Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Isaac Asimov, Pebble in the Sky,1950/1977

Published by Arrangement with Doubleday, a division of Bantam Doubleday Dell Publishing Group, Inc.

Přeložil Petr Kotrle, 1993

Obálka Jan Patrik Krásný

1993

Dvě minuty před tím, než navždy zmizel z povrchu Země, jak ji znal, si Joseph Schwartz vykračoval poklidnými ulicemi chicagského předměstí a recitoval si Browninga.

Svým způsobem to bylo neobvyklé, neboť Schwartz by náhodnému kolemjdoucímu stěží připadal jako někdo, kdo zná Browninga. Vypadal totiž přesně jako člověk, jakým byl: krejčí na penzi, který zcela postrádá to, čemu dnešní vzdělanci říká „společenské vzdělání“. Byl však založením velmi zvídavý a četl vše, co se mu dostalo do ruky. Díky této nevybíravé nenasytnosti získal určité znalosti prakticky o všem, a jelikož měl krom obyčejnou paměť, podařilo se mu uchovávat si dobrý celkový přehled.Tak například když byl mladší, přečetl si dvakrát Browningova Rabína Bena Ezru, a dodnes ho uměl nazpaměť. Mnohému dost dobře nerozuměl, ale první tři verše tloukly v těchto posledních letech v rytmu jeho srdce. Toho nadmíru slunečného a velmi jasného dne raného léta roku 1949 si je zanotoval, ale jen pro sebe, za tichou pevnůstkou svých myšlenek:

Stárni, jako stárnu já!

Nejlepší nás ještě čeká, podzim života, pro který bylo jaro stvořeno…

Smysl těchto veršů prožíval celým srdcem. Po nelehkém mládí v Evropě a o nic snazších začátcích ve Spojených státech chutnalo poklidné stáří příjemně. S vlastním domovem a finančními prostředky si mohl dovolit, a taky dovolil, jít na odpočinek. Manželka se těšila dobrému zdraví, obě dcery měl dobře provdané a vnuka, který mu přinášel potěchu — co ho tedy mělo trápit?

Jistě, existovala atomová bomba a vedly se nechutné řeči o třetí světové válce, ale Schwartz věřil v to dobré, co je v člověku. Říkal si, že další válka nebude. Říkal si, že Země již nikdy nezažije to slunci podobné peklo atomů vybuchujících v hněvu. Proto se shovívavě usmál na děti, které míjel, a v duchu jim popřál rychlou a nepříliš komplikovanou cestu mládím ke klidu toho nejlepšího, co je teprve čeká.

Zvedl nohu, aby překročil otrhanou hadrovou panenku, usmívající se, i když opuštěnou a dosud nepohřešovanou, která ležela uprostřed chodníku. Ještě zcela nedošlápl a…

V jiné chicagské čtvrti stál Ústav jaderného výzkumu, kde možná měli teoretické představy o základní hodnotě lidské podstaty, ale dost se za ně styděli, neboť ještě nebyl zkonstruován žádný přístroj, který by podstatu člověka kvantitativně změřil ve svých úvahách často vystačili s přáním, aby nějaký nebeský zásah zabránil člověku (a jeho zatracené vynalézavosti) proměnit každý nevinný a zajímavý objev ve smrtící zbraň.

Přesto tentýž člověk, který neměl to svědomí, aby zkrotil svou zvídavost v jaderném výzkumu, jenž by jednoho dne mohl zničit půlku Země, neváhal nasadit svůj život, aby zachránil život bezvýznamnému kolegovi.

To, co nejdřív upoutalo pozornost doktora Smitha, byla modrá zář za chemikovými zády.

Vytřeštil na ni oči, když míjel pootevřené dveře. Chemik, veselý mladík, si pohvizdoval, když převracel odměrnou baňku doplněnou po značku. Bílý prášek lenivě vířil v kapalině a pomalu se rozpouštěl. Chvíli se nic jiného neodehrávalo. Pak a instinkt, který zadržel jeho kroky, donutil doktora Smitha jednat.

Vtrhl dovnitř, popadl pravítko a smetl všechno, co bylo na desce stolu, na podlahu. Ozvalo se výhružné zasyčení roztaveného kovu. Doktor Smith cítil, jak mu na špičku nosu sklouzla kapka potu.

Mladík nechápavě zíral na betonovou podlahu, na které zatím stříbřitý kov stačil ztuhnout do tenkých pramínků, dost silně sálajících teplem.

