Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Nyní mu hrozilo jediné skutečné nebezpečí jen přímo od samotné Calypsó, že si o ni rozbije hlavu. Kde vlastně je?

Nacházela se příliš blízko, než aby mohl být klidný. Plula hřmící vodou a polovina palubních nástaveb jí visela do moře. Zdálo se to neuvěřitelné, ale větší část posádky se snad stále ještě nacházela na palubě. Kdosi ukazoval směrem na něj a chystal se, že mu hodí záchranné kolo.

Voda byla plná plujících trosek — židlí, skříněk, částí bůhvíčeho — a tady plula sonda. Zvolna se potápěla a z poškozeného tanku se vzduchem unikaly bubliny. Doufám, že ji dokážou vyzvednout, pomyslel si Loren. Jestli ne, bude to velice drahý výlet a může trvat pěkně dlouhou dobu, než zase budeme moci škorpióny studovat. Pocítil pýchu sám na sebe, že i za takových okolností dokáže zachovat klid a je na výši situace.

Cosi se mu otřelo o pravou nohu. Reflexívně se to pokusil odkopnout. Ačkoli se mu to bolestivě zahryzlo do kůže, cítil spíše odpor než strach. Bezpečně se držel na hladině, obrovitá vlna ho už minula a teď už jej nemohlo nic zlého potkat.

Kopl znovu a dal si na tom víc záležet. Jakmile se pohnul, pocítil totéž i na druhé noze. A teď už to nebyl jen dotek. Přestože ho záchranná vesta nadnášela, cosi jej táhlo pod hladinu.

Tehdy poprvé Loren Lorenson pocítil doopravdy paniku, neboť mu náhle vyvstala před očima chapadla obrovité chobotnice. Jenže ta by byla určitě z měkkého masa — a tohle byl zjevně jakýsi drát nebo kabel. Samozřejmě, byl to kabel spojující potápějící se sondu s lodí.

Možná že by se ještě stačil nějak vymotat, kdyby mu neočekávaná vlna nechrstla do úst vodu. Zalykal se a kašlal, snažil se popadnout dech a zároveň kopal nohama, aby se osvobodil.

A pak mu kritické rozmezí mezi vzduchem a vodou, mezi životem a smrtí zmizelo necelý metr nad hlavou, jenže neměl žádnou možnost, jak se tam vydrápat nazpátek.

V takových okamžicích člověk nemyslí na nic jiného kromě toho, jak přežít. Nevytanula mu žádná vzpomínka, nepocítil lítost nad svým minulým životem — dokonce se mu nezjevil ani prchavý obrázek Mirissy.

Když si to uvědomil, už bylo po všem, nepocítil strach. Poslední vědomý pocit byl čistý vztek, že cestoval padesát světelných roků jen proto, aby ho potkal tak triviální a neheroický konec.

A tak Loren Lorenson zemřel podruhé v teplých mělčinách thalasského moře. Předchozí zkušenost mu však nebyla nic platná, ta prvá smrt před dvěma sty lety byla mnohem snazší.

Ačkoli by kapitán Sirdar Bey popřel, že by v něm dřímal třeba jen miligram podezření, pokaždé jej přepadaly starosti, když všechno šlo jako na drátku. Thalassa se k nim až dosud chovala příliš krásně, než aby to byla pravda. Všechno fungovalo podle nejoptimističtější verze plánu. Stavba štítu probíhala přesně podle časového harmonogramu a absolutně neexistoval jediný problém, který by stál za řeč.

Jenže teď, v rozmezí pouhých čtyřiadvaceti hodin…

Samozřejmě, mohlo to všechno být mnohem horší. Korvetní kapitán Lorenson měl veliké, veliké štěstí — díky tomu chlapci. (Budou pro něj muset něco udělat…) Podle vyjádření lékařů Lorenson vyvázl jen o vlásek. Ještě pár minut a poškození mozku by bylo nenapravitelné.

Kapitán, rozmrzelý sám na sebe, že dovolil, aby mu unikla pozornost od aktuálního problému, si znovu přečetl relaci, kterou už nyní znal nazpaměť.

SDĚLENÍ VNITŘNÍM OKRUHEM

DATUM: NEUVEDENO

ČAS: NEUVEDEN

ADRESÁT: KAPITÁN LODI

ODESILATEL: ANON

Pane kapitáne, řada z nás vám chce předložit následující návrh. Věříme, že mu laskavě věnujete svou nejpečlivější pozornost. Navrhujeme, aby naše výprava skončila už zde na Thalasse. Budou tak realizovány všechny její cíle bez dodatečných rizik, obsažených při pokračování v letu na planetu Sagan 2.

