Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Pak Loa znepokojeně zašeptala: „Možná se k němu necho|váme vlídně, Arbine. Pro člověka jako on je to těžký život. Ve srovnání s tím, jak žil, si musí připadat jako mrtvý.“

„Ale není mrtvý, Loo. Má své noviny a své knihy. Nech ho být. Trocha rozčilení ho jenom povzbudí. Teď bude pár dní šťastný a dá pokoj.“

Arbin začal znovu uvažovat nad kartami, ale ve chvíli, kdy pro jednu sáhl, se ozvalo bušení na dveře a chraptivý křik, v němž nebylo možné rozeznat slova.

Ruka, kterou Arbin napřáhl, se zachvěla a pohyb nedokončila. Loa vytřeštila hrůzou oči, zírala na svého manžela a spodní ret se jí chvěl.

„Odvez odtud Grewa,“ řekl Arbin. „Rychle!“

Ještě než to řekl, Loa stála u kolečkového křesla. Konejšivě zamlaskala.Ale spící muž zalapal po dechu a při prvním pohybu křesla procitl. Pak se narovnal a bezmyšlenkovitě zašmátral po novinách.

Co se děje?“ zeptal se podrážděně a zdaleka ne šeptem.

“Pšššt. To nic,“ zašeptala neurčitě Loa a odvezla ho v křesle do vedlejšího pokoje. Zavřela dveře a opřela se o ně zády Pohledem vyhledala manželovy oči a cítila, že se jí vzdouvá hruď. Bušení se ozvalo znovu.

Když se dveře otevřely, stáli blízko sebe, jako by se chtěli bránit. A když před sebou spatřili drobného, buclatého muže který se na ně krotce usmál, objevil se jim na tváři nevraziv výraz.

„Můžeme pro vás něco udělat?“ zeptala se Loa zdvořile a vzápětí uskočila, protože muž zalapal po dechu a natáhl ruku aby neupadl.

„Není mu něco?“ vyrazil ze sebe zmateně Arbin. „Víš co pomoz mi s ním dovnitř.“

O několik hodin později se Loa a Arbin v tichu ložnice pomalu chystali k spánku.

„Arbine?“ začala Loa.

„Co je?“

„Není to nebezpečné?“

„Nebezpečné?“ Zdálo se, že nechce pochopit smysl otázky.

„Vzít toho člověka do domu. Kdo je to?“

„Jak to mám vědět?“ zazněla podrážděná odpověď. „Ale přece nevyženeme nemocného. Jestli zítra neprokáže svou totožnost, oznámíme ho Oblastní bezpečnostní radě, a tím to skončí.“ Otočil se a dal tak jasně najevo, že nechce v rozhovor pokračovat.

Ale jeho žena znovu prolomila mlčení tichým, tentokrát naléhavým hlasem. „Tak podle tebe to nemůže být agent Společenstva tradicionalistů? Víš, že tu máme Grewa.“

„Myslíš kvůli tomu, co dneska vedl za řeči? To nemá logiku. O tom se s tebou nebudu bavit.“

„Dobře víš, že tohle nemám na mysli. Mluvím o tom, že tu máme Grewa nezákonně už dva roky, a ty víš, že tím porušujeme jednu z nejvážnějších zvyklostí.“

„Nikomu neškodíme,“ zašeptal Arbin. „Svou kvótu plníme, ne? I když je stanovená pro tři lidi — tři pracující. Jak by mohli mít podezření? Vždyť ho ani nepouštíme z domu.“

„Třeba je přivedlo na stopu kolečkové křeslo. Motor a potřebné součástky musels koupit venku.“

„Hele, Loo, zase s tím nezačínej. Nevím, kolikrát jsem ti už vysvětloval, že všechno, co jsem na výrobu křesla nakoupil, bylo pro běžnou potřebu v domácnosti. Navíc nemá žádnou logiku považovat ho za agenta Společenstva. Myslíš si, že by si dávali takovou práci kvůli staříkovi na kolečkovém křesle? Proč by nemohli přijít za bílého dne s příkazem k domovní prohlídce? Uvažuj logicky, prosím tě.“

„Tak dobře, Arbine,“ řekla a oči se jí najednou rozhořely, jestli si to skutečně myslíš — a já doufám, že ano — pak to musí být cizinec. Nemůže být odtud, ze Země.“

„Co to povídáš, že nemůže? To je ještě směšnější. Proč by se někdo z Impéria obtěžoval jít právě na Zemi?“ „To nevím. Vlastně vím. Třeba tam spáchal nějaký zločin.“ Loa okamžitě té myšlence podlehla. „Proč ne? To by dávalo mysl. Odletět na Zemi by bylo přirozené. Koho by napadlo ho tady hledat?“

