Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Shekt zasténal: „To jsou automaticky řízené rakety transportující virus, Arvardane. Zaměřené na různé planety.“

„Kde je mají ukryté, Schwartzi?“ naléhal Arvardan. „Podívejte se, zjistěte to…“

„V jakési budově, nevidím jasně… Pětiúhelníková budova… jméno — něco jako Sloo…“

„To je jasné!“ neudržel se Shekt. „Při všech hvězdách v Galaxii, to je přece jasné. Chrám v Senloo. Ze všech stran hoobklopují radioaktivní zóny. Tam se nikdo jiný než tradicionalisti nedostane. Je to u soutoku dvou velkých řek, Schwartzi?“

„Nedokážu… Ano, ano!“

„Kdy, Schwartzi, kdy? Kdy je odpálí?“

„Nepoznám, který den, ale brzy… brzy. On na nic jiného nemyslí… Bude to velice brzy.“ Měl pocit, že mu vypětím puká hlava.

Arvardan měl v hrdle sucho a horečnatě se chvěl, když se konečně zvedl na kolena a na ruce, které se pod ním podlamovaly. „Jde sem?“

„Ano. Je u dveří.“

V okamžiku, kdy se dveře otevřely, zmlkl.

Z Balkisova hlasu, který vzápětí vítězoslavně vyplnil celou místnost, zazněl chladný výsměch: „Doktore Arvardane! Nechtěl byste se vrátit na svoje místo?“

Arvardan k němu vzhlédl, vědom si kruté nedůstojnosti svého postavení, ale na něco takového se nedalo odpovědět, a proto mlčel. Dovolil svým bolavým končetinám, aby ho pomalu snesly na podlahu. Tam za těžkého oddychování vyčkával. Kdyby se mu tak vrátilo víc síly, kdyby dokázal — snad naposled — rychle vyskočit, kdyby se nějak dostal k jeho zbrani…

To, co se pohupovalo na hladkém flexiplastovém opasku, který obepínal tajemníkův plášť, nebyly nervové důtky, ale velkorážný destruktor, který může člověka ve zlomku sekundy rozmetat na atomy.

Tajemník si s neskrývaným zadostiučiněním prohlížel čtveřici před sebou. Dívku přehlížel, ale jinak se zátah podařil. Byl zde Pozemšťan, který zradil, agent Impéria i ta záhadná postava, kterou dva měsíce sledovali. Chyběl někdo?

Jistě, Ennius dosud žil a Impérium stále existovalo, ale jeho ruce, představované chycenými špiony a zrádci, se podařilo svázat. Jenže někde se skrýval řídicí mozek, který mohl vyslat další.Stál nedbale a se sepnutýma rukama, jako by pohrdavé dával najevo, že se neobává, že bude muset rychle sáhnout po zbrani. Promluvil tiše a vlídně: „Nyní je nutné objasnit situaci. Země je ve válce s Galaxií — dosud nevyhlášené, nicméně ve válce. Jste našimi vězni, a bude s vámi naloženo tak, jak si vyžádá situace. Obvyklým trestem pro špiony a vrahy je samozřejmě smrt…“

„Pouze v případě legální a vyhlášené války,“ přerušil ho výkřikem Arvardan.

„Legální války?“ zeptal se tajemník s neskrývaným výsměchem. „Co je legální válka? Země je ve válce s Galaxií neustále, ať se o tom zdvořile zmíníme, nebo ne.“

„Nech ho,“ řekla tiše Pola Arvardanovi. „Ať se vymluví a skončí to.“

Arvardan se na ni usmál, ale zvláštním, křečovitým úsměvem, protože se s obrovským úsilím zvedal potácivě na nohy. Pak zůstal stát a těžce oddechoval.

Balkis se krátce zasmál. Pomalými kroky přistoupil těsně k sirijskému archeologovi. A stejně pomalým pohybem zlehka položil ruku na jeho širokou hruď a strčil do něho.

Marně se Arvardan snažil přimět ruce k nějakému pohybu na svou obranu, marně napínal ztuhlé svaly trupu k zachování rovnováhy. Upadl na zem.

Pola prudce vydechla. Navzdory prudké bolesti donutila vzpurné svaly k činnosti a pomalu, velice pomalu slezla z lavice.

Balkis ji nechal připlazit se až k Arvardanovi.

