Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Když dorazili k autu, Schwartz s vypětím řekl několik slov. Neodvažoval se uvolnit natolik, aby se vyjadřoval v souvislých větách. Vyrážel ze sebe: „Neumím… řídit auto… nepřinutím ho… aby řídil… složité… nejde to…“

Shekt ho uklidňoval tichými, mlaskavými zvuky. Neodvažoval se ho dotknout nebo na něho normálně promluvit, netroufal si ho ani na okamžik vyrušit ze soustředění.

„Postačí, když ho posadíte na zadní sedadlo,“ zašeptal. „Řídit budu já. Umím to. Od této chvíle ho udržujte v nehybnosti. Okamžik, vezmu mu destruktor.“

Tajemníkovo auto bylo zvláštní. Protože bylo jiné — nápadné. Zelený reflektor se rytmicky kýval a světlo jasnělo a pohasínalo ve smaragdových záblescích. Lidé se zastavovali a ohlíželi. Auta jedoucí v protisměru uctivě uhýbala.

Kdyby auto nebylo tak nápadné, možná by si někdo z kolemjdoucích stačil povšimnout bledého, nehybného tradicionalisty na zadním sedadle — a možná by se divil, možná by vytušil nebezpečí…Ale všichni si všímali jen auta, a čas plynul…

U brány z chrómu, která před nimi vyrostla v impozantní velikosti, charakterizující všechny imperiální stavby — na rozdíl od skrčené, robustní pozemské architektury — je zastavil voják. Varovně vystřelil z velké silové zbraně v horizontalném směru a auto zastavilo.

Arvardan se vyklonil z okénka. „Jsem občanem Impéria. Chtěl bych se setkat s vaším velitelem.“

„Musíte mi ukázat svou identifikační kartu, pane.“

„Tu mi sebrali. Jsem Bel Arvardan z Baronnu, sektor Sirius. Přicházím v záležitosti pana prokurátora. Spěchám.“

Voják pozvedl k ústům zápěstí a něco tiše pronesl do vysílačky. Po krátkém tichu, kdy čekal na odpověď, sklonil zbraň a ustoupil. Brána se pomalu otevřela.

V následujících hodinách bylo v kasárnách Fort Dibburn i jinde velice rušno. V Chicu asi ještě víc.

Kolem poledne se ve Washennu sháněl premiér komunikátorem po svém tajemníkovi, ale bezvýsledně. To ho rozladilo a úředníky Dvorany nápravy vyvedlo z míry.

Následovalo vyšetřování, a stráže, které hlídkovaly před vchodem, potvrdily, že tajemník odešel s vězni ráno v šest třicet… Ne, nenechal žádný vzkaz. Nevěděli, kam měl namířeno, neměli právo se ho vyptávat.

Ani další stráže neměly žádné další informace a nemohly říct nic určitějšího. Neklidná atmosféra houstla a šířila se.Ve dvě hodiny odpoledne přišlo hlášení, že tajemníkův automobil byl toho rána spatřen, ale nikdo si nevšiml, jestli v něm tajemník seděl. Někteří se domnívali, že řídil, ale — jak se pak ukázalo — nevěděli to s jistotou.

O půl třetí bylo potvrzeno, že vozidlo zajelo do Fort Dibburnu.

Před třetí konečně padlo rozhodnutí zavolat veliteli pevnosti. Ozval se nějaký poručík.

Ten uvedl, že prozatím není možné poskytnout v dané věci žádné informace. Ale že důstojníci imperiální posádky žádají, aby byl zachován pořádek. A že dále žádají, aby až do dalšího nebyla zveřejněna informace, že zmizel jeden z tradicionalistů.

To stačilo, aby reakce na imperiální požadavky byla přesně opačná.

Spiklenci nemají jinou možnost než riskovat, když jeden z jejich vůdců padne osmačtyřicet hodin před povstáním do rukou nepřítele. To může znamenat pouze prozrazení nebo zradu, a obojí jsou jen dvě strany téže mince. Obě možnosti znamenají smrt.

Proto byl vydán pokyn…

A obyvatelstvo Chica se dalo do pohybu…

Na nároží se postavili profesionální demagogové. Byly otevřeny tajné zbrojnice a ruce, které do nich sáhly, neodcházely beze zbraní. K pevnosti proudily davy lidí, a okolo šesté přinesl delegát veliteli nové poselství.

