Isaac Asimov: Oblázek na obloze

A pak se zděšeně zastavil. Ta panenka neměla žádnou cenu ale dokazovala, že nezešílel. A takové ujištění potřeboval! Proto šmátral kolem sebe tmou, lezl po kolenou, dokud ji nenašel, tu temnou skvrnu na stěží postřehnutelné doutnavé záři.

Pokračoval v cestě, ale krokem, řekl si, že běžet je nedůstojné.

Začínal mít hlad a skutečný strach, když na pravé straně zahlédl jiskřičku světla.

Byl tam dům!

Na jeho bezděčný výkřik nikdo neodpověděl, ale byl tam dům, jiskřička reality, která probleskla z té strašlivé, bezejmenné divočiny, v níž strávil poslední hodiny. Opustil vozovku a vydal se nejkratší cestou, přes příkopy, mezi stromy, křovím a přes potok.

Zvláštní bylo, že i potok slabě světélkoval. Ale to vnímal okrajově.

A pak dorazil k cíli a natáhl ruce, aby se té pevné bílé jistoty dotkl. Nenahmátl cihly, kámen ani dřevo, ale na tom mu pramálo záleželo. Materiál připomínal matný, pevný porcelán, ale on jej nevnímal. Hledal dveře, a když je našel, aniž nahmátl zvonek, začal do nich kopat a křičet jako smyslů zbavený.

Zaslechl, že se uvnitř něco pohnulo, a pak lidský hlas, jiný než svůj. Znovu vykřikl.

„Hej, vy tam!“

Dveře se s tichým zadrnčením otevřely a v nich stanula žena, viditelně znepokojená. Za její vysokou, vyhublou postavou stál vychrtlý muž s drsným výrazem a v pracovním oděvu… Ne, to nebyl pracovní oděv. Schwartz dosud takové oblečení neviděl, ale z nějakého nepopsatelného důvodu mu připadalo, že je určeno na práci.

Ale příliš se tím nezatěžoval. Pro něho byli oni i jejich šaty krásní. Tak krásní, jak to člověk chápe jedině tehdy, když spatří přátele.

Žena promluvila. Její hlas zněl melodicky, ale přísně, a Schwartz se musel chytit dveří, aby se udržel na nohou. Jeho rty se pohnuly naprázdno, a v tom okamžiku ho znovu zachvátil strach, který mu sevřel hrdlo a ochromil srdce.

Žena totiž promluvila jazykem, který nikdy neslyšel.

Za chladného podvečera téhož dne hrála Loa Marenová se svým apatickým manželem Arbinem karty, a najednou starší muž, který seděl v motorovém kolečkovém křesle v koutě vztekle zašustil novinami a zvolal: „Arbine!“

Arbin Maren neodpověděl ihned. Pečlivě rovnal hladké obdélníčky karet a zvažoval, jak hrát dál. Až když zvolna dospěl k rozhodnutí, ozval se roztržitě: „Co chceš, Grewe?“

Prošedivělý Grew si přeměřil svého zeťe přes vršek novin bojovným pohledem a znovu jimi zašustil. Zjistil, že se mu túr zvukem pokaždé značně uleví. Když člověk překypuje energií, ale je odkázán na kolečkové křeslo, protože má místo nohou dva mrtvé pahýly, musí si, prokosmos, najít způsob, jak se prosaditGrew k tomu používal noviny. Šustil jimi, mával jimi, a když bylo třeba, tloukl jimi kolem sebe.

Grew věděl, že všude jinde než na Zemi mají telenovinové přístroje, z nichž vycházejí svitky mikrofilmu s nejnovějšími zprávami, které se pak promítají na obrazovku běžné knižní čtečky. Ale Grew nad tím v duchu ohrnoval nos. Hloupý a zvrhlý zvyk!

„Četls o té archeologické výpravě, kterou vysílají na Zemi?“ zeptal se Grew.

„Nečetl,“ odvětil klidně Arbin.

Grew to věděl, protože kromě něho ještě nikdo noviny nečetl, a videa se loni vzdali. Tou otázkou prostě zahajoval útok.

