho nejdůvěryhodnějších důstojníků vědělo, že kdesi na osmačtyřicátém světelném roku cesty ztratili celý jeden díl ledového štítu. Kdyby mezihvězdný meteorit, anebo co to bylo, letěl třeba jen o pár metrů blíž…

Kdosi přišel s nápadem, že ta věc mohla být stará kosmická sonda vypuštěná ze Země. Statistická pravděpodobnost však byla doslova zanedbatelná a tahle ironická hypotéza se samozřejmě nikdy nedala prokázat.

A nyní se neznámí autoři žádosti nazývali Noví Thalassané. Znamenalo to snad, uvažoval kapitán Bey, že jich je hodně a že se zorganizovali jako politické hnutí? Jestli, nejlepší věc, jakou může podniknout, je vyprovodit je co nejdříve z lodi ven.

Ano, nastala pravá chvíle svolat Lodní shromáždění.

Moses Kaldor odmítl rychle a zdvořile.

„Ne, pane kapitáne, nemůžu se zapojit do diskuse — ani pro, ani proti. Kdybych to udělal, posádka by už nikdy neuvěřila, že jsem nestranný. Ale jsem ochoten vystupovat jako předsedající či moderátor — nebo jak tomu chcete říkat.“

„Souhlasím,“ řekl kapitán Bey okamžitě, v nic víc ve skutečnosti ani nedoufal. „A kdo bude předkládat jednotlivé body k projednání? Nemůžeme přece očekávat, že Noví Thalassané předstoupí na veřejnost a přednesou svoji při sami.“

„Kéž bychom mohli hlasovat rovnou, bez diskutování a bez hádek,“ zanaříkal zástupce kapitána Malina.

V skrytu duše s ním kapitán Bey souhlasil. Jenže tohle byla demokratická společnost zodpovědných, vysoce vzdělaných lidí, a Lodní řády na to pamatovaly. Noví Thalassané žádali o shromáždění proto, aby mohli veřejně ventilovat své názory. Kdyby odmítl, zpronevěřil by se vlastnímu jmenovacímu dekretu a zklamal by důvěru, kterou v něj vložila Země před dvěma sty lety.

Nebylo snadné Lodní shromáždění uspořádat. Poněvadž každému bez výjimky museli poskytnout příležitost k hlasování, bylo třeba přeorganizovat rozpis služeb a zrušit periody vyhrazené pro spánek. Jiný problém, který zatím ještě nikdy nevyvstal, způsobila skutečnost, že polovina posádky setrvávala dole na Thalasse — a to problém utajení. Ať už shromáždění přinese jakýkoli výsledek, bylo by krajně nežádoucí, aby diskusi naslouchali Lassané…

A tak když Lodní shromáždění začalo, nacházel se Loren Lorenson o samotě za dveřmi své kanceláře v Tarně, které byly, pokud si dobře vzpomínal, vůbec poprvé zamčené. Znovu si nasadil optické zařízení, avšak tentokrát neproplouval podmořským lesem. Ocitl se na palubě Magellanu, v důvěrně známé velké zasedačce, a pohlížel do tváří svých spolucestovatelů.

Kdykoli mohl přepnout pohled na obrazovku, na které se objevovaly jejich výroky a názory. V této chvíli nesla stručný text:

NAVRŽENO: aby kosmická loď Magellan ukončila svou cestu na Thalasse, poněvadž všechny základní cíle výpravy mohou být dosaženy zde.

Takže Moses je nahoře na lodi, pomyslel si Loren, když rychlým pohledem přelétl shromáždění. To bych rád věděl, proč jsem ho poslední dobou neviděl? Vypadá utahaně, stejně jako kapitán. Možná je to všechno daleko závažnější, než jsem si představoval…

Kaldor zvučně zaklepal, aby na sebe upoutal pozornost.

„Pane kapitáne, důstojníci, členové posádky — ačkoli je tohle naše první Lodní shromáždění, všichni znáte procedurální pravidla. Pokud chcete mluvit, zvedněte ruku, abyste na sebe upozornili. Pokud chcete udělat písemné prohlášení, použijte svou klávesnici. Adresy terminálů byly promíchány tak, aby se zaručila anonymita. A v každém případě buďte prosím co nejstručnější.

Pokud nejsou žádné dotazy, začneme vstupem nula nula jedna.“

Noví Thalassané připojili několik dalších argumentů, avšak vstup 001 tvořilo v podstatě memorandum, jež před dvěma týdny tak otřáslo kapitánem Beyem — před dobou, za kterou v odhalování autorů nepokročil ani o píď.

Snad nejzávažnějším dodatečně připojeným argumentem byla teorie, že je to jejich povinnost, aby tady zůstali. Thalassa je potřebuje z důvodů technických, kulturních i genetických. To bych se divil, pomyslel si Loren, ačkoli ho to lákalo, aby souhlasil. V každém případě jsme se nejdřív měli zeptat na jejich názor. Přece nejsme jako klasičtí imperialisté — anebo jsme?

Každý měl dost času, aby si memorandum přečetl znovu. Kaldor opět zaklepal, aby si získal pozornost.

„Nikdo, ehm, nežádal o povolení promluvit ve prospěch prohlášení. Samozřejmě, i později k tomu bude dostatek příležitostí. Takže požádám poručíka Elgara, aby vystoupil proti němu.“

Raymond Elgar byl mladý uvážlivý strojní a spojový inženýr, jehož Loren znal jen povrchně. Byl muzikálně založený a prohlašoval, že o jejich výpravě skládá epos. Když ho vyzývali, aby jim zarecitoval alespoň jeden verš, odpovídal stále stejně: „Počkejte ještě chvilku, rok poté, co doletíme na Sagan 2.“

Bylo zřejmé, proč se poručík Elgar dobrovolně přihlásil, (pokud ovšem se skutečně přihlásil dobrovolně), k tomuto úkolu. Když předstíral básnické záměry, stěží si mohl počínat jinak, a třeba na tom eposu skutečně pracoval.

„Pane kapitáne — kolegové — věnujte mi na okamžik své uši.“

Poněkud nezvyklý obrat, pomyslel si Loren. Rád bych věděl, jestli je původní?

„Domnívám se, že všichni budeme souhlasit, v srdci stejně jako v mysli, že pomyšlení zůstat na Thalasse je nesmírně lákavé. Jenže zvažte tyhle námitky:

Shromáždilo se nás tu jenom sto jednašedesát. Máme právo udělat neodvolatelné rozhodnutí za celý milión lidí, kteří spí? ¨

A co Lassané? Tvrdí se, že jim pomůžeme, když zůstaneme.

Ale je to tak doopravdy? Utvořili si životní styl, který jim bezvadně vyhovuje, jak se zdá. Zvažte naše prostředí, naši průpravu — cíl, jemuž jsme se upsali před celými léty. Copak si vážně představujete, že by se mohl celý milión lidí stát součástí lassanské civilizace, aniž by ji současně rozvrátil?

A pak je tu i otázka povinnosti. Celé generace mužů a žen zasvětily své životy tomu, aby umožnily naši cestu — aby daly lidstvu větší naděje na přežití. Do čím víc slunečních soustav dospějeme, tím důkladněji se pojistíme proti katastrofě. Viděli jsme, čeho jsou schopné lassanské sopky. Kdo ví, co se tady může stát v následujících stoletích?