Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Arvardan se neudržel, bouchl pěstí do opěrky své židle a zahřměl: „Jsme snad u soudu? Provinil se někdo tím, že porušil dopravní předpisy? Není čas vážit důkazy na laboratorních vahách a přeměřovat je mikrometrem. Připomínám, že máme čas jen do šesté hodiny ranní, jinými slovy pět a půl hodiny, chceme-li tuto strašlivou hrozbu odvrátit… Vy jste se s doktorem Shektem přece už setkal, Vaše Excelence. Považujete ho za lháře?“

Na poslední slova okamžitě zareagoval tajemník. „Nikdo, Vaše Excelence, doktora Shekta neobviňuje z vědomé lži. Jenže pan doktor nám stárne a v poslední době se až moc trápí tím, žese mu blíží šedesátka. Obávám se, že věk a strach v něm probudily paranoidní sklony, na Zemi jinak dost běžné… Jen se na něho podívejte. Připadá vám jako normální člověk?“

Samozřejmě že nepřipadal. Poznamenalo ho vyčerpání a otřes z toho všeho, co se stalo a co se teprve stát mělo.

Shekt se snažil, aby hovořil normálním a klidným hlasem. Snad bych měl říct, že za poslední dva měsíce jsem byl pod stálým dozorem Bratrstva tradicionalistů, že moje dopisy byly otevírány, odpovědi na ně cenzurovány. Ale všechny podobné nářky byste zřejmě přičetli na vrub zmíněné paranoie. Je tu však ještě Joseph Schwartz, muž, který ve stejný den, kdy jste mě vyhledal v Ústavu, dobrovolně podstoupil kúru synapsifikátorem.“

„Vzpomínám si.“ Ennius si oddechl, že se téma hovoru na chvíli změnilo. „To je on?“

„Ano.“

„Zdá se, že mu experiment nijak neublížil.“

„Naopak mu velice prospěl. Synapsifikování bylo neobyčejně úspěšné, neboť měl fotografickou paměť, ale o tom jsme tehdy nevěděli. Každopádně je teď jeho mysl citlivá na myšlení jiných.“

Ennius se předklonil a s neskrývaným úžasem vykřikl: „Cože? Chcete říct, že umí číst myšlenky?“

„To lze demonstrovat, Vaše Excelence. A tajemník by vám to mohl potvrdit.“

Tajemník vrhl na Schwartze nenávistný pohled, pronikavý a spalující jako blesk. Avšak když promluvil, hlas se mu chvěl jen nepatrně. „To je pravda, Vaše Excelence. Tento muž zřejmě má jisté hypnotické schopnosti, ale nevím, jestli na tom má nějakou zásluhu synapsifikátor. Snad bych mohl dodat, že o jeho synapsifikování není žádný záznam, což, jak jistě uznáte, je velice podezřelé.“

„Záznam neexistuje na základě nařízení, které vydal premiér,“ řekl tiše Shekt. Ale tajemník na to jen pokrčil rameny.

„Zanechme malicherných sporů a vraťme se k věci,“ zasáhl rozhodně Ennius. „Co je s tím Schwartzem? Co mají jeho telepatické, hypnotické nebo co já vím jaké schopnosti společného s tímto případem?“

„Pan Shekt chce říct, že mi Schwartz může číst myšlenky,“ ozval se tajemník.

„Opravdu? A co si tedy myslí?“ obrátil se prokurátor na Schwartze.

„Myslí si,“ začal Schwartz „že vás nijakým způsobem nepřesvědčíme, že v tom, čemu říkáte případ, je pravda na naší straně.“

„To je pravda,“ ušklíbl se tajemník. „Ale k takovému závěru jsou sotva potřebné mimořádné duševní schopnosti.“

„Také si myslí,“ pokračoval Schwartz, „že jste ubožák, který má strach jednat, který má rád klid a doufá, že si Pozemšťany získá, když bude spravedlivý a nezaujatý, což z vás dělá ještě většího hlupáka.“

Tajemník zrudl. „To popírám! To je očividný pokus ovlivnit vás, Vaše Excelence.“

„Já se tak snadno ovlivnit nedám,“ odvětil Ennius a znovu se obrátil na Schwartze. „A co si myslím já?“

„Že i kdybych lidem viděl do hlavy, nemusím říkat pravdu o tom, co vidím.“

Prokurátor udiveně zvedl obočí.„Správně, máte naprostou pravdu. Potvrzujete pravdivost toho, co zde uvedl doktor Arvardan a doktor Shekt?“