Podobný ruch, ovšem v menším měřítku, se tou dobou odehrával i v kasárnách. Vše začalo dramaticky ve chvíli, kdy mladý důstojník, který jim vyšel vstříc, natáhl ruku pro tajemníkův destruktor.

„Ten si vezmu,“ řekl krátce.

„Ať mu ho dá, Schwartzi,“ ozval se Shekt. Tajemníkova ruka pozvedla destruktor a natáhla se — důstojník pak uchopil zbraň a odnesl ji. Schwartz vzlykl úlevou a povolil sevření.

Arvardan byl připraven. Ve chvíli, kdy se tajemník vymrštil jako uvolněná ocelová pružina, vrhl se na něho a zasypal ho ranami pěstí.

Důstojník vyštěkl rozkazy, přiběhli vojáci. Nešetrné ruce popadly Arvardana za límec a vytáhly ho z auta, a tajemník l zůstal schlíple sedět. Z koutku úst mu stékaly kapky krve. Arvardanovi krvácel poškrábaný obličej. Třesoucí se rukou si archeolog prohrábl vlasy. Pak ukázal na tajemníka prstem a rozhodně pronesl: „Obviňuji tohoto muže ze spiknutí s cílem svrhnout imperiální vládu. Musím ihned mluvit s velitelem.“

„Uvidíme, co se dá dělat, pane,“ řekl mírně důstojník. „Omlouvám se, ale musíte se mnou — všichni.“

A pak několik hodin čekali. Místnosti, kam je zavedli, se vyznačovaly soukromím a čistotou. Poprvé po dvanácti hodinách měli možnost se najíst — té možnosti bez zdráhaní a důkladně využili. Dokonce mohli využít další vymoženosti civilizace — vany.

Avšak jejich místnost byla střežena, a jak míjely hodiny, Arvardan ztratil nakonec trpělivost a vykřikl: „Jenom jsme se dostali do jiného vězení.“

Otupující běh kasárenského života se dál ubíral ve vyježděných kolejích, aniž je bral na vědomí. Arvardanův pohled sklouzl na spícího Schwartze. Shekt zavrtěl hlavou.

„To nemůžeme,“ řekl. „Bylo by to kruté. Je vyčerpaný. Nechtě ho spát.“

„Ale zbývá jenom třicet devět hodin.“

„Vím, ale — počkejte.“

„Kdo z vás o sobě tvrdí, že je občanem Impéria?“ ozval se za nimi chladný hlas & lehce ironickým podtónem.Arvardan vyskočil. „Já…“

Slova mu uvízla v hrdle, když poznal, kdo na něho promluvil. Důstojník se pousmál. Levou ruku držel trochu strnule, jako upomínku na jejich minulé setkání.

„Bele, to je ten voják,“ ozval se za ním Polin hlas, „ten z obchodního domu.“

„Ten, kterému zlomil ruku,“ dodal úsečně důstojník. „Jsem poručík Claudy a vy jste skutečně ten dotyčný. Takže vy jste ze Siria, ano? A přesto se zahazujete s někým takovým. Při Galaxii, jak hluboko může člověk klesnout! A zase je s vámi ta holka.“ Na chvíli se odmlčel, než pomalu, důrazně dodal: „Ta Pozemanda!“

Arvardan vzplanul, ale pak se ovládl. Nemohl si dovolit… ještě ne…

Přinutil se promluvit zdvořile: „Mohl bych mluvit s plukovníkem, poručíku?“

„Bohužel, pan plukovník není právě ve službě.“

„Chcete říct, že není ve městě?“

„To jsem neřekl. Je k dosažení — jestli je záležitost dostatečně naléhavá.“

„To je… Mohu mluvit s velícím důstojníkem?“

„Tím jsem v tomto okamžiku já.“

„Tak zavolejte plukovníkovi.“

Poručík zvolna zavrtěl hlavou. „To neudělám, dokud nebudu přesvědčen, že situace je skutečně vážná.“

Arvardan se třásl netrpělivostí. „Při Galaxii, přestaňte si se mnou hrát! Je to otázka života a smrti!“

„Vážně?“ Poručík Claudy točil vycházkovou hůlkou, jak to dělají šviháci. „Mohl byste poprosit o slyšení.“

„Dobře… No, čekám?“

„Řekl jsem… mohl byste poprosit“

„Mohl byste mě vyslechnout, pane poručíku?“ Ale poručík se ani nepousmál. „Řekl jsem poprosit — a před tou holkou. Hezky pokorně.“