Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Promluvil klidně a zdrženlivě. „Ano, může ze mě být hrdina — a zrádce. Ti lidé mě chtