Arthur Clarke - Zpev vzdálené Zeme

„Upřímně, nevím toho o moc víc než vy — a není pravděpodobné, že v několika následujících hodinách dostaneme nějaké další informace. Ale nepochybně to byl jakýsi druh kosmické lodi, kterou se podařilo znovu nastartovat — myslím, že bych měla říct která vzlétla — , když nám přelétla nad hlavami. Poněvadž se tady na Thalasse nemá kam jinam obrátit, dříve či později se pravděpodobně vrátí zpátky na Tři ostrovy. Jestli bude oblétávat celou planetu, mohlo by to trvat několik hodin.“

„Pokoušeli jsme se navázat kontakt pomocí rádiového vysílání?“ zeptal se kdosi.

„Ano, ale až dosud bezúspěšně.“

„Jenže měli jsme se o to vůbec pokoušet?“ řekl jakýsi úzkostlivý hlas.

Nad celým shromážděním se rozestřelo krátké ticho, pak si rada Simmons, největší šťoura a rýpal v sestavě primátorky Waldronové, znechuceně odfrkl.

„To je směšné. Ať podnikneme cokoli, najdou si nás asi tak za deset minut. Kromě toho nejspíš vědí přesně, kde nás hledat.“

„Naprosto souhlasím s členem rady,“ řekla primátorka Waldronová, vychutnávající takovou neobvyklou příležitost. „Každá kolonizační loď určitě bude mít mapy Thalassy. Možná že jsou tisíc roků staré — ale budou zachycovat Místo prvního přistání.“

„Jenže předpokládejme — jenom předpokládejme — že to přece jen jsou mimozemšťané?“

Primátorka si povzdechla, napadlo ji, že všechny tyhle úvahy byly omleté do naprostého vyčerpání už před celými staletími.

„Žádní mimozemšťané neexistují,“ pronesla s jistotou. „Aspoň ne na tak vysoké úrovni, aby byli schopní kosmických letů. Ovšemže, nemůžeme si být jistí na sto procent — ale na Zemi po nich pátrali všemi možnými prostředky tisíc roků.“

„Je tu jiná možnost,“ ozvala se Mirissa, která stála společně s Brantem a s Kumarem skoro až vzadu v síni. Všechny hlavy se obrátily jejím směrem, až Brant vypadal trochu rozmrzele. Přes všechnu lásku k Mirisse bývaly doby, kdy si přál, aby nebyla vždycky tak naprosto dokonale o všem zpravená a aby její rodina neopatrovala po posledních pět generací Archív.

„A jaká, moje milá?“

Nyní se rozmrzelost přenesla na Mirissu, ačkoli svou podrážděnost skrývala. Neměla ráda, když se k ní choval blahosklonně člověk, který nebyl příliš inteligentní, ačkoli bezpochyby chytrý — nebo prohnaný bylo snad výstižnější slovo. Skutečnost, že primátorka Waldronová dělala oči na Branta, nezneklidňovala Mirissu ani v nejmenším, jenom ji to bavilo a dokonce pociťovala vůči starší ženě jistý soucit.

„Mohla by to být nějaká jiná automatická osidlovací loď, podobná té, co přivezla na Thalassu genetické předlohy pro naše předky.“

„Jenže až teď — tak pozdě?“

„Proč ne? První osidlovací lodě dosahovaly jenom několika málo procent rychlosti světla. Země je průběžně zdokonalovala — až do chvíle, kdy zanikla. Poněvadž pozdější typy byly téměř desetkrát rychlejší, předehnaly ty dřívější v průběhu jednoho století, přibližně. Mnoho z nich je určitě ještě na cestě. Ty myslíš že ne, Brante?“

Mirissa vždycky dbala, aby ho zapojila do každé debaty, a pokud to bylo možné, vnukla mu myšlenku, že s námětem přišel on sám. Dobře si uvědomovala jeho pocity méněcennosti a nestála o to, aby je prohlubovala.

Někdy to bývalo dost nudné být nejbystřejší osobou v Tarně. Ačkoli udržovala kontakty s půltuctem lidí stejných duchovních kvalit na Třech ostrovech, zřídkakdy se s nimi setkávala tváří v tvář, vždyť dokonce ani po celých tisíciletích to žádná spojová technika neumožňovala.

„Je to zajímavý nápad,“ povídal Brant. „Mohla bys mít pravdu.“

Ačkoli dějepis nebyl jeho silnou stránkou, měl Brant Falconer jako každý vystudovaný technik povědomí o složité řadě událostí, jež vedly ke kolonizování Thalassy.