„Jedna sem letí,“ pokračoval. „A má podporu Impéria, co na to říkáš?“ Začal předčítat hlasem, který mu podivně kolísal, jak se stává mnohým, když mají číst nahlas. „Bel Arvardan, vedoucí výzkumný pracovník Imperiálního archeologického ústavu, se v rozhovoru poskytnutém Galaktickému tisku vyjádřil nadějně o očekávaném přínosu archeologického průzkumu, k němuž má dojít na planetě Zemi, nacházející se na okraji sektoru Sirius (viz mapka). Prohlásil, že Země se svou archaickou civilizací a jedinečným životním prostředím je obrazem monstrózní kultury, kterou naši sociologové až příliš dlouho opomíjeli a vnímali jen jako problémovou pro místní správu. Vše nasvědčuje tomu, že během jednoho dvou roků dojde v našich domněle základních koncepcích společenského vývoje a dějin lidstva k revolučním změnám, a tak dál a dál,“ zakončil rozmáchle svůj monolog.

Arbin Maren naslouchal jen na půl ucha. „Co to je ta monstrózní kultura?“

Loa Marenová nenaslouchala vůbec. Řekla jen: „Jsi na řadě, Arbine.“

Grew se nevzdal. „Ty se mě ani nezeptáš, proč to v Tribune otiskli? Víš přece, že by neotiskli zprávu Galaktického tisku aniza milion imperiálních kreditů, kdyby pro to neměli dobrý důvod. Na odpověď čekal marně, a proto se připomenul znovu.

,Protože k tomu napsali redakční článek, komentář na celou stánku, v němž toho Arvardana roztrhali na kousky. Tenhle chlápek sem chce přiletět kvůli vědeckému bádání, a oni se div nezalknou zlostí jak ho odhánějí. Podívej se, takhle se hecují davy. Podívej se!“ Zatřepal novinami směrem k nim. „No tak si to přečti!“

Loa Marenová odložila karty a stiskla své úzké rty. „Táto měli jsme těžký den,“ řekla, „nechme teď politiku stranou Třeba později, jo? Prosím, tati.“

Grew se zakabonil a opičil se: „Prosím, tati! Prosím, tati Tak se mi zdá, že ti tvůj starý otec asi pěkně leze krkem, když mu už ani nedopřeješ, aby mohl komentovat současné události Asi ti překážím, když tu sedím v koutku, zatímco vy dva musíte dělat za tři… Kdo za to může? Jsem silný. Mám chuť pracovat A ty víš, že by mi mohli nohy vyléčit, abych byl na tom jako dřív Jak mluvil, tloukl se do nohou tvrdými, ráznými údery, které slyšel, ale necítil. „Brání mi v tom jenom to, že jsem moc starý než aby se léčba vyplatila. Není právě to ta monstrózní kultura Jak jinak byste nazvali svět, kde člověk nemůže pracovat, protože ho nenechají? Prokosmos, myslím, že přišel čas zarazit ten nesmysl našich takzvaných zvláštních ústavů. Nejsou jenom zvláštní, ale taky nenormální! Myslím…“

Mával rukama a tvář mu brunátněla.

Ale Arbin již vstal ze židle a pevně mu stiskl rameno. „Proč se rozčilovat, Grewe? Až budeš s těmi novinami hotový, tak si ten článek přečtu.“

„Jo, jenže ty s nimi budeš souhlasit, takže co z toho? Vy mladí jste všichni poserové; plastelína v rukou tradicionalistů.

„Mlč, tati,“ ozvala se ostře Loa. „Nezačínej s tím.“ Seděla a chvíli naslouchala. Nevěděla dost dobře čemu, ale…Arbina zamrazilo, jako vždy, když padla zmínka o Společenstvu tradicionalistů. Bylo nebezpečné mluvit jako Grew, vysmívat se staré pozemské kultuře…

Zavánělo to asimilacionismem. Napjatě polkl. To slovo znělo nepříjemně, i když na ně člověk jen pomyslel.

Jistě, ještě když byl Grew mladý, často se mluvilo o upuštění od starých zvyklostí, ale dnes byla jiná doba. Grew si to měl uvědomit — a zřejmě si to také uvědomoval, jenže pro člověka odkázaného na kolečkové křeslo, počítajícího dny do dalšího sčítání, nebylo snadné uchovat si zdravý rozum.

Na Grewa měla zmínka o Společenstvu snad nejmenší vliv, ale přesto už víc neřekl. A s ubíhajícími minutami se zklidnil, ale činilo mu stále větší potíže zaostřovat oči na drobná písmena. Ještě se nedostal k tomu, aby podrobně zkritizoval sportovní zprávy, když mu klimbající hlava pomalu klesla. Začal tiše chrápat a noviny mu s posledním, nechtěným zašustěním vypadly z rukou.