Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

„To tedy měl,“ odvětil Kaldor. „Ale věřím, že vy nebudete muset nikoho vysadit z lodi.“

Anebo pověsit jednoho ze svých důstojníků, dodal už sám pro sebe, protože by bylo velice netaktní zmiňovat zrovna tuhle historickou epizodu.

A dokonce ještě horší mu připadlo kapitánu Beyovi připomenout — ačkoli na to jistě nemohl zapomenout — že velký mořeplavec zahynul dříve, než stihl svou cestu dokončit.

Tentokrát nebyla cesta nazpět do života pečlivě připravena předem. Druhé probuzení Lorena Lorensona nebylo tak příjemné jako to první, připadlo mu naopak tak úděsně bolestivé, že si až přál, aby ho nechali ponořeného v jeho sladkém zapomnění.

Hned, jak nabyl mlhavého vědomí, okamžitě toho litoval. Do hrdla mu vedly trubičky, k pažím a nohám měl připojené kabely. Kabely! Když si připomněl smrtící tah dolů pod hladinu, pocítil okamžitě hrůzu. Pak se přece jen ovládl.

Nyní mu dělalo starost něco jiného. Zdálo se mu, že nedýchá, nemohl zjistit žádný pohyb bránice. Nanejvýš podivné — ach, předpokládám, že dýchám pomocí umělých plic…

Změna údajů na monitoru musela vyburcovat sestru, neboť náhle zaslechl tichý hlas a na víčka mu padl stín. Byl však stále ještě příliš unavený, než aby je dokázal otevřít.

„Váš stav se rychle zlepšuje, pane Lorensone. Nemáte se čeho bát. Za pár dní vstanete — ne, nepokoušejte se mi odpovědět!“

To jsem vůbec neměl v úmyslu, pomyslel si Loren. Vím přesně, co se stalo…

Pak tiše zasyčela tlaková injekční stříkačka, v paži se mu na okamžik rozlil mrazivý chlad a opět upadl do nevědomí.

Následující procitnutí bylo k jeho veliké úlevě už naprosto jiné. Trubičky a kabely zmizely. Ačkoli se cítil velice slabý, nic ho nebolelo. A znovu dýchal v pravidelném, normálním rytmu.

„Dobrý den,“ pronesl hluboký mužský hlas pár kroků od něj. „Vítám vás nazpátek.“

Loren obrátil hlavu po zvuku a mlhavě spatřil na sousední posteli zabandážovanou postavu.

„Hádám, že mě poznáváte, pane Lorensone. Poručík Bill Horton, spojový technik a bývalý závodní surfař.“

„Ach, nazdar, Bille — co jste prováděl?“ zašeptal Loren. Avšak vzápětí se přihnala sestra a ukončila jejich konverzaci jinou dobře mířenou injekcí.

Nyní už byl dokonale v pořádku a netoužil po ničem jiném, než aby mu dovolili vstát. Vrchní lékařka Newtonová byla vcelku přesvědčená, že je nejlepší rozebrat s pacienty, co se jim vlastně stalo a proč. Dokonce i když vysvětlení nepochopili, pomáhalo udržet je v klidu, takže jejich otravná přítomnost nenarušovala příliš hladký provoz léčebného zařízení.

„Možná že se cítíš v pořádku, Lorene,“ prohlásila, „ale tvoje plíce se stále ještě doléčují a musíš se vyhnout jakékoli námaze, dokud nenabudou plné dřívější kapacity. Kdyby thalasský oceán byl stejný jako ten na Zemi, nevznikl by žádný problém. Jenže je mnohém méně slaný — je v něm pitná voda, pamatuj, a tys jí vypil asi litr. A poněvadž tvoje tělesné tekutiny jsou slanější než mořská voda, zcela ti to rozvrátilo izotonickou rovnováhu v těle. Takže osmotický tlak ti značně poškodil buněčné membrány. Museli jsme provést rychlé šetření v Lodním archívu, než jsme s tebou začali něco podnikat. Koneckonců při kosmickém letu se člověk málokdy utopí.“

„Budu poslušný pacient,“ řekl Loren. „A velice si cením toho, co jste pro mě udělali. Ale kdy budu moct dostávat návštěvy?“

„Jedna už právě teď čeká venku. Dávám ti patnáct minut. Pak ji sestra vyhodí.“

„Jako bych tu nebyl,“ řekl Bill Horton. „Ospalostí stejně nevidím na oči.“

Mirissa se cítila výrazně mizerně a všechno to měl samozřejmě na svědomí prášek. Ale přinejmenším chovala jednu útěchu. Uvědomovala si, že tohle všechno se jí může stát už jen jednou v životě — až (a jestli) jí dovolí druhé dítě.

