Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

V tomhle období se všichni shodovali v názoru, že by se na oslavu Magellanova odletu měla uspořádat slavnost na rozloučenou. Naneštěstí jen málo lidí bylo zajedno jakou podobu by měla mít. Konalo se nesčetné množství soukromých večírků, jenže žádný z nich oficiální, pro širokou veřejnost.

Primátorka Waldronová, která se dožadovala, aby přednost dostala Tarna, měla za to, že by se slavnost mohla konat na Místě prvního přistání. Edgar Farradine namítal, že je vhodnější prezidentský palác, přes jeho skromnou rozlohu. Jakýsi vtipálek navrhoval jako kompromisní řešení sopku Krakan a zdůrazňoval, že věhlasné vinice by byly velmi vhodným místem k přípitku na rozloučenou. Celá záležitost se stále ještě nerozhodla, když Rádio Thalassa — jedna z nejpodnikavějších institucí na celé planetě — všechny projekty ve vší tichosti předešla.

Koncert na rozloučenou se měl připomínat — a opakovat pro všechny budoucí generace. Nebyl na videu, které rozptyluje smysly, sestával jen z hudby a nejstručnějšího komentáře. Ve snaze připomenout minulost a dodat naději do budoucnosti propátralo se celé dědictví dvou tisíciletí. Nalezeno bylo nejen Requiem, ale také Ukolébavka.

Připadalo jako zázrak, že i po dosažení technické dokonalosti uměli skladatelé nacházet stále něco nového, co toužili vyjádřit. Už po dva tisíce roků jim elektronika umožňovala ovládat každý zvuk slyšitelný lidskému uchu a člověk by si pomyslel, že již dávno vyčerpali všechny technické možnosti tvorby.

Pravda, existovalo přibližně jedno století ječení, skřípění a elektronického randálu, než skladatelé ovládli své nyní nekonečné možnosti a opět úspěšně sladili techniku s uměním. Nikdo sice už nikdy nepřekonal Beethovena či Bacha, ale někteří se jim přiblížili.

V hudbě se ozvalo mnohé, co spousty posluchačů nikdy z vlastní zkušenosti nepoznaly tóny spjaté se samotnou Zemí. Rozvážné údery mohutných zvonů, stoupající z věží starobylých katedrál jako neviditelný dým, monotónní popěvky trpělivých převozníků se slovy dnes již navždy zapomenutými, rybářů veslujících k domovu proti přílivu v posledních záblescích denního světla, dunění armád pochodujících do bitev, jež už Čas připravil o veškerou bolest a zlo, tlumené brumlání desítek miliónů hlasů, když vítala úsvit a procitala největší pozemská města, mrazivý tanec polární záře nad nekonečnými oceány ledu, řev mohutných motorů, prodírajících se vzhůru na cestě ke hvězdám. Tohle všechno slyšeli posluchači v hudbě, jež prýštila do noci ve zpěvu vzdálené Země, nesoucím se přes propast mnoha světelných roků…

„… Když jsem komponoval Žalozpěv nad Atlantidou, téměř před třiceti lety, neměl jsem před očima nějaké konkrétní obrazy Zajímal mne pouze emocionální náboj, ne živé scény. Chtěl jsem hudbou sdělit pocit tajemna, smutku — nenahraditelné ztráty. Nepokoušel jsem se vykreslit zvukový portrét pobořených měst, v nichž mezi troskami plavou ryby. Jenže když poslouchám Lento lugubre, děje se mi v mysli cosi podivného — zrovna tak jako právě nyní…

Začíná to sto šestatřicátým taktem. Melodie, která předtím klesla do nejhlubšího varhanního rejstříku, se zvedá z hlubin k sopránům a stále výš… Je vám samozřejmě známo, že jsem toto téma založil na zpěvu velkých velryb, těch skvělých mořských minstrelů, s nimiž jsme uzavřeli příměří pozdě, příliš pozdě… Tyhle pasáže jsem napsal pro Olgu Kondrašinovou a bez elektronické pomoci je nikdo jiný také zazpívat nedokáže…

Když se přidají vokály, připadá mi, jako bych viděl něco, co opravdu existuje. Stojím na náměstí velkoměsta rozlehlého téměř jako náměstí sv. Marka nebo sv. Petra. Všude kolem mne se rozkládají budovy napůl v rozvalinách, jako starořecké chrámy, a převržené sochy porostlé chaluhami, jejich zelené stonky povívají sem a tam. Něco už pokrývá silná vrstva naplaveného písku a bahna.

