Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Loren si uvědomil, že si připadá jako návštěvník z vesmíru, který se snesl nad pozemskou vesnici doby kamenné, v historickém období, kdy se člověk začal věnovat zemědělství. Dokázal by z takového pohledu správně ocenit lidskou inteligenci? Anebo by dospěl k verdiktu: chování čistě instinktivní?

Sonda nyní doplula na mýtinu tak daleko, že se okolní prales ztratil z dohledu, ačkoli nejbližší kmeny nemohly být dál než nějakých padesát metrů. V tom okamžiku jakýsi vtipálek mezi Seveřany vymyslel jméno, které pak tomuhle místu už zůstalo, dokonce i ve vědeckých pojednáních: Škorpiónville.

Tady to vypadalo — scházely vhodnější termíny — jak na obytnou, tak i na obchodní čtvrt města. Přes mýtinu se klikatě táhl asi pět metrů vysoký skalní výstupek proděravělý nesčetnými temnými otvory, širokými právě dost, aby se jimi škorpióni dokázali protáhnout. Ačkoli malé jeskyňky byly rozesety nepravidelně, všechny měly jednotnou velikost, takže sotva mohly být přirozeného původu. Celkový dojem byl takový, jako by to všechno dohromady tvořilo jediný činžák vyprojektovaný jakýmsi potrhlým architektem.

Škorpióni přicházeli a jeden po druhém se protahovali vchodem. Lorenovi připomněli úředníky ve městech v dobách před érou telekomunikačních prostředků. Jejich počínání mu přišlo stejně nesmyslné jako — pravděpodobně — vztahy mezi tehdejšími lidmi.

„Podívejte!“ vykřikl jeden z dalších pozorovatelů na Calypsó, „co je tohle? Tam úplně vpravo — můžeme zajet blíž?“

Vyrušení přicházející z jiného světa bylo hrubé, okamžitě Lorena navrátilo z mořského dna nazpět na hladinu.

Jeho panoramatický pohled se zakymácel, jak sonda vykroužila ostrou zatáčku. Nyní však už zase udržovala stejnou vzdálenost od dna a pozvolna připlouvala k osamělé skalnaté pyramidě, asi deset metrů vysoké, — soudě podle dvou škorpiónů při jejím úpatí — do níž vedl jediný vchod. Loren na něm nezpozoroval nic kromobyčejného. Potom si začal pozvolna uvědomovat určité anomálie — určité prvky, které neladily s nyní již známým pohledem na Škorpiónville.

Všichni ostatní škorpióni pilně pobíhali všude kolem. Ti dva stáli nehybně kromě toho, že otáčeli hlavami sem a tam. A ještě něco neladilo…

Oba byli velikánští. I když tady bylo ošidné něco poměřovat. Ale když kolem proběhlo ještě několik dalších zvířat, Loren si byl rozumně jistý, že v tomhle páru je každý ze škorpiónů téměř o polovinu větší než průměrný.

„Co to dělají?“ zašeptal kdosi.

„To ti můžu prozradit,“ odvětil jiný hlas. „Jsou to hlídači — stojí na stráži.“

Jakmile bylo vysvětlení jednou vyřčeno, náhle bylo všem všechno jasné a nikdo o něm nepochyboval.

„Jenže co stráží?“

„Královnu, pokud nějakou mají? Škorpiónvillskou státní banku?“

„Jak to můžeme zjistit? Sonda je příliš velká, než aby se dostala dovnitř — dokonce i kdyby nám takový pokus dovolili.“

Od tohoto bodu se diskuse stala akademickou. Automatická sonda nyní klesla sotva deset metrů nad vrcholek pyramidy a operátor zážehem jedné z řídících trysek její další sestup zastavil.

Strážné musel vyrušit její hluk nebo vibrace. Oba zároveň se napřímili a Lorenovi se na okamžik otevřel přízračný pohled na chomáč očí, vlnící se makadla a obrovitá klepeta. Napadlo ho, že je rád, když se na to dívá s odstupem. A že škorpióni naštěstí neumějí plavat.

Jenže i když plavat neuměli, dokázali šplhat. Škorpióni s ohromující rychlostí vyběhli po straně pyramidy a ve zlomku vteřiny stáli nahoře na vrcholku, jen pár metrů pod sondou.

„Odjedu odtamtud, než po ní skočí,“ řekl operátor. „Těmi klepety by nám přestřihli kabel jako bavlnku.“

Jenže už bylo pozdě. Jeden škorpión se odrazil od skály a okamžik nato se pařátem zachytil za jednu z lyží, tvořících podvozek sondy.