„Co se stalo?“ zašeptal.

Doktor Smith pokrčil rameny. Ani on to nedokázal říct. „Nevím. Vy mi povězte… Co se tady děje?“

„Nic se neděje,“ zajíkal se chemik. „To byl jen vzorek surového uranu. Provádím elektrolytické zjišťování mědi… nevím co se mohlo stát.“

„Ať se stalo cokoli, mladíku, mohu vám říct, co jsem viděl. Nad tím platinovým kelímkem byla vidět koróna. Vznikalo těžké záření. Uran, říkáte?“

„Ano, ale surový uran, a ten není nebezpečný. Chci říct jednou z nejdůležitějších podmínek štěpení je vysoká čistota,ne?“ Rychle se dotkl jazykem rtů. „Vy se domníváte, že to bylo štěpení, pane? Není to plutonium a nebylo bombardováno.“

„A nebylo ho kritické množství,“ dopověděl doktor Smith zamyšleně, „ani kdyby bylo čisté.“ Upřel pohled na asbestovou desku stolu, ožehlý a zpuchýřovatělý nátěr skříněk a stříbřité pramínky na podlaze. „Ale uran taje při 1800 stupních Celsia, a jaderné jevy zatím neznáme tak dobře, abychom si mohli dovolit ukvapené závěry. Stejně je to tady dost zamořeno sekundární radiací. Až ten kov zchladne, mladíku, měl by se odloupat, sebrat a důkladně analyzovat.“

Zamyšleně se rozhlédl, pak přistoupil k protější zdi a nad otvorem ve výši ramen zneklidněl. „A co je tohle?“ zeptal se. „To tu bylo vždycky?“

„Co, pane?“ Mladík nervózně přistoupil a letmo pohlédl, kam ukazoval starší muž. Byla tam dírka, jakou mohl zanechat do zdi zaražený a pak vytažený hřebík — jenže to by musel prorazit omítku a cihly v celé tloušťce zdi, neboť dírkou pronikalo denní světlo.

Chemik zavrtěl hlavou. „Té dírky jsem si nikdy nevšiml, pane. Ale taky jsem se po ní nedíval.“

Doktor Smith na to nic neřekl. Pomalu ustoupil a prošel kolem termostatu, hranolovité skříňky z tenkého ocelového plechu. V něm vířila voda vlivem zaujatého otáčení míchadla, poháněného elektromotorkem, a elektrické žárovky pod hladinou, sloužící k ohřevu, se střídavě zapínaly a vypínaly pod taktovkou cvakajícího rtuťového relé.

„A tohle, to tady bylo?“ Doktor Smith se zlehka dotkl nehtem dírky u horního okraje širší strany termostatu. Byl to úzký, kruhový otvor provrtaný kovem. Voda až k němu nesahala.

Chemik vytřeštil oči. „Ne, pane, to tam nikdy předtím nebylo. Na to dám krk.“

„Hm, je dírka i na druhé straně?“

„No nazdar. Chci říct ano, pane.“Ano? Tak pojďte sem a podívejte se těmi dírkami… Vypněte termostat, prosím. Zůstaňte tam.“ Položil prst na dírku ve stěně termostatu. „Co vidíte?“ zvolal.

Vidím váš prst, pane. Tam je ta dírka?“

Doktor Smith neodpověděl. S klidem, který zdaleka necítil řekl: “podívejte se opačným směrem. Co vidíte teď?“

„Teď nic.“

Ale na tom místě stál kelímek s uranem. Díváte se přesně na to místo, ne?“

Asi ano, pane, zaznělo váhavě.

Doktor Smith přelétl očima jmenovku na stále ještě otevřených dveřích a mrazivě řekl: „Pane Jenningsi, o tom, co se tu stalo, nikomu ani slovo. Rozumíte?“

„Ovšem, pane.“

„Tak pojďme. Pošleme sem chlapce z radiačního, aby tu tady proměřili, a my dva budeme muset přetrpět prohlídku na ošetřovně.“

„Myslíte, že jsme dostali silnou dávku záření?“ Chemik zbledl.

„Uvidíme.“

Žádné vážné příznaky nemoci z ozáření však u nich nezjistil Krevní obraz měli normami a zkouška vlasových kořínků tak nic neukázala. Nevolnost, kterou cítili, byla nakonec prohlášen za psychosomatickou, a žádné další symptomy se už neobjevil;