Náměstí se mi nejprve zdá prázdné, pak si povšimnu něčeho — znepokojivého. Neptejte se mne, proč mě to pokaždé překvapí, jako kdybych to viděl poprvé…

Uprostřed náměstí se zvedá vyvýšenina, z níž se rozbíhá několik linií. Dohaduji se, že to jsou stěny zbořenišť, částečně už zanesené naplaveninami. Jenže celkové uspořádání tomu neodpovídá — a pak postřehnu, že vyvýšenina pulsuje.

A okamžik nato si všimnu dvou velikánských očí, které na mne hledí bez jediného mrknutí.

To je všechno, nestane se nic. Nic se tu nestalo už po šest tisíc roků, od okamžiku, kdy se protrhla poslední hráz a Herkulovým sloupořadím vtrhlo dovnitř moře.

Lento je moje oblíbená část, ale nemohl jsem symfonii zakončit tak tragicky a v takovém zoufalství. Proto Finále, Obrození.

Samozřejmě vím, že Platonova Atlantida nikdy neexistovala. A tudíž nemohla ani nikdy zaniknout. Navždycky zůstane jen ideálem — snem o ideálním životě — cílem inspirujícím lidi po všechny budoucí časy. Proto symfonie končí triumfálním pochodem do budoucnosti.

Vím, že se pochod s oblibou interpretuje jako obraz Nové Atlantidy vynořující se z vln. To je trošku příliš doslovné. Pro mne finále symbolizuje vstup člověka do vesmíru. I poté, co jsem tohle závěrečné téma zkomponoval a zapsal, trvalo mi celé měsíce, než jsem se ho zbavil. Těch zatracených patnáct tónů mi dunělo hlavou ve dne v noci…

Nyní už existuje Žalozpěv zcela nezávisle na mně a žije svým vlastním životem. I poté, co Země zanikla, žene se ke hvězdám směrem ke galaxii Andromedy, unášen vlnami vysílače s dalekým dosahem z kráteru Ciolkovský o výkonu padesát tisíc megawattů.

Jednoho dne, celá staletí či tisíciletí ode dneška, jej někdo zachytí — a porozumí.“

Sergej Di Pietro (3411–3509),

vzpomínky ze zvukového záznamu.

„Po celou dobu jsme předstírali, že neexistuje,“ řekla Mirissa. „Ale teď bych ji ráda viděla — třeba jenom na vteřinu.“

Loren chvíli mlčel. „Víš přece, že kapitán Bey žádné návštěvy na lodi nepovoluje,“ odvětil potom.

Samozřejmě, že to věděla, a věděla také proč. Ačkoli Lassané z toho byli nejprve trochu rozmrzelí, nyní už si uvědomili, že nepočetná posádka Magellanu je příliš zaměstnaná, než aby mohla dělat průvodce po lodi — anebo chůvy těm předem neznámým patnácti procentům populace zvracejícím v oddílech lodi, kde panoval beztížný stav. Dokonce taktně odmítli i prezidenta Farradina.

„Promluvila jsem s Mosesem — a ten se za mě přimluvil u kapitána. Všechno je dohodnuté. Ale má se to udržet pod pokličkou, dokud loď neodletí.“

Loren na ni užasle hleděl, pak se rozesmál. Mirissa ho uměla pokaždé překvapit, to byla také součást toho, proč mu připadala tak přitažlivá. A s náhlým bodnutím smutku si uvědomil že nikdo druhý na celé Thalasse nemá větší nárok: její bratr byl jediným Lassanem který zatím tu cestu podnikl. Kapitán Bey měl smysl pro fér hru a byl ochoten udělat výjimku z pravidel, když to bylo zapotřebí. A až loď odletí, ode dneška za pouhé tři dny, už na tom bude pramálo záležet.

„Myslíš, že se ti v beztížném stavu neudělá špatně?“

„Nikdy jsem netrpěla mořskou nemocí.“

„To ještě nic nedokazuje.“

„A nechala jsem se vyšetřit šéflékařkou Newtonovou. Dala mi osvědčení, že můj zdravotní stav dosahuje devadesáti pěti procent ideálního. Navrhla mi, abych použila půlnoční raketoplán — kolem něj se nebudou motat žádní Lassané.“