Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Pro krejčího v důchodu to byla víc než pocta.

Nikdo, kromě nejvyšších kruhů, samozřejmě nevěděl, co vlastně dokázal, ale co na tom záleželo? Jednoho dne se o jeho činu bude psát v učebnicích dějepisu jako o slavné a nesmazatelné součásti historie.Teď mířil tichou nocí k Shektovu domu. Město bylo klidné, stejně klidné jako hvězdný třpyt nad ním. Na několika místech kladly dosud odpor nepočetné skupinky zélótů, ale jejich vůdcové byli zabiti nebo zajati, a o zbytek se postarali slušní Pozemšťané.

První obrovské konvoje s nákladem zdravé půdy již byly na cestě. Ennius opět navrhl, aby se Pozemšťané přestěhovali na jinou planetu, ale neuspěl. O dobročinnost nebyl zájem. Nechť tedy Pozemšťané dostanou příležitost přetvořit si svou vlastní planetu. Ať si znovu vystaví domov svých otců, kolébku lidstva. Ať vlastníma rukama odstraní nemocnou půdu a nahradí ji zdravou, aby se zazelenala místa, která byla vždycky mrtvá, a pouště znovu rozkvetly do krásy.

Byl to nesmírný úkol, který mohl trvat sto let — ale co na tom? Ať Galaxie půjčí stroje, ať její lodě přivezou potraviny a půdu. Pro její nevyčerpatelné zdroje to bude maličkost — a vyplatí se jí to.

A jednoho dne se Pozemšťan opět stane rovnocenný všem lidem, jeho planeta bude jednou z mnoha a on se bude moci důstojně podívat ostatním do očí.

Schwartz stoupal po schodech ke dveřím a srdce mu plesalo nad tak skvělými vyhlídkami. Za týden měl s Arvardanem odletět na významné centrální světy Galaxie. Komu z jeho vrstevníků se poštěstilo opustit Zemi?

V tom okamžiku si na ni vzpomněl, na starou Zemi, svou Zemi. Tak dávno mrtvou.

A přitom neuplynulo víc než tři a půl měsíce…

Právě položil ruku na signalizátor u dveří, když v hlavě zaslechl slova přicházející z domu. Teď už vnímal myšlenky tak zřetelně jako tiché zvonky.

To se samozřejmě ozýval Arvardan, který jako obvykle všechno, na co myslel, nedokázal slovy vyjádřit: „Polo, čekaljsem a přemýšlel, a pak zase přemýšlel a čekal. Ale tak to dál nejde. Poletíš se mnou.“

A Pola, v duchu stejně nadšená jako on, ale ve slovním projevu zdrženlivá, odpověděla: „To nejde, Bele. To nepřichází v úvahu. Moje provinciální způsoby a chování… Připadala bych si na těch velkých světech hloupá. A navíc jsem jenom Pozemšťanka…“

„Nepokračuj! Jsi moje žena a basta. Když se někdo zeptá, kdo a co jsi, řekneš, že ses narodila na Zemi a že jsi občankou Impéria. A když bude ještě zvědavější, dodáš, že jsi moje žena.“

„No dobře, a co potom, až budeš mít za sebou přednášku pro tu svou archeologickou společnost na Trantoru, co potom?“

„Co potom? Nejdřív si vezmeme na rok dovolenou a navštívíme každou důležitou planetu v Galaxii. Nevynecháme jedinou, i kdybychom měli létat z jedné na druhou poštovní lodí. Uděláš si představu o Galaxii, a to bude nejskvělejší svatební cesta, jaká se dá za státní peníze pořídit.“

„A pak…?“

„A pak se vrátíme na Zemi, přihlásíme se do pracovních skupin a dalších čtyřicet let se budeme hrabat v hlíně a zúrodňovat radioaktivní oblasti.“

„A proč to všechno chceš udělat?“

„Protože…“ — a Schwartzovi mentami dotek napověděl, že se v tomto okamžiku Arvardan hluboce nadechl — „…protože tě mám rád a protože to tak chceš ty a protože jsem Pozemšťan, což můžu doložit dokladem o čestném občanství.“

„Tak dobře…“

A tím jejich rozhovor skončil.

Mentální doteky samozřejmě ne, ale Schwartz, spokojený a trochu rozpačitý, se od dveří vzdálil. Může počkat. Času dost. Vyruší je, až se

Issac Asimov Obrázek na obloze spolu líp domluví.Čekal na ulici a nad hlavou mu chladně zářily hvězdy celé Galaxie, viditelné i neviditelné.

A pro sebe, pro novou Zemi a pro miliony planet v těch dálavách tiše zopakoval tu starou báseň, kterou z tolika biliard lidí znal pouze on:

,Stárni, jako stárnu já! Nejlepší nás ještě čeká, podzim života, pro který bylo jaro stvořeno…“

Oblázek na obloze jsem napsal v roce 1949 a poprvé publikoval v roce 1950. V té době, pouhé čtyři roky od Hirošimy, jsem nejen já, ale v obecném smyslu celý svět podcenil vlivy nízké úrovně radiace na živou tkáň. Tehdy jsem se domníval, že je možné spekulovat o přežití člověka na Zemi zamořené radiací.

Nyní si to již nemyslím, ale román změnit nemohu, protože v něm právě radioaktivita hraje stěžejní roli. Mohu vás pouze požádat, abyste v tomto směru odložili svoji nedůvěru a našli v příběhu zalíbení (pokud je najdete) podle pravidel, jimiž se děj řídí.

Isaac Asimov listopad 1982

Do elektronické podoby převedl Gavignus, gavignus@tiscali.cz . Pokud v textu neleznete nějakou chybu nebo máte nějaké připomínky napište.

Přeji příjemnou zábavu.