Plně si uvědomujeme, že to bude mít za následek problémy ve vztahu s místní civilizací, ale věříme, že se dají vyřešit pomocí technických prostředků, jež máme k dispozici — zejména využitím tektonického inženýrství pro rozšíření obyvatelných suchozemských oblastí. S odvoláním na Lodní řády, článek 14, paragraf 24, odstavec a, uctivě žádáme, aby bylo svoláno Lodní shromáždění a tato záležitost bezodkladně projednána.

„Tak co tomu říká můj zástupce? A pan velvyslanec Kaldor? Nechcete se k tomu vyjádřit?“

Oba dva hosté sedící v rozlehlé, ale jednoduše zařízené kapitánově kajutě pohlédli současně jeden na druhého. Pak Kaldor zástupci kapitána téměř neznatelně pokývl. Skutečnost, že se vzdal prvního slova, potvrdil tím, že opět uvážlivě usrkl skvělého thalasského vína, které jim jejich hostitel nabídl.

Zástupce kapitána Malina, který se mnohem raději zabýval stroji než lidmi, nešťastně pohlédl na depeši.

„Přinejmenším je velice zdvořilá.“

„No to bych prosil!“ pronesl kapitán Bey netrpělivě. „Máte nějakou představu, kdo to mohl poslat?“

„Absolutně žádnou. Když vyloučím nás tři, máme bohužel sto padesát osm podezřelých.“

„Sto padesát sedm,“ vmísil se Kaldor. „Korvetní kapitán Lorenson má skvělé alibi. V době odeslání byl mrtev.“

„To nám okruh příliš nezužuje,“ podotkl kapitán a vymáčkl ze sebe mdlý úsměv. „A vy máte nějakou teorii, doktore?“

Ovšemže mám, pomyslel si Kaldor. Prožil jsem na Marsu dva tamější dlouhé roky, vsadil bych všechny peníze na Sabry. Jenže to je jen pouhý dohad a můžu se mýlit…

„Zatím ne, pane kapitáne. Ale budu mít oči otevřené. Když něco zjistím, budu vás informovat — co nejrychleji.“

Oba důstojníci dokonale chápali, jak to myslí. Moses Kaldor nejenže byl ve své funkci velvyslaneckého rady podřízen přímo kapitánovi, ale navíc se jeho postavení na palubě Magellanu blížilo zpovědníku.

„Věřím, doktore Kaldore, že mi skutečně dáte vědět — když odhalíte informaci, která by mohla ohrozit tuto výpravu.“

Kaldor zaváhal, pak krátce přikývl. Doufal, že jej nečeká tradiční dilema kněze, jemuž se vyznal vrah — který svůj zločin teprve plánuje.

Moc mi nepomohli, pomyslel si kapitán hořce. Jenže těmhle dvěma mužům absolutně důvěřuji a potřebuji někoho, koho bych do záležitosti zasvětil. I když závěrečné rozhodnutí si vyhrazuji pro sebe…

„První otázka zní: Mám na relaci odpovědět, anebo ji ponechat bez povšimnutí? Oba tahy mohou obsahovat riziko. Jestli to je jen nepromyšlený návrh — třeba od jednotlivého člověka ve chvíli nějaké psychické krize — nemuselo by být moudré, kdybychom jej brali příliš vážně. Jenže pokud relace pochází od pevně rozhodnuté skupiny, pak by třeba mohl dialog naopak pomoci. Mohl by výbušnost situace utlumit. Mohl by také odhalit autory.“ A co si počneš pak? zeptal se kapitán sám sebe. Dáš je vsadit do želez?

„Myslím, že byste jim měl odpovědět,“ řekl Kaldor. „Problémy se zřídkakdy vyřeší tím, že se ignorují.“

„Souhlasím,“ přidal se zástupce kapitána Malina. „Ale jsem si jistý, že to není nikdo z posádky technického nebo motorového oddělení. Znám tam všechny od okamžiku, kdy dostali diplom — nebo ještě dřív.“

Aby ses nedožil překvapení, pomyslel si Kaldor. Kdo si může být jistý, že druhého skutečně zná?

„Výtečně,“ řekl kapitán a zvedl se na nohy. „Přesně tak jsem se už rozhodl předtím. A myslím, jenom pro všechny případy, že bych si měl znovu přečíst něco z historie. Rozpomínám se, že Magellan měl taky nějaké potíže s posádkou.“