Isaac Asimov: Oblázek na obloze

Když Schwartz otevřel oči, bylo po poledni. Cítil tu tupou, srdce svírající bolest, jaká se přiživuje sama, když člověk při probuzení zjistí, že není doma, vedle své manželky, ale v cizím prostředí…

Jednou už takovou bolest okusil. Na zlomek okamžiku se mu jasně vybavila vzpomínka, již zapomenutý výjev. Jako mladíkstál uprostřed zasněžené vesnice… čekaly na něho sáně… a cesta jejímž konci bude vlak…a potom velká loď… ' Ta neodbytná, sžíravá touha po známém světě ho na oka mžik znovu spojila s jednadvacetiletým mladíkem, který emigroval do Ameriky.

Citově byl až příliš vzrušen. To nemohl být sen.

Vyskočil, když se světlo nad dveřmi rozsvítilo a zazněl nesrozumitelný baryton jeho hostitele. Dveře se otevřely, muž mu přinesl snídani — jídlo, jaké nepoznával, ale které chutí trochu připomínalo kukuřičnou kaši s mlékem.,Díky,“ řekl a důrazně přikývl.

Farmář cosi odpověděl a sáhl po Schwartzově košili, která visela přes opěradlo židle. Pečlivě si ji prohlédl ze všech stran zvlášť velkou pozornost věnoval knoflíkům. Pak ji vrátil na původní místo a otevřel posuvné dveře na toaletu. Schwartz si až teď všiml, že stěny jsou z jakéhosi teplého, mléčného materiálu.

„Plast,“ zabručel pro sebe. Použil ten všeobecný výraz s rozhodností, jak to dělají laikové. Všiml si také, že místnost nemá žádné rohy a výklenky, stěny oble přecházely jedna v druhou.

Muž začal ukazovat na různé předměty a názorně gestikulovat. Schwartz pochopil, že se má umýt a obléknout.

Uposlechl, ale bez pomoci a ukazování by neuspěl. Nenašel však nic, čím by se oholil, a ani to, že si ukazoval na bradu nevyvolalo než nesrozumitelnou slovní odezvu, doprovázeno znechuceným výrazem. Poškrábal si tedy prošedivělé strniště a hlasitě si povzdechl.

Pak ho muž zavedl k malému autu podlouhého tvaru na dvou kolech a naznačil mu, aby nastoupil. Vozidlo se dalo do pohybu — jeli po prázdné silnici, dokud před nimi nevyvstaly nízké, zářivě bílé budovy, za kterými se v dálce modrala vodní hladina.

Dychtivě ukázal před sebe. „Chicago?“ Byla to poslední naděje, kterou ještě choval, přestože podobné město v životě neviděl. Farmář neodpověděl. A ta poslední naděje pohasla.

JEDEN SVĚT — NEBO MNOHO?

Když měl Bel Arvardan konečně za sebou tiskovou konferenci, která se týkala připravované expedice na Zemi, pociťoval smíření se stovkou milionů slunečních soustav, které tvoři všezahrnující Galaktické Impérium. Již nešlo o to, jestli ho budou znát v tom či v onom sektoru. Kdyby se potvrdila správnost jeho teorií o Zemi, proslavil by se na všech obydlených planetách Mléčné dráhy, na všech planetách, na které člověk: statisíce let pronikání do kosmu vkročil.

Potenciálních výšin slávy, skvělých a výsadních vědeckých úspěchů, sice dosáhl brzy, ale nikoli snadno. Nebylo mu ještě pětatřicet, a přesto měl za sebou pohnutou kariéru, na jej začátku byla senzace, která otřásla posluchárnami univerzity tArkturu, kde se stal prvním třiadvacetiletým profesorem arche ologie. Ten otřes — sice jen obrazný, ale o nic méně ničivý spočíval v tom, že Věstník Galaktické archeologické společnosti odmítl publikovat jeho profesorskou disertaci. Bylo to poprvé v dějinách univerzity, že práci jejich profesora odmítli publikovat. A stejně tak se stalo poprvé v dějinách onoho seriózního odborného věstníku, že bylo odmítnutí tak nevybíravé.