„Každé jejich slovo.“

„Dobře. Jenže pokud se nenajde někdo jiný s vašimi schopnostmi, někdo zcela nezúčastněný, váš důkaz před zákonem neobstojí, i kdybychom ve vaše telepatické schopnosti uvěřili.“

„Tady přece nejde o paragrafy,“ vykřikl Arvardan, „ale o nebezpečí, které hrozí celé Galaxii.“

„Vaše Excelence,“ zvedl se tajemník, „mám na vás prosbu. Byl bych rád, kdybyste nechal Josepha Schwartze z této místnosti vyvést.“

„A proč?“

„Tento člověk dovede nejenom číst myšlenky, ale může také přímo psychicky působit. Byl jsem unesen jen díky tomu, že mě Schwartz ochromil. Obávám se, že i teď by na mě mohl něco podobného zkusit, a možná i na vás, Vaše Excelence. To je ten důvod.“

Arvardan povstal, ale tajemník ho předešel: „Žádné slyšení nemůže být poctivé, když je přítomen člověk, který může psychickou silou, kterou sám přiznává, snadno ovlivnit rozhodnutí soudce.“

Ennius se rozhodl rychle. Přivolal strážného a Josepha Schwartze, který se nevzpíral a nedal na své kulaté tváři znát rozrušení, nechal odvést.

Pro Arvardana to byla poslední rána.

Zato tajemník se teď vztyčil a chvíli zůstal mlčky stát — nahrbená, výhružná postava v zeleném, až příliš sebevědomá.

Začal vážně, ve velkém stylu. „Vaše Excelence, veškerá obvinění a tvrzení doktora Arvardana vycházejí ze svědectví doktora Shekta. A tvrzení doktora Shekta vycházejí z předsmrtného deliria jediného člověka. Ale to všechno, Vaše Excelence, to všechno nějak zůstalo pod povrchem, dokud nebyl synapsifikován Joseph Schwartz.

Kdo je to vlastně Joseph Schwartz? Dokud se na scéně neobjevil on, doktor Shekt byl normální, vyrovnaný člověk. Vy sám jste s ním mluvil v den, kdy za ním přivedli Schwartze na kúru. Byl tenkrát abnormální? Informoval vás o spiknutí proti Impériu? O blábolení jakéhosi umírajícího biochemika? Připadal vám nervózní? Nebo podezíravý? Teď tvrdí, že mu premiérnařídil, aby falšoval výsledky pokusů se synapsifikátorem a ne-zaznamenával jména ošetřených. Řekl vám něco takového tenkrát? Nebo až teď, poté, co se objevil Schwartz?

Ptám se tedy ještě jednou, kdo je Joseph Schwartz? Když ho přivedli, mluvil neznámým jazykem. To jsme zjistili až později, když jsme se začali obávat o duševní zdraví doktora Shekta. Schwartze přivezl jakýsi farmář, který neměl ponětí o jeho totožnosti a vlastně o něm vůbec nic nevěděl. A víc se nepodařilo zjistit dodnes.

Tento muž však má mimořádné psychické schopnosti. Může pouhou myšlenkou ochromit člověka na vzdálenost sta metrů a zblízka může zabít. I mne ochromil, hýbal mýma rukama a nohama, a kdyby chtěl, mohl manipulovat i mým myšlením.

Jsem přesvědčen, že Schwartz zmanipuloval duševní pochody těch, co mě obviňují. Ti uvádějí, že jsem je nechal uvěznit, že jsem jim vyhrožoval smrtí, že jsem se přiznal ke zradě a spiknutí proti Impériu… Položte jim jedinou otázku, Vaše Excelence. Nebyli celou dobu pod Schwartzovým vlivem, pod vlivem člověka, který si může s jejich myšlením dělat, co se mu zachce?

Není náhodou zrádcem Schwartz? A pokud ne, kdo to vlastně je?“

Tajemník se posadil, vážně, téměř žoviálně.

Arvardan měl pocit, jako by se jeho mozek ocitl v cyklotronu, který se roztáčí stále rychleji.

Co na to mohl říct? Že Schwartz pochází z minulosti? A jaký byl pro to důkaz? To, že mluvil primitivním jazykem? To mohl dosvědčit pouze on — Arvardan. A on přece mohl mít duševní pochody také zmanipulované. A co ho opravňovalo k tvrzení, že tomu tak není? Kdo vlastně je Schwartz? Co ho vlastně přesvědčilo, aby tomu šílenému plánu na ovládnutí Galaxie uvěřil?