Pomyšlení, že zatím všechny generace žen, které kdy přišly na svět, byly nuceny po celou polovinu svého života překonávat tyhle měsíční potíže, jí připadalo neuvěřitelné. Byla to pouhá shoda okolností, uvažovala, že se tenhle cyklus plodnosti zhruba shodoval s oběžnou dobou jediného obrovského pozemského Měsíce? Jen si představte, jak by to vypadalo, kdyby to bylo stejně na Thalasse s jejími dvěma blízkými satelity! Snad bylo dobře, že se jejich slapové síly daly sotva postřehnout. Pomyšlení, že by se přes sebe střídaly pěti a sedmidenní cykly, bylo tak směšně příšerné, že se bezděky rozesmála a okamžitě se cítila mnohem lépe.

Trvalo jí celé týdny, než se rozhodla, a ještě to ani Lorenovi neřekla — a tím méně Brantovi, jehož zcela zaměstnávaly opravy Calypsó na Severním ostrově. Byla by to udělala, kdyby ji nepřepustil — přes všechno vztekání a svalnaté řeči — bez boje?

Ne — tohle byla nepoctivá, primitivní reakce. A přece takové instinkty vymírají jen obtížně. Loren se jí omluvně přiznal, že se někdy ve snu s Brantem střetává.

Brantovi nemohla nic klást za vinu. Naopak, měla by na něj být hrdá. To, co jej vyhnalo na sever do chvíle, než se zase jejich osudy spojí, nebyla zbabělost, nýbrž ohleduplnost.

Nemohla se rozhodnout ze dne na den. Nyní si uvědomovala, že se jí to skrývalo pod hladinou vědomých myšlenek po celé týdny. Lorenova dočasná smrt jí připomněla — jako by něco takového potřebovala připomínat! — že se už brzy musí rozejít navždy. Věděla, co musí podniknout, než se jí opět vydá ke hvězdám. Všechny instinkty jí říkaly, že se rozhodla správně.

A co tomu řekne Brant? Jak bude reagovat? Tady vyvstávala jiná řada problémů, jimž teprve bude muset čelit.

Miluji tě, Brante, zašeptala. Chci, aby ses mi vrátil nazpět. Druhé dítě budu mít s tebou.

Ale ne to první.

Není to zvláštní, uvažoval Owen Fletcher, že se jmenuji stejně, jako jeden z nejslavnějších vzbouřenců všech dob? Nemohl bych být jeho potomek? Spočítejme to — už je to víc než dva tisíce roků, co přistáli na ostrově Pitcairn… řekněme sto generací aby se to počítalo snadněji…

Fletcher se naivně pyšnil schopností počítat z hlavy. I když to nebylo zvlášť obtížné, většinu lidí to překvapovalo a imponovalo jim to, neboť člověk už po celá staletí mačkal tlačítka, když jej postavili před problém sečíst dvě a dvě. Fletcher si zapamatoval pár logaritmů a konstant, což mu výrazně pomáhalo, a pro diváky, kteří netušili, jak to všechno provádí, bylo jeho představení ještě působivější. Samozřejmě si vybíral pouze příklady, které uměl spočítat, a jenom velice zřídka se někdo obtěžoval, aby si jeho výsledky zkontroloval…

Před sto generacemi — takže potom má dvě na stou předků. Logaritmus dvou je žádná celá tři nula jedna nula — takže to dělá třicet celých… Olympus! Milión miliónů miliónů miliónů miliónů lidí! Tady něco nesouhlasí — tolik lidí nikdy ani na Zemi nežilo od počátku věků. Samozřejmě, předpokládal, že se nikdy časově nepřekrývali. Ostatně po stu generací musí být každý spřízněný vlastně s každým. Nikdy to nebudu schopen dokázat, ale Fletcher Christian je určitě můj předek — a to mnohonásobný.

To je sice zajímavé, uvažoval, když vypínal monitor a staré záznamy zmizely z obrazovky. Jenže já nejsem vzbouřenec. Jsem… žadatel a napsal jsem naprosto rozumnou žádost. Karl, Ranjit, Bob, ti všichni souhlasili… Werner se ještě nerozhodl, ale nepodtrhne nás. Kéž by si mohl promluvit se zbytkem Sabrů a ukázat jim tuhle překrásnou planetu, kterou jsme objevili, zatímco oni spali.