„A co podnikneme,“ zeptal se, „jestliže to je jiná osidlovací loď a pokusí se nás zkolonizovat znovu? Řekneme Díky, pro dnešek by to už stačilo?“

Ozval se nečetný nervózní smích, potom rada Simmons zamyšleně poznamenal: „Jsem si jistý, že bychom osidlovací loď zvládli, kdybychom museli. Kromě toho nebyli by její roboti dostatečně inteligentní, aby program odvolali, kdyby viděli, že jejich práci už někdo udělal?“

„Snad. I když by je mohlo napadnout, že oni by to dokázali lépe. V každém případě, ať už je to pradávná pozemská loď, anebo pozdější model některé z kolonizovaných planet, určitě to bude ovládané nějakým druhem robotů.“

Tohle nebylo zapotřebí rozvíjet, každý chápal, jak fantasticky obtížný a nákladný je mezihvězdný let s lidskou posádkou. I když byl technicky možný, byl by naprosto nesmyslný a bezúčelný. Roboti splní úkol tisíckrát levněji.

„Automatická sonda nebo vrak — co proti ní podnikneme?“ dožadoval se jeden z vesničanů.

„Možná ten problém nebudeme muset řešit my,“ řekla primátorka. „Zdá se, že všichni považují za samozřejmé, že loď zamíří k Místu prvního přistání, ale proč by to měla dělat? Nakonec, mnohem pravděpodobnější je Severní ostrov…“

Primátorce často dokazovali, že se mýlí, ale ještě nikdy jí to nedokázali tak rychle. Zvuk, který sílil na obloze nad Tarnou, tentokrát už nezněl jako hrom dunící vysoko v ionosféře, ale jako pronikavý svist nízko se řítícího tryskáče. V nedůstojném spěchu všichni vyrazili ven ze zasedací síně; jen pár prvních stačilo postřehnout tuponosé křídlo ve tvaru delty, jak zatmívalo hvězdy a cílevědomě mířilo k místu, stále dosud uctívanému jako poslední svazek se Zemí.

Primátorka Waldronová si na okamžik odskočila, aby podala hlášení do ústředí, potom se přidala k ostatním, kteří se motali venku všude okolo.

„Brante — můžeš se tam dostat první. Vezmi si draka.“

Tarnský šéfinženýr zamrkal, tohle bylo poprvé, kdy dostal od primátorky takhle přímý rozkaz. Pak se zatvářil trochu rozpačitě.

„Před několika dny prorazil křídlo kokosový ořech. Zatím jsem neměl čas, abych ho spravil, pro ty problémy s rybářskými sítěmi. A stejně není vybavený pro létání v noci.“

Primátorka ho obdařila dlouhým, tvrdým pohledem. „Doufám, že moje auto pojízdné je,“ povídala sarkasticky.

„Ovšem,“ odvětil Brant dotčeným hlasem. „Je natankované až po okraj a připravené okamžitě vyrazit.“

Bylo zcela nezvyklé, aby primátorčino auto kamkoli jezdilo, celá Tarna se dala přejít pěšky napříč za dvacet minut a veškerou místní přepravu potravin a zařízení zajišťovaly malé rolby vhodné do písku. Za sedmdesát roků ve státní službě udělalo auto méně než sto tisíc kilometrů, a pokud se vyhne nehodě, mělo by mít dost sil ještě přinejmenším po následující století.

Lassané si vesele zahrávali s většinou zlozvyků, avšak honba po módnosti a vyhazování peněz pro zvýšení prestiže mezi ně nepatřily. Když se auto vydalo na nejdůležitější cestu, jakou kdy z hlediska historie podniklo, nikdo by nehádal, že stroj je starší než kterýkoli z cestujících.

První údery pozemského umíráčku nezaslechl nikdo — dokonce ani ti vědci, kteří tenhle osudný objev hluboko v podzemí v opuštěném zlatém dole v Coloradu udělali.* [1] Arthur C. Clarke Zpěv vzdálené Země román Nikde po celém vesmíru, na tisících planet, nenajdou se lidé, aby se s námi podělili o naši osamělost. Zůstane možná inteligence, možná přetrvá moc, plující oblak naší zkázy budou možná prázdně sledovat odkudsi z hlubin vesmíru ohromná zařízení, jejichž tvůrci po nás toužili stejně, jako toužíme po nich my. Jenže odpověď na svou otázku dostali jsme už v samé podstatě života a v principech evoluce. Ze všech lidí, ať už kamkoli dospěli, nikdo tu nezůstane věčně… Loren Eisley The Immense Journey (1957) Napsal jsem hříšnou a zlou knížku, a cítím se neposkvrněný jako jehně. Herman Melville Nathanielu Hawthornovi (1851)