Jen jestli je to cizinec. Jaký máš pro to důkaz?“

„Nezná náš jazyk. To musíš přiznat. Rozuměls mu jediné slovo? Určitě pochází z nějakého odlehlého kouta Galaxie, kde se mluví pro nás nesrozumitelným nářečím. Lidé z Fomalhautu se prý musí naučit našemu jazyku, aby jim u imperátorova dvora na Trantoru rozuměli. Nechápeš, co to pro nás může znamenat? Jestli je to cizinec, nemůže být zaregistrovaný Radou pro sčítáníobyvatel a bude jenom rád, když se jim nebude muset hlásit Můžeme ho využít na farmě místo otce, a na splnění dlouhodobé kvóty za tři pracující budou zase tři lidé, ne dva… Hodil by se nám už teď, při žních.“

Úzkostlivě pohlédla na manžela, jehož výraz nic neprozrazoval a který dlouho přemýšlel, než řekl: „Pojďme spát, Loo Ráno bývá moudřejší večera, pak si o tom promluvíme.“

Šepot utichl, světlo zhaslo a celý dům konečně usnul.

Následujícího rána bylo na Grewovi, aby situaci posoudil Arbin se na tchána obrátil s nadějí, protože měl k němu důvěru kterou k sobě postrádal.

„Tvoje starosti, Arbine, pramení jednoduše z toho, že jsem zaregistrován jako pracovník, takže výrobní kvóta je stanovena pro tři. Ale už vám nechci dělat problémy. Přežívám svůj čas už o druhý rok. To stačí.“

Arbin zrozpačitěl. „O to však vůbec nejde. Nenaznačuji, že jsi pro nás přítěží.“

„A jaký je v tom rozdíl? Za dva roky bude sčítání a budu muset jít stejně.“

„Když nic jiného, budeš mít o dva roky víc na své knihy a na odpočinek. Proč bys měl být o ně připraven?“

„Protože jiní jsou. A co ty a Loa? Až si pro mě přijdou seberou i vás dva. Co bych to byl za člověka, kdybych chtěl žít o pár mizerných let déle na úkor…“

„Přestaň, Grewe. O divadlo nestojím. Řekli jsme ti mnohokrát, jak to uděláme. Nahlásíme tě týden před sčítáním.“

„A podvedete doktora, že?“

„Podplatíme ho.“

„Hmm… A co ten nový — to bude dvojnásobný přestupek když zatajíte i jeho.“

„Pustíme ho. Prokosmos, proč si z toho dělat hlavu předem. Máme na to dva roky. Ale co s ním uděláme teď?“

„Cizinec,“ dumal Grew, „přijde si a zabuší na dveře. Odnikud. Mluví tak, že mu není rozumět… Nevím, co poradit.“

„Nevypadá agresivně, jen na smrt vyděšeně,“ prohlásil farmář. „Nemůže nám nijak ublížit.“

„Tak vyděšeně, ano? Co když je to blázen? Co když ta jeho mluva není cizí nářečí, ale nepříčetný blábol?“

„To nezní pravděpodobně.“ Ale Arbin znejistěl.

„Namlouváš si to, protože ho chceš využít. Fajn. Řeknu ti, co máš udělat. Vezmi ho do města.“

„Do Chica?“ Arbin se vyděsil. „To by byl konec.“

„Vůbec ne,“ pokračoval klidně Grew. „To máš z toho, že nečteš noviny. Ještě štěstí, že to v téhle rodině dělám já. V Ústavu jaderného výzkumu údajně vyvinuli přístroj, který má lidem usnadňovat učení. Ve víkendové příloze byla celostránková reportáž. A shánějí dobrovolníky. Vezmi ho tam. Přihlas ho jako dobrovolníka.“,

Arbin rozhodně zavrtěl hlavou. „Ty jsi blázen. Něco takového bych přece nemohl udělat, Grewe. Nejdřív ze všeho se zeptají na jeho registrační číslo. Mít doklady v nepořádku je totéž jako říkat si o vyšetřování. Přijdou i na tebe.“

„Ne, nepřijdou. Náhodou jsi úplně vedle, Arbine. V Ústavu chtějí dobrovolníky proto, že ten přístroj teprve zkoušejí. Asi při tom přišlo několik lidí o život, takže se určitě nebudou vyptávat. A jestli ten cizinec dopadne taky tak, nejspíš na tom nebude hůř, než je teď… Arbine, podej mi knižní čtečku a nastav navíjení na šestku. A přines mi noviny, hned jak přijdou, buď té lásky.“