Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

„Plně vás chápu, pane prezidente. V tomto stádiu vám to nedokážeme oznámit přesně, protože to také částečně závisí na míře vaší pomoci. Odhaduji to přinejmenším na jeden váš rok — ale pravděpodobněji na dva.“

Edgar Farradine stejně jako většina Lassanů nedokázal dobře skrývat své pocity a kapitána Beye znepokojilo, když postřehl, že se po tváři šéfa exekutivy rozlil potěšený — člověk by dokonce mohl říct prohnaný výraz.

„Doufám, Vaše Excelence, že vám to nezpůsobuje žádné problémy?“ zeptal se zneklidněně.

„Právě naopak,“ odvětil prezident a radostně si zamnul ruce. „Možná se to k vám ještě nedoneslo, ale do dvou let se tu mají konat naše dvousté olympijské hry.“ Lehce si odkašlal. „Získal jsem bronzovou medaili na tisíc metrů, když jsem byl mladý, takže nyní odpovídám za přípravy. Přespolní konkurence by mohla přinést oživení.“

„Pane prezidente,“ ozvala se tajemnice poradního sboru, „nejsem si jistá, zda pravidla…“

„Která stanovuji já,“ pevně ji přerušil prezident. „Pane kapitáne, zvažte prosím mé pozvání. Nebo výzvu, jestli chcete.“

Velitel kosmické lodi Magellan byl muž zvyklý rozhodovat se rychle, ale tentokrát ho to úplně vyvedlo z rovnováhy. Než se zmohl na vhodnou odpověď, vložila se do věci lodní šéflékařka.

„To je od vás fantasticky laskavé, pane prezidente,“ řekla Mary Newtonová. „Ale jako lékařka bych vás ráda upozornila, že nám všem je už přes třicet a že jsme naprosto vyšli z tréninku — a že na Thalasse je o šest procent větší gravitace než na Zemi, což nás silně znevýhodňuje. Takže pokud vaše olympiáda neobsahuje šachy nebo bridž…“

Prezident se zatvářil zklamaně, avšak rychle se vzpamatoval. „No dobrá, kapitáne Beyi, přinejmenším bych byl rád, kdybyste věnoval nějaké ceny.“

„Bude mi potěšením,“ odpověděl mírně omráčený velitel Magellanu. Měl dojem, že setkání se mu vymyká z rukou a rozhodl se vrátit k původnímu programu.

„Smím vám objasnit, pane prezidente, co bychom tady s vaším laskavým dovolením chtěli dělat?“

„Samozřejmě,“ zazněla poněkud lhostejná odpověď. Myšlenky Jeho Excelence se toulaly někde jinde. Možná že znovu prožíval svůj olympijský úspěch. Pak se vrátil se zjevným úsilím zpět do současnosti. „Vaše návštěva nám polichotila, ale dost nás překvapila. Zdá se, že tady se toho nalézá velice málo, co by vám naše planeta mohla nabídnout. Bylo mi řečeno, že se snad hovořilo o ledu, ale to byl jistě nějaký žert.“

„Ne, pane prezidente, mysleli jsme to smrtelně vážně. To je všechno, co z Thalassy potřebujeme, i když testujeme i některé vaše potraviny — mám na mysli zejména sýr a víno, které jsme měli k obědu. Možná, že naše požadavky významně vzrostou. Ovšem led je základní. Dovolte, abych vám to vysvětlil. První obrázek, prosím.“

Před prezidentem se vznesla dva metry dlouhá kosmická loď Magellan. Vypadala tak skutečná, že zatoužil natáhnout ruku a dotknout se jí. Určitě by to byl i udělal, kdyby tu nesedělo tolik svědků jeho naivního chování.

„Vidíte, že loď má zhruba válcovitý tvar — délka čtyři kilometry, průměr jeden. Protože náš pohonný systém odebírá energii přímo ze samotného prostoru, teoreticky neexistuje žádné rychlostní omezení až do rychlosti světla. Jenže v praxi nám nastávají potíže už při přibližně jedné pětině téhle rychlosti, kvůli kosmickému prachu a plynu. Ačkoli je tahle hmota značně rozptýlená, při rychlosti šedesát tisíc kilometrů za sekundu — nebo vyšší — kosmická loď naráží do překvapivě značného množství — a při takové rychlosti dokonce i pouhý jeden atom vodíku způsobuje značné poškození.