„Tvůj miláček,“ pronesl. „Tvůj silný galaktický miláček. Pospěš si, holčičko. Na co čekáš? Pevně ho obejmi, toho svého hrdinu, a zapomeň v jeho náručí, že má na rukou pot a krev miliard zmučených Pozemšťanů. Teď tu leží, smělý a statečný — sražený k Zemi slabým dotykem ruky Pozemšťana.“

Pola již klečela u Arvardana a prsty hledala ve vlasech krev nebo zlověstnou měkkost rozdrcené kosti. Arvardan pomalu otevřel oči a z jeho rtů splynulo: „To nic!“

„Je to zbabělec,“ utěšovala ho Pola, „který bojuje s ochromeným člověkem a vychloubá se, že zvítězil. Věř mi, drahý, málo Pozemšťanů je takových.“

„Já vím, jinak bys ani ty nebyla Pozemšťankou.“

Tajemník ztuhl. „Jak už jsem řekl, propadli jste životem, ale ještě se můžete vykoupit. Zajímá vás cena?“

„Vás by na našem místě určitě zajímala,“ pronesla hrdě Pola. „To vím.“

„Psst, Polo.“ Arvardanovi se dosud nepodařilo zcela chytit dech. „Co navrhujete?“

„Ale,“ podivil se Balkis. „Chcete se prodat? Jako bych to například udělal já, hanebný Pozemšťan?“

„Vy sám víte nejlépe, co jste zač,“ odsekl Arvardan. „A pokud jde o to ostatní, neprodávám sebe; chci vykoupit ji.“

„Nechci, aby mě někdo vykupoval,“ řekla Pola.

„Dojemné,“ ušklíbl se tajemník. „Sníží se k našim ženám, pouhým Pozemšťankám, a ještě to zahraje jako oběť.“

„Co máte na mysli?“ zeptal se Arvardan.

„Zřejmě došlo k úniku informací o našich záměrech. Není těžké si domyslet, jak se k informacím dostal doktor Shekt, ale jak se k nim dostalo Impérium, to je hádanka. Proto bychom rádi věděli, co všechno Impérium ví. Nezajímá mě, co jste se dozvěděl vy, Arvardane, ale to, co ví Impérium.“

„Jsem archeolog, a ne špion,“ utrhl se Arvardan. „Nemám ponětí, co všechno Impérium ví — ale doufám, že toho ví hodně.“

„To chápu. No, můžete si to ještě rozmyslet. Přemýšlejte o tom, všichni.“

Po celou dobu Schwartz neřekl ani slovo, ani nevzhlédl.

Tajemník vyčkával, a pak pokračoval, snad trochu rozrušeněji, než sám chtěl. „Teď vám nastíním, jaká je cena za odmítnutí spolupráce. Žádná obyčejná smrt, protože jsem přesvědčen, že každý z vás se s touto nepříjemnou a nevyhnutelnoueventualitou již smířil. Doktor Shekt a jeho dcera, která se ke své smůle do celé záležitosti až příliš zapletla, jsou občany Země. Za daných okolností bude nejvhodnější, když je oba podrobíme speciální kúře na synapsifikátoru. Rozumíte, doktore Shekte?“

Ve fyzikových očích se odrážela hrůza.

„Ano, vidím, že rozumíte,“ pokračoval Balkis. „Synapsifikátor přece umožňuje poškodit mozkovou tkáň jen do té míry, aby výsledkem byl imbecil. Je to velice odporný stav — takový tvor se musí krmit, aby nezemřel hladem, čistit, aby se neválel ve svých výkalech, a někam zavřít, aby ten, kdo ho uvidí neoněměl hrůzou. Až přijde náš velký den, může to být poučné pro ostatní.

Pokud jde o vás…“ — a tajemník se obrátil k Arvardanovi — „a vašeho přítele Schwartze, jste občany Impéria, a proto se nám budete hodit při zajímavém experimentu. Zatím jsme nevyzkoušeli náš koncentrovaný virus na některém z vás, prašivých cizáků. Bude zajímavé ověřit si, jestli jsou naše předpoklady správné. Postačí malá dávka, aby smrt nebyla rychlá. Jestli dávku pro injekci patřičně zředíme, nemoc se může protahovat k nevyhnutelnému konci třeba týden. Bude to velice bolestivé.“

Odmlčel se, pohlížeje na ně přimhouřenýma očima. „To všechno se vás může týkat, když teď neřeknete pár dobře volených slov. Kolik toho Impérium ví? Působí tu ještě jiní agenti? Jaká jsou protiopatření, pokud nějaká jsou?“

„Kde máme jistotu, že nás stejně nezabijete, když z nás dostanete to, co potřebujete?“ ozval se nepříliš zřetelně Shekt.