Isaac Asimov - Oblázek na obloze

„Jsem přesvědčen, že tu pilulku nepotřebujete,“ poznamenal Shekt. „Metabolin je pouze jedním z vašich předsudků, a vy to víte. Kdybych vám je bez vašeho vědomí vyměnil za pilulky z cukru, nebylo by vám o nic hůř.

I ty bolesti hlavy byste si pal vsugeroval.“

„To říkáte jen proto, že jste na své prostředí zvyklí. Popíráte že váš bazální metabolismus je rychlejší než můj?“

„Samozřejmě že ne, ale co na tom? Vím, pane Ennie, že v Impériu vládne představa, že se my, Pozemšťané, od ostatních lidí lišíme, ale v ničem podstatném rozdíl určitě není. Nebo snad přicházíte jako vyslanec antiterestristů?“

Ennius se usmál. „Při životě imperátora, vaši pozemští přátele jsou v tomto směru nejlepšími vyslanci. Tím, jak tu žijíuvězněni na své vražedné planetě, a jitří své rány, nejsou než hnisavým vředem Galaxie.

Myslím to vážně, Shekte. Která jiná planeta si v každodenním životě uchovala tolik rituálů a s tak masochistickým fanatismem na nich lpí? Neuplyne jediný den, aby ke mně nepřišli zástupci některého z vašich soudních orgánů a nežádali trest smrti pro nějakého ubožáka, který se provinil jen tím, že vnikl do zakázané oblasti, zatajil šedesátku nebo prostě snědl víc, než na kolik měl nárok.“

„Ale vždycky rozsudek smrti potvrdíte. Váš odpor idealisty asi nesahá tak daleko, abyste proti tomu něco dělal.“

„Hvězdy jsou mi svědkem, že bojuji za zákaz trestu smrti, Jenže co nadělám? Podle imperátorovy vůle nemáme do místních zvyklostí poddaných Impéria nijak zasahovat — a to je správné a moudré, protože blázni, kteří by jinak každou chvíli podněcovali vzpoury, pozbyli mnohý důvod. A navíc, kdybych stál na svém, když vaše rady, senáty a sněmovny trvají na trestu smrti, byla by z toho taková bouře nevole, takový povyk a spílání Impériu a všemu, co k němu patří, že bych se raději dvacet let škvařil v pekle, než na takové Zemi zůstal deset minut.“

Shekt vzdychl a prohrábl si řídké vlasy. „Pro celou Galaxii, jestli v ní o nás vůbec někdo ví, je Země jenom oblázek na obloze. Ale pro nás je to domov, jediný domov, který máme. Nejsme jiní než vy z jiných světů, máme jen větší smůlu. Tísníme se na planetě, která je skoro mrtvá, uvězněni za hradbou radiace, obklopeni nesmírnou Galaxií, která námi opovrhuje. Co máme dělat proti zatrpklosti, která nás sžírá? Souhlasil byste, pane prokurátore, kdybychom chtěli přebytek populace poslat někam jinam?“

Ennius pokrčil rameny. „Měl bych? Postačí, když okolní populace souhlasit nebudou. Netouží po pozemských nemocech.“pozemské nemoci!“ zamračil se Shekt. „S takovými nesmysly by se mělo skoncovat. Neroznášíme přece smrt. Vy jste snad umřel, když jste sem přišel?“

,Popravdě řečeno,“ usmál se Ennius, „dělám všechno, abych se vyhnul kontaktům, které nejsou nutné.“

„Jen proto, že jste podlehl propagandě, kterou rozpoutali vaši radikálové.“

,No tak, Shekte, není snad vědecky doloženo, že radioaktivní jsou i samotní Pozemšťané?“

„Ale jistě, jsou. Jak by mohli nebýt? Jste i vy. Jako všichni na každé ze stamilionů planet Impéria. My o něco víc, s tím souhlasím, ale sotva tolik, aby to někomu mohlo ublížit.“

„Bohužel, průměrný obyvatel Galaxie si myslí něco jiného a nijak netouží dokázat opak na vlastní kůži. A kromě toho…“

„A kromě toho — to chcete říct — jsme jiní. Nejsme lidské bytosti, protože v důsledku radiace rychleji imitujeme a v mnoha směrech jsme se tudíž změnili. Což nikdo nedokázal.“

„Ale všichni tomu věří.“

„A dokud tomu budou věřit, pane prokurátore, dokud se k nám, Pozemšťanům, budou chovat jako k páriům, budete na nás vidět negace, na které si stěžujete. Když nás nevybíravě napadáte, můžete se divit, že oplácíme? Když nás nenávidíte, jak nás nenávidíte, můžete mít něco proti tomu, že vás taky nenávidíme? Ne, ne, daleko víc, než my ubližujeme jiným, ubližují ostatní nám.“

Ennia roztrpčilo rozhořčení, které vyvolal. Dokonce ti nejlepší z Pozemšťanů jsou zaslepeni pocitem, že Země stojí proti l celému vesmíru, pomyslel si.

