Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Rozhostilo se užaslé ticho. Pak kouzlo okamžiku prolomila Joan LeRoyová.

„Ovšem to se nestane za života téhle vlády. Takže zpátky do práce. Než půjdeme spát, pořád nám zbývá projít celé megabyty informací.“

Jenže pracovat se nedalo pořád a bývaly chvíle, kdy Kaldor prostě musel uprchnout z knihovnické sekce komplexu Prvního přistání, aby si odpočinul. Pak se loudával obrazárnou, nebo se zúčastňoval vyhlídkové jízdy po Osidlovací lodi řízené počítačem — nikdy si nevybíral stejnou trasu, snažil se poznat co největší část, — či procházel muzeem a nechal se unášet časem do minulosti.

Před expozicí Terrama stály pokaždé dlouhé fronty návštěvníků, většinou studentů anebo dětí s rodiči. Moses Kaldor se občas cítil trochu provinile, když využíval svého privilegovaného postavení a stavěl se do čela fronty. Utěšoval se myšlenkou, že Lassané mají celý život na to, aby se kochali panoramatem planety, kterou nikdy ve skutečnosti nespatřili, zatímco jemu zbývalo pouhých pár měsíců, aby znovu navštívil svůj ztracený domov.

Zjišťoval, jak velice obtížné je přesvědčit své nové přátele, že se Moses Kaldor nikdy nepodílel na událostech, které někdy společně sledovali. Všechno, co viděli, se odehrálo minimálně před osmi stoletími, neboť Osidlovací loď opustila Zemi roku 2751 — a on se narodil roku 3541. A přece mu představení čas od času vybavilo vzpomínku s takovou silou, že mu připadala téměř nesnesitelná. Nejčastější a nejďábelštější takový záběr byl, že sedí v kavárničce pod slunečníkem u malého stolku, upíjí víno nebo kávu, zatímco kolem něj proudí život města. Dokud se nechtěl od stolku zvednout, absolutně nedokázal rozeznat pouhými smysly představení od reality.

Mikrokosmos záběru dokázal znovu oživit pozemská velkoměsta. Řím, Paříž, New York — v zimě v létě, ve dne v noci pozorovali turisty a obchodníky, studenty a milence, jak všichni spěchají za svými záležitostmi. Když si uvědomili, že se dostali do záběru, často se na něj přes propast staletí usmáli, a bylo nemožné, aby jim stejně neodpověděl.

Jiná panoramata naopak vůbec nezabírala lidi ani žádný z lidských výtvorů. Moses Kaldor si znovu prohlížel, jako to činil v tom minulém životě, klesající oblaka vodní tříště nad Victoriinými vodopády, měsíc stoupající nad Grand Canyonem, sněhové čepice himálajských velikánů ledové útesy na pobřeží Antarktidy. Na rozdíl od obrázků velkoměst tyto útvary se za celá tisíciletí od okamžiku záběru nezměnily. Ale ačkoli existovaly dávno před člověkem, nepřetrvaly jej ani o vteřinu.

Zdálo se, že škorpión vůbec nemá naspěch. Trvalo mu deset dní, než urazil padesát kilometrů. Sonarový maják, který mu připevnili ke krunýři nikoli bez nesnází a ke škorpiónově velké zlosti, odhalil jednu kuriózní skutečnost. Cesta, kterou si na mořském dně vykračoval, byla dokonale přímá, jako by přesně věděl, kam míří.

Ať už byl jeho cíl jakýkoli, zdálo se, že jej nalezl v hloubce dvě stě padesáti metrů. Ještě i potom se pohyboval, avšak jen na velmi omezené ploše. Takhle to pokračovalo i po dva následující dny. Pak náhle signály ultrasonického zařízení ustaly uprostřed pulsu.

Bylo by příliš naivní vysvětlení, že škorpióna sežralo cosi ještě většího a dravějšího. Maják byl uložen do pevného kovového válce. Jakýmkoli myslitelným zubům, klepetům či chapadlům by trvalo dlouhé minuty — přinejmenším — než by pouzdro zničily, a maják by ovšem klidně fungoval i uvnitř jakéhokoli zvířete, kdyby jej spolklo vcelku.

Zůstávaly tudíž pouze dvě možnosti, a první z nich personál Podmořské laboratoře na Severním ostrově rozhořčeně odmítl.

