Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

Fletcher stále vykonával svůj úkol svědomitě — ale jen hlavou, nikoli srdcem. O to už na Thalasse přišel.

Narodil se na Marsu a tahle planeta oplývala vším, co jeho rodnému pustému a neúrodnému světu scházelo. Sledoval, jak práci celých generací jeho předků strávily plameny. Proč začínat znovu až po mnoha staletích na ještě úplně jiné planetě když se už nyní nacházeli v ráji?

A samozřejmě, na Jižním ostrově měl už svou dívku…

Už se prakticky rozhodl, že až nadejde čas, z lodi uprchne. Pozemšťané mohou klidně pokračovat bez něj, aby si dokázali svou sílu a své schopnosti — a možná aby si zničili těla a srdce v nepoddajných skalnatých pustinách Saganu 2. Přál jim upřímně úspěch, zatímco plnil své povinnosti, jenže jeho domov se nacházel zde.

Brant Falconer o třicet tisíc kilometrů níž také učinil zásadní rozhodnutí.

„Odejdu na Severní ostrov.“

Mirissa zůstala ležet mlčky. Po chvíli, která Brantovi připadala nekonečná, se zeptala: „Proč?“ V jejím hlase se neozvalo ani překvapení, ani lítost — natolik, pomyslel si, se změnila.

Dříve než stačil odpovědět, dodala: „Přece se ti tam nelíbí.“

„Třeba je tam líp než tady — jak se mají věci dnes. Tady to už není můj domov.“

„Tady přece máš svůj domov navždycky.“

„Nemám, dokud mi nad hlavou obíhá Magellan.“

Mirissa natáhla v temnotě ruku k cizímu člověku, jenž ležel vedle ní. Přinejmenším se neodtáhl.

„Brante,“ řekla. „Vůbec jsem to neměla v úmyslu. A jsem si úplně jistá, že Loren taky ne.“

„To mi ale moc nepomůže, že ne? Upřímně řečeno nechápu, co na něm vidíš.“

Mirissa se skoro rozesmála. Zauvažovala, jaké asi nepřeberné množství mužů proneslo tahle slova v průběhu celých pozemských dějin ke stejné spoustě žen? A kolik žen naopak říkalo: „Prosím tě, co na ní vidíš?“

Samozřejmě odpověď se nikdy nedozví a kdyby se o něčem takovém zmínila, všechno by to jenom zhoršilo. Avšak někdy se pro své vlastní uspokojení pokoušela vyjádřit, co je s Lorenem navzájem k sobě přitahovalo od prvního okamžiku, kdy na sobě spočinuli pohledy.

Největší část patřila záhadné chemii lásky, která se vymykala racionální analýze a nedala se vysvětlit nikomu, kdo nepropadl stejnému klamu. Ale nacházely se zde i jiné prvky, které se daly snadno identifikovat a vysvětlit logicky. Bylo potřebné vědět, jaké to jsou: jednoho dne — už tak strašně brzy! — jí tohle poznání může napomoci vyrovnat se s rozchodem.

V prvé řadě tu byl závoj tragického kouzla, který halil všechny pozemšťany. Nechtěla jeho důležitost snižovat, ale Loren se o ně dělil se všemi svými soudruhy. Co tedy na něm bylo tak zvláštního, že to nemohla najít v Brantovi?

Pokud se týkalo milování, nebyl mezi nimi podstatný rozdíl. Snad byl Loren nápaditější, Brant zase o něco vášnivější — ačkoli nezačal to v posledních několika týdnech trochu odbývat? S oběma by jistě byla dokonale šťastná. Ne, takhle to přece nebylo…

Možná že pátrala po složce, která vůbec neexistovala. Nebyl to jednotlivý prvek, ale celková konstelace kvalit. Výčet uzavíraly její instinkty o úroveň níže než vědomé myšlení a Loren končil o několik málo bodů před Brantem. Mohlo to být i takhle snadné.

V jednom ohledu ovšem Loren Branta rozhodně převyšoval. Byl podnikavý, ambiciózní — a tyhle vlastnosti byly na Thalasse vzácné jako šafrán. Bezpochyby jej vybrali právě pro ně, v nadcházejících staletích je bude potřebovat.

Brant neměl vůbec žádné ambice, ačkoli podnikavost mu tak úplně nescházela. Dokládal to stále ještě nedotažený projekt s rybářskými sítěmi. Od vesmíru požadoval jen jedno jediné, aby ho zásoboval zajímavými stroji, s nimiž by si mohl hrát. Mirisse někdy připadalo, že do téhle kategorie si přiřazuje i ji.

Loren naopak byl pokračovatelem v tradici velkých cestovatelů a dobrodruhů. Na formování dějin se aktivně podílel, nepodroboval se pouze jejich diktátu. A přece se dokázal chovat — ne pokaždé, ale stále častěji a častěji — vřele a přátelsky. Jak postupně proměňoval v led thalasské oceány, jeho vlastní srdce naopak začínala roztávat.

„Co budeš na Severním ostrově dělat?“ zašeptala Mirissa. Oba už považovali rozhodnutí za definitivní.

„Chtějí, abych jim pomohl s Calypsó. Seveřané jsou s mořem trochu na štíru.“

Mirissa cítila, jak se jí ulevuje. Brant přece jen vysloveně neprchal — měl tam práci. Pomůže mu zapomenout — dokud třeba nenadejde chvíle, aby se mu zase všechno připomnělo.

Moses Kaldor zvedl modul do světla a upřeně se na něj zahleděl, jako by dokázal přečíst, co obsahuje.

„Pokaždé mi připadá jako zázrak,“ řekl, „že dokážu mezi palcem a ukazováčkem držet milión knih najednou. Rád bych věděl, jestli taková možnost někdy napadla Gutenberga nebo Caxtona.“

„Koho?“ zeptala se Mirissa.

„Muže, kteří naučili lidstvo číst. Jenže teď za svou vynalézavost musíme platit. Občas mívám trošku divoké sny, ve kterých se mi zdá, že jeden z těchhle modulů obsahuje nějaké životně důležité informace — třeba jak zvládnout zuřící epidemii — ale ztratila se jejich adresa. Jsou uloženy na jedné z miliard stran, které modul obsahuje, ale my nevíme, na které. Je to příšerný pocit svírat odpověď v ruce, a přesto ji nedokázat nalézt!“

„Nechápu, kde je problém,“ řekla kapitánova tajemnice. Joan LeRoyová, odbornice v oboru informatiky, vypomáhala při přenosu dat mezi lodí a thalasským archívem. „Budete znát klíčová slova. Nemusíte udělat nic víc, než spustit vyhledávací program. Během několika málo sekund dokáže prohledat až miliardu stran.“

„Zkazila jste mi krásně příšerný sen,“ povzdechl si Kaldor. Pak se mu tvář rozjasnila. „Jenže často neznáte dokonce ani klíčová slova. Jistě jste už mnohokrát narazila na něco, o čem jste netušila, že se vám to hodí, dokud jste to neobjevila.“

„Pak máte databázi špatně zorganizovanou,“ odvětila tajemnice v hodnosti poručíka.

Tyhle slovní přestřelky uměli oba vychutnat a Mirissa si nebyla vždycky jistá, kdy je má brát vážně. Joan s Mosesem ji sice nevytěsňovali z hovoru úmyslně, avšak jejich životní zkušenost se natolik lišila od její, až jí občas připadalo, že naslouchá dialogu vedenému v cizím jazyce.

„V každém případě už dokončujeme Hlavní rejstřík. Oba víme, co obsahuje ten náš. Nyní se musíme pouze — pouze! rozhodnout, co sem chceme přenést. Až se budeme nacházet sedmdesát pět světelných roků odsud, může to být nepohodlné, o nákladnosti ani nemluvě.“

„Což mi něco připomíná,“ vmísila se Mirissa. „Nepředpokládám, že bych vám to měla říkat — ale minulý týden tady byla delegace ze Severního ostrova. Prezident akademie věd a dvojice fyziků.“

„Budu hádat. Kvantový pohon.“

„Správně.“

„Jak se tvářili?“

„Vypadali potěšeně — a překvapeně — že už ho skutečně v databázi našli. Udělali si kopii, samozřejmě.“

„Přeji jim, aby jim dobře sloužil. Jednou ho budou potřebovat. A mohla byste jim říct tohle. Kdosi jednou prohlásil, že skutečný účel kvantového pohonu není tak triviální, aby se využíval jen k výzkumu vesmíru. Jednoho dne budeme potřebovat ohromné množství energie, abychom zastavili smršťování vesmíru do původní černé díry — a začali nový cyklus své existence.“