„Bylo to z mé strany nemístné, Shekte, odpusťte,“ řekl taktně. „Omluvte mě mým mládím a nudou. Máte před sebou nešťastníka, kterému je teprve čtyřicet — to je v diplomatické kariéře kojenecký věk — a tady na Zemi si odbývá učednická léta. Může trvat roky, než ty hlupáky na ministerstvu vnějšíchprovincií napadne, že je na čase dát mi nějaké lepší, bezpečnější místo. Takže jsme vlastně oba vězni Země a zároveň občany velkého duchovního světa, který nezná rozdílů mezi planetami ani fyzikálními vlastnostmi. Podejte mi tedy ruku a buďme přátelé.“

Vrásky na Shektově tváři zmizely, lépe řečeno, nahradily je jiné, prozrazující dobrou náladu. Zasmál se. „Řekl jste to slovy prosebníka, ale tónem profesionálního diplomata Impéria. Jako herec jste špatný, pane prokurátore.“

„Zkuste být na oplátku dobrým učitelem a povězte mi něco o tom svém synapsifikátoru.“

Shekt sebou trhl a zamračil se. „Cože, vy o něm víte? Nejste jen úředník, ale také fyzik?“

„Je mou povinností vědět všechno. Ale vážně, Shekte, skutečně bych se rád o něm něco dozvěděl.“

Upřel na svůj protějšek pohled, z něhož probleskovaly pochyby. Vstal, zvedl ruku k ústům a zamyšleně se štípl do rtu. „Ani nevím, kde začít.“

„Při hvězdách, jestli zvažujete, z kterého konce se pustit do matematické teorie, usnadním vám to. Vynechte ji úplně. Nemám ani ponětí o těch vašich funkcích a tenzorech.“

Shekt zamrkal. „Jestli ho mám jenom popsat, tak je to prostě přistroj, který má člověku pomoci učit se.“

„Člověku? Skutečně? A funguje?“

„To kdybychom věděli. Bude třeba ještě hodně práce. Řeknu vám to podstatné, úsudek si udělejte sám, pane prokurátore. Nervová soustava člověka — a zvířat — je tvořena neuroproteinovou hmotou. Tato hmota se skládá z obrovských molekul, mezi nimiž existuje velice citlivá elektrická rovnováha. I nejmenší impulz ji poruší. Rozruch přenášejí molekuly až do mozku. Mozek sám je jedním velkým seskupením podobných molekul, které jsou navzájem všelijak propojeny. Vzhledem k tomu, že v mozku je takových neuroproteinů deset na dvacátou — to je jednička a za ní dvacet nul — počet možných kombinací je řádově faktoriál deseti na dvacátou. Toto číslo je tak obrovské, že kdyby ze všech elektronů a protonů ve vesmíru vznikly samostatné vesmíry a ze všech elektronů a protonů ve všech těchto nových vesmírech by znovu vznikly vesmíry, pak všechny elektrony a protony ve všech takto stvořených vesmírech by stále nestačily… Chápete to?“

,Díky hvězdám, ani slovo. A kdybych se o to pokusil, měl bych z toho jen bolení hlavy.“

„Hmm. Nicméně to, čemu říkáme nervové impulzy, je pouze šířící se porucha elektrorovnováhy, která postupuje z nervů do mozku a pak zase zpátky z mozku do nervů. Tomu rozumíte?“

„Ano.

„Požehnán budiž váš talent. Dokud impulz postupuje nervovou buňkou, postupuje rychle, protože neuroproteiny se prakticky dotýkají. Jenže velikost nervové buňky je omezená a mezi ní a další je tenoučká přepážka z jiné než nervové tkáně. Jinými slovy, dvě sousední nervové buňky vlastně nejsou propojené.“

„Aha,“ ozval se Ennius. „A nervový impulz musí zdolat překážku.“