„Každá jednotlivá součástka byla zálohovaná,“ tvrdil ředitel. „A co víc, pouhé dvě sekundy předtím jsme zachytili diagnostický puls a všechno bylo normální. Takže se to nemohlo stát tím, že by selhalo zařízení.“

Zbylo tedy jen jedno nepravděpodobné vysvětlení. Maják někdo vypnul. Aby se to dalo provést, musela se odemknout pojistná závora.

Samo od sebe se to stát nemohlo. Snad pozoruhodnou náhodou, kdyby se v tom někdo rýpal — anebo pak zcela úmyslně.

Calypsó se dvěma dvacetimetrovými trupy nebyla pouze největším, nýbrž přímo jediným výzkumným oceánografickým plavidlem na celé Thalasse. Normálně měla základnu na Severním ostrově a Loren se bavil sledováním dobromyslného škádlení mezi vědeckou posádkou lodi a tarnanskými cestujícími, s nimiž posádka předstíraně zacházela jako s nějakými omezenými rybáři. Lidé z Jižního ostrova si zase nikdy nenechali uniknout příležitost, aby se pochlubili Seveřanům, že to byli oni, kdo škorpióny objevil. Loren jim nepřipomínal, že přísně vzato to skutečnosti neodpovídá.

Utrpěl mírný šok, když znovu narazil na Branta, ačkoli to měl očekávat, poněvadž Falconer byl odpovědný za část nového přístrojového vybavení Calypsó. Pozdravili se navzájem s chladnou zdvořilostí a přehlíželi zvědavé či pobavené pohledy ostatních spolucestujících. Na Thalasse měla všechna tajemství jepičí život. V tuhle chvíli už věděli naprosto všichni, kdo bydlí u Leonidasů v hlavním pokoji pro hosty.

Nevelké ponorné zařízení umístěné na zadní palubě by připadlo důvěrně známé kterémukoli oceánografovi žijícímu v průběhu posledních dvou tisíciletí. Kovový rám nesl tři televizní kamery, drátěný koš na vzorky sbírané dálkově ovládaným ramenem a soustavu vodních trysek, jež umožňovaly pohyb jakýmkoli směrem. Když automatického průzkumníka spustili přes palubu, mohl vysílat obraz a informace kabelem z optických vláken ne o moc silnějším než je tuha v tužce. Tahle technika byla stará už několik století — a stále dokonale vyhovovala.

Linie pobřeží se už nyní ztratila a Lorena poprvé v životě obklopoval kolem dokola širý oceán. Připomněla se mu úzkost, kterou pocítil na předchozí vyjížďce s Brantem a Kumarem, kdy jeli sotva kilometr daleko od pláže. Tentokrát jej potěšilo, když zjistil, že si připadá o trochu lépe, a to i přes přítomnost svého soka v lásce. Snad to bylo i tím, že se nacházel na mnohem větším plavidle…

„To je divné,“ pronesl Brant, „ještě nikdy jsem neviděl chaluhy tak daleko na západ.“

Loren nejprve nespatřil nic. Pak postřehl hluboko pod hladinou před nimi temnou skvrnu. O několik minut později si loď prorážela cestu vlnící se masou vodní vegetace a kapitán zvolnil rychlost tak, že se vpřed sotva plazili.

„Stejně jsme už prakticky tam,“ řekl. „Nemá smysl, abychom si ucpali trysky tímhle svinstvem. Souhlasíš, Brante?“

Brant přejel kursorem po obrazovce a sledoval informace.

„Ano, jsme jenom padesát metrů od místa, kde jsme ztratili maják. Hloubka dvě stě deset. Vypusťte toho macka.“

„Okamžik,“ vmísil se jeden ze seveřanských vědců. „Ten stroj nás stál spoustu času a peněz a na světě existuje jenom jeden. Co když v těch krakanských chaluhách uvízne?“

Nastalo zamyšlené ticho. Potom Kumar, který byl nezvykle zamlklý, — možná ho zaskočilo, že někdo ze Severního ostrova ukázal takovou míru inteligence — zaraženě dodal:

„Odsud to vypadá ještě mnohem hůř. Deset metrů pod hladinou už nejsou žádné listy — jen ohromné stonky dost daleko od sebe. Člověk by pomalu řekl, že to je les.“