Operátor ovládající dokonalou techniku měl však stejně rychlé reflexy. V témže okamžiku dal plný zpáteční chod a otočil manipulátor sondy dolů vstříc útoku. A co bylo možná rozhodující, zapjal světlomety.

Škorpióna musely úplně oslepit. V téměř lidském gestu ohromení se pařáty pustil, a dříve než se ho manipulátor sondy dotkl, spadl nazpět na mořské dno.

Loren s přístrojem na očích byl na zlomek chvíle rovněž oslepený. Potom automatická regulace osvětlení v kameře vyladila obvody a Lorenovi se naskytl detailní pohled na zmateného škorpióna okamžik předtím, než mu zmizel ze zorného pole.

Jaksi ho ani v nejmenším nepřekvapilo, když si všiml, že má na pravém předním pařátu namotané dva kovové proužky.

Když Calypsó mířila nazpět k Tarně, měl tenhle závěrečný pohled neustále před očima a byl ještě natolik zaujatý podmořským světem, že vůbec nepocítil mírný záchvěv, který zezadu lodí otřásl. Ale pak si uvědomil, že se na palubě ozývají výkřiky a kolem něj narůstá vzrušení. Ucítil, jak se paluba nahnula, když Calypsó náhle změnila kurs. Strhl si přístroj z hlavy a prudké sluneční světlo ho oslepilo.

Slepota trvala jen chvilku a pak, když se mu oči na záři přizpůsobily, spatřil, že se nacházejí jen pár set metrů od pobřeží Jižního ostrova lemovaného palmami. Narazili jsme na útes, pomyslel si. Brant se nikdy nedozví o tom, co ukázala poslední scéna…

A pak spatřil, že se nad východní horizont šplhá cosi, o čem se mu na mírumilovné Thalasse ani nesnilo. Hřibovitý mrak, který strašil lidi po dva tisíce roků.

Co to Brant provádí? Měl přece zamířit k pevnině, a namísto toho hnal Calypsó v nejostřejší možné zatáčce zpět na moře. Ale zdálo se, že ví, co dělá, zatímco všichni ostatní na palubě zírali s otevřenými ústy směrem k východu.

„Krakan!“ zašeptal jeden z vědců ze Severního ostrova a Loren se na okamžik domníval, že mu unikla jen často používaná lassanská kletba. Pak mu došlo a zalila jej ohromná úleva. Neměla však dlouhého trvání.

„Ne,“ řekl Kumar vyhlížející mnohem vyděšeněji, že by Lorena vůbec kdy napadlo, že je možné. „Ne Krakan — tohle je mnohem blíž. Krakanovo dítko.“

Rádiové spojení na lodi nyní vydávalo nepřetržité poplašné pípání proložené naléhavými varovnými relacemi. Lorenovi ještě žádná z nich pořádně nedošla, když si všiml, že na horizontu se děje cosi velice podivného. Nenacházel se tam, kde by měl být.

Byl z toho všeho úplně zmatený. Částí mysli se ještě stále nacházel mezi škorpióny a dokonce ještě nyní jej záře vycházející z moře a z oblohy oslepovala tak, že musel mrkat. Možná se mu něco stalo s očima? Ačkoli si byl naprosto jistý, že Calypsó jede rovně, oči mu říkaly, že se řítí strmě dolů.

Ne, to se zvedalo moře s řevem, který pohlcoval všechny ostatní zvuky. Neodvažoval se odhadnout výšku vlny, která je unášela. Teď už pochopil, proč Brant zamířil na hloubku, pryč ze smrtelně nebezpečných mělčin, kde tsunami teprve naplno rozpoutá svou ničivou sílu.

Calypsó uchopila obrovitá ruka a zvedla ji přídí vzhůru přímo k zenitu. Loren začal bezmocně klouzat po palubě. Pokusil se zachytit vzpěry, minul ji, a pak zjistil, že se nachází ve vodě.

Prodělals přece výcvik! zakřičel na sebe v duchu. Ať v moři nebo ve vesmíru, princip je stále týž. Největší nebezpečí je propadnout panice, takže se ovládej…

Nehrozilo mu nebezpečí, že se utopí, od toho tu byla plovací vesta. Jenže kde se nachází zařízení, kterým se nafukuje? Divoce šmátral prsty po tkanině, kterou měl kolem pasu, a přes všechna předsevzetí pocítil krátký ledový dotek hrůzy. Pak nalezl kovovou tyčku. Dalo se za ni snadno zatáhnout a ke své ohromné úlevě pocítil, jak se vesta kolem něj nafukuje a svírá jej v hřejivém objetí.