A proto je Magellan, stejně jako první primitivní kosmické lodi, vybaven v přední části ochranným štítem. K tomu je vhodný téměř jakýkoli materiál, pokud se jej užije dostatečné množství. A při teplotě kosmického prostoru blížící se absolutní nule je těžko nalézt něco lepšího než led. Je levný, snadno se opracovává a je překvapivě odolný. Když jsme opouštěli naši Sluneční soustavu před dvěma sty lety, náš malý ledovec vypadal takhle, jako zaoblený kužel.“

Obraz se zachvěl, aby se objevil znovu. Loď zůstala nezměněná, ale kužel vpředu se smrskl do tenkého kotouče.

„Tohle je následek toho, že jsme provrtali poměrně prašnou oblastí Galaxie díru dlouhou padesát světelných roků. S potěšením můžu říct, že se míra opotřebování liší od odhadu jen o pět procent, takže nám nehrozilo žádné nebezpečí — ačkoli tu samozřejmě byla jistá vzdálená možnost, že se srazíme s něčím skutečně velikým. Proti tomu by nás ovšem neochránil žádný štít — ať už by byl vyrobený z ledu, anebo z nejlepší pancéřové oceli.

Štít by vystačil ještě na dalších deset světelných roků, jenže to nestačí. Rádi bychom si od vás vypůjčili — tedy prosím o to, poněvadž sotva můžeme slíbit, že vám to někdy vrátíme — nějakých sto tisíc tun vody. Musíme vybudovat nový ledovec, nahoře na oběžné dráze, abychom si jím, až zase vzlétneme do mezihvězdného prostoru, proráželi před sebou cestu.“

„Jak bychom vám při tom mohli pomoct? Po technické stránce jste určitě o několik století před námi.“

„O tom pochybuji — vyjma kvantového pohonu. Zástupce kapitána Malina by vám teď snad předestřel naše plány, samozřejmě pokud dovolíte.“

„Prosím, pusťte se do toho.“

„Za prvé musíme nalézt místo pro mrazící závod. Nabízí se řada možností — mohli bychom jej postavit někde na opuštěné části pobřeží. Nebude způsobovat žádné ekologické škody, ale jestli si přejete, umístíme jej na Východní ostrov — a budeme doufat, že Krakan nevybuchne dříve, než práci dokončíme.

Plány závodu jsou už hotové, vyžadují jen drobné modifikace podle místa, které nakonec vybereme. Většina hlavních součástek může jít do výroby okamžitě. Všechny jsou velice jednoduché — čerpadla, mrazící systémy, výměníky tepla, jeřáby — stará dobrá technika z druhého tisíciletí!

Jestli půjde všechno hladce, za devadesát dní bychom měli mít první led. Plánujeme jej vyrábět ve standardizovaných blocích, každý o váze šesti set tun, ve tvaru rovné šestiboké desky — kdosi to pokřtil sněhová vločka a zdá se, že to docela sedí.

Až se výroba rozeběhne, budeme každý den dopravovat na oběžnou dráhu jednu vločku. Tady se budou sestavovat a spojovat dohromady, aby utvořily štít. Od okamžiku dopravení první vločky po závěrečné zkoušky odolnosti by práce měly trvat dvě stě padesát dní. Pak budeme připraveni k odletu.“

Když zástupce kapitána skončil, prezident Farradine na okamžik seděl mlčky a v očích měl zasněný pohled, Pak pronesl téměř nábožně: „Led… v životě jsem žádný neviděl, jenom v drinku…“

Když si prezident Farradine potřásal rukou s loučícími se hosty, napadlo ho, že tu cosi nehraje. Jejich aromatický pach byl takřka nepostřehnutelný.

To si už na něj tak zvykl, anebo začíná ztrácet čich?

Ačkoli správné byly obě odpovědi, v pokročilé půlnoční době ho napadala jen ta druhá. Procitl se slzícíma očima a tak ucpaným nosem, že sotva dýchal.

„Co se děje, drahoušku?“ znepokojeně se zeptala paní prezidentová.

„Zavolej… hepčí!.. doktora,“ odvětila hlava státu. „Našeho — a taky toho nahoře na lodi. Nevěřím, že by s tím dokázali něco udělat, ale chci jim říct… hepčí!.. co si o nich u Krakana myslím! A doufám, žes to zároveň nechytila taky ty.“