Laik by těžko pochopil, proč čistě odborný a nezáživný text, nazvaný O stáří artefaktů ze sektoru Sirius s přihlédnutím k apli: aci radiační hypotézy o původu člověka, vyvolal tak podrážděnou reakci. Šlo však o to, že v něm Arvardan vycházel z hypotézy, se kterou již dříve přišly některé skupinky mystiků, jimž se jednalo více o metafyziku než o archeologii; že totiž lidstvo pochází z jediné planety, z níž se postupně rozšířilo po celé Galaxii. Byla to oblíbená teorie soudobých autorů fantastiky a černá můra každého uznávaného archeologa.

Avšak Arvardan představoval faktor, se kterým museli počítat i ti nejrenomovanější. Během deseti let se vypracoval na autoritu přes pozůstatky preimperiálních kultur, které se dosud nacházely v odlehlých a klidných koutech Galaxie.

Napsal například monografii o mechanistické civilizaci sektoru Rigel, kde vývoj robotů vedl ke vzniku oddělené kultury, která přetrvala několik století, dokud vrcholná dokonalost kovových sluhů neoslabila lidskou aktivitu do té míry, že ji snadno ovládl výbojný válečník Moray svými flotilami. Ortodoxní archeologové tvrdili, že lidské typy se na různých planetách vyvíjely odděleně, a atypické kultury, jako byla ta na Rigelu, uváděli jako příklad rasových rozdílů, které křížení lidí neodstranilo. Arvardan takové názory vyvrátil, když dokázal, že rigel|ká kultura robotů vyrostla takřka přirozeně z tehdejších místních ekonomických a společenských podmínek.

Pak tu byly barbarské světy v souhvězdí Hadonoše, které ortodoxní vědci dlouho vydávali za příklad primitivní společnosti jaká dosud vývojově nedostala do éry mezihvězdných letů. Tyto světy uváděla každá učebnice jako nejlepší důkaz teorie splývání, podle níž je lidstvo přirozeným vrcholem evoluce na všech světech založených na chemickém systému voda — kyslík které mají vhodné teplotní a gravitační podmínky — dle ní se všechny nezávislé lidské rody mohou křížit a toto křížení údajně začíná s nástupem mezihvězdných kosmických letů.

Arvardan však odkryl stopy starší civilizace, která tisícileté epoše barbarství v Hadonoši předcházela, a dokázal, že v nejstarších záznamech na planetě existují zmínky o mezihvězdném obchodu. Poslední trumf vynesl, když nezvratně dokázal, že tuto oblast osídlil člověk již civilizovaný.

Až potom se ve Věst. Gal. Arch. Spol. (takovou měl Věstník oficiální zkratku) rozhodli Arvardanovu profesorskou disertaci otisknout, více než deset let po jejím předložení.

A nyní zavedla Arvardana práce na jeho oblíbené teorii na pravděpodobně nejbezvýznamnější planetu Impéria, planetu zvanou Země.

Arvardan přistál na jediném území, které na Zemi patřilo Impériu, mezi bezútěšnými výšinami náhorních plošin severně od Himaláje. Tam, kam radioaktivita nikdy nepronikla, se třpytil palác, jehož architektura nebyla pozemská. V podstatě to byla kopie místodržitelských paláců, které stály na šťastnějších světech. Svěží úprava okolí měla poskytovat pohodlí. Drsné skály byly pokryty ornicí, zavlaženy, obklopeny umělou atmosférou a klimatem — a přeměněny na pět čtverečních mil trávníků a květinových zahrad.

Na pozemská měřítka to stálo nesmírné množství energie, ale co to znamenalo pro neuvěřitelné zdroje desítek milionů planet, jichž neustále přibývalo? (Odhadovalo se, že v roce 827 galaktické éry získávalo provinciální statut každý den v průměrupadesát planet, jejichž populace musela dosáhnout alespoň pěti set milionů.)

Na tomto kousku cizího světa na zemském povrchu žil prokurátor Země. Chvílemi v tom umělém přepychu dokázal zapomenout, že je prokurátorem v zapadákově, a uvědomit si, že pochází ze starého, váženého aristokratického rodu.

Jeho manželka se oddávala iluzím asi méně často, obzvlášť tehdy, když si vyšla na travnatý pahorek a v dáli spatřila ostrou, pevnou hranici, která oddělovala pozemek od kruté divočiny Země. V těch chvílích ani všechny barevné fontány (v noci světélkující jako výrony chladného tekutého ohně), květinami lemované promenády a idylické háje nemohly vyvážit pocit vyhnanství.