Arthur Clarke: Zpev vzdálené Zeme

Až dosud plakalo jen málo přihlížejících, avšak když čtyři plavci postrčili kajak pozvolna od břehu, shromážděný dav vypukl v hlasitý nářek. Nyní už ani Loren nedokázal zadržet slzy a bylo mu jedno, kdo je uvidí.

Štíhlý kajak poháněný silnýma rukama svých čtyř průvodců zamířil rovnou a rychle k útesu. Už se snášela rychlá thalasská noc, když loďka proplula mezi dvěma blikajícími majáky, které označovaly průliv vedoucí na širé moře. Zmizela za nimi a na okamžik zůstala zakrytá bílou linií lámajících se vln, které se líně pěnily při nárazech na stranu útesu obrácenou do oceánu.

Nářek ustal, všichni strnuli v očekávání. Potom proti ztemnělé obloze náhle vyšlehlo světlo a z moře se zvedl ohnivý sloup. Plál jasně a pronikavě a prakticky nevydával žádný dým. Loren netušil, jak dlouho hořel, neboť čas se na Tarně zastavil.

Pak náhle oheň pohasl, špička plamene se stáhla nazpět do moře. Všechno se propadlo do temnoty, ale jen na okamžik.

Když se oheň střetl s vodou, k obloze vzlétla fontána jisker.

Většina žhavých uhlíků spadla nazpět do moře, ale některé pokračovaly v letu vzhůru, dokud se neztratily z dohledu.

A tak Kumar Leonidas podruhé vstoupil na oblohu mezi hvězdy.

Dopravení poslední ledové vločky na orbitální dráhu se mělo stát radostnou událostí, nyní však vyvolalo jen střízlivé uspokojení. Třicet tisíc kilometrů nad Thalassou vmanévrovali poslední ledový šestihran na své místo a štít byl kompletní.

Poprvé po téměř dvou letech spustili kvantový pohon, ačkoli jen na minimální výkon. Magellan se zvedl z parkovací oběžné dráhy a nabíral rychlost, aby vyzkoušel, jestli je umělý ledovec, který měl vynést ke hvězdám, celistvý a rovnovážně usazený. Neobjevily se žádné problémy, odvedli dobrou práci. Pro kapitána Beye to znamenalo nesmírnou úlevu, nebol stále nemohl zapomenout, že Owen Fletcher (nyní pod přiměřeně přísným dohledem na Severním ostrově) byl jedním z hlavních projektantů štítu. A teď by se byl rád dozvěděl, co se Fletcherovi a ostatním vypovězeným Sabrům honilo hlavou, když sledovali slavnostní ceremoniál.

Začínal retrospektivním videopořadem, zachycujícím budování mrazíren a dopravu první ledové vločky na orbitální dráhu. Potom se objevil fascinující, zrychlený kosmický balet předvádějící, jak jsou ohromné bloky ledu manévrovány na svá místa a včleňovány do neustále se rozrůstajícího štítu. Snímek začínal v reálném čase, ale potom se prudce zrychloval, takže poslední bloky byly připojované v několika málo sekundách. Přední lassanský skladatel zkomponoval duchaplnou doprovodnou hudbu začínající volnou pavanou a kulminující divokou polkou — zpomalující zase do normálního tempa na samém konci, když zavedli na místo poslední ledový blok.

Potom se obraz proměnil na živý záběr kamery, vznášející se ve vesmíru kilometr před Magellanem. Kamera ukázala loď, jak letí po oběžné dráze ve stínu vrhaném planetou. Ohromná protisluneční clona, chránící led během dne, byla odsunuta, takže se štít dal poprvé vidět v celé své kráse a velikosti.

Obrovitý nazelenalý disk chladně zářil ve slavnostním osvětlení. Brzy se však ochladí mnohem víc, až zamíří do končin galaktické noci, kde panuje teplota jen několik stupňů nad absolutní nulou. Zahřívat jej bude jen vzdálené světlo hvězd, tepelné vyzařování unikající z lodi — a občasné vzkypění energie po řídkých nárazech kosmického prachu.

Kamera zvolna klouzala přes umělý ledovec a doprovázel ji nezaměnitelný hlas Mosese Kaldora.

„Lidé z Thalassy, děkujeme vám za krásný dárek. Doufáme, že pod ochranou tohoto ledového štítu budeme bezpečně cestovat až na planetu, která nás očekává sedmdesát pět světelných let odsud, ode dneška za tři sta roků.

Když se nám všechno podaří, až dospějeme k planetě Sagan 2, poneseme ještě přinejmenším dvacet tisíc tun ledu. Led na ni shodíme, třením se promění v první déšť, který ten mrazivý a pustý svět kdy poznal. Na zlomek chvíle, dříve než znovu zmrzne, stane se zárodkem ještě nezrozených oceánů.

A jednoho dne se naši potomci dočkají moří, jako máte vy, i když ne tak bezbřehých a hlubokých. Voda z obou našich planet se smísí a dá život našemu novému domovu. A my na vás vzpomeneme s láskou a s vděčností.“

„To je nádhera,“ řekla Mirissa uctivě. „Už chápu, proč mělo zlato na Zemi takovou cenu.“

„Zlato je na tom to nejméně důležité,“ odvětil Kaldor, když nechal vyklouznout třpytivý zvonek z aksamitem vykládané krabičky. „Uhodnete, co to je?“

„Určitě umělecké dílo. Ale pro vás to musí znamenat mnohem víc, když jste tu věc přepravil do vzdálenosti padesáti světelných roků.“

„Máte pravdu, samozřejmě. Je to přesný model ohromného chrámu, vysokého víc než sto metrů. Původně takových ozdobných pouzder existovalo sedm, naprosto stejného tvaru, ale různé velikosti, takže jedno přesně zapadalo do druhého a tohle je to nejvnitřnější, obsahující Relikvii. Dostal jsem to od několika starých a dobrých přátel, když jsem prožíval na Zemi svou poslední noc.

„Všechno na světě je pomíjivé,“ připomínali mi. „Ale my jsme tuhle věc ochraňovali déle než čtyři tisíce roků. Vezmi ji s sebou ke hvězdám, s naším požehnáním.“

I když jsem jejich věrouku nesdílel, jak bych mohl odmítnout tak úžasnou nabídku? A teď jejich dar zanechám na místě, kde lidé poprvé sestoupili na tuhle planetu — jako další dárek ze Země — a možná už poslední.“

„Takhle nemluvte,“ odmítla Mirissa. „Zanechali jste nám tolik darů — nikdy je nedokážeme ani spočítat.“

Kaldor se tichounce zasmál a chvíli neodpovídal, očima se kochal známým výhledem z oken knihovny. Býval tady šťastný, když vystopovával dějiny Thalassy a poučoval se o mnohém, co by mohlo mít nezměrnou cenu, až nová kolonie zahájí boj o život na planetě Sagan 2.

Sbohem, prastará osidlovací lodi! pomyslel si. Odvedla jsi dobrou práci. My musíme pokračovat ještě dál. Ať nám Magellan slouží stejně věrně, jak ty jsi sloužila lidem, kteří nám tak přirostli k srdci.

„Jsem si jistý, že by to moji přátelé schválili — splnil jsem svou povinnost. Relikvie bude bezpečnější tady, v Muzeu planety Země. Nakonec třeba na Sagan 2 nikdy nedoletíme.“

„Určitě to dokážete. Ale neřekl jste mi, co vlastně obsahuje to sedmé pouzdro.“

„Všechno, co zůstalo po jednom z největších mužů, jaký kdy žil. Založil jedinou věrouku, která se nikdy neposkvrnila krví. Jsem přesvědčený, že by ho nanejvýš pobavilo kdyby se dozvěděl, že se čtyřicet století po jeho smrti vznesl ke hvězdám jeden z jeho zubů.“

Nastal čas dávání sbohem — loučení tak definitivního, jaké může přinést jen smrt. A přece se přes všechny prolité slzy — na Thalasse stejně jako na lodi — vynořil zároveň i pocit úlevy. Ačkoli svět už nikdy nebude stejný jako předtím, život se nyní navrátí do starých kolejí. Návštěvníci si připadali jako hosté, kteří trošku přetáhli meze pohostinnosti: bylo načase odejít.

Smířil se s tím dokonce i prezident Farradine a opustil svůj sen o uspořádání mezihvězdných olympijských her. Měl dostatečnou útěchu: mrazírny přepravili z Mangrovového zálivu na Severní ostrov a do termínu konání olympiády bude už na Thalasse připravené první umělé kluziště. Jestli budou připraveni i nějací závodníci či hokejisté to už byla jiná otázka, ale mnoho mladých Lassanů trávilo celé hodiny obdivným studiem hry velkých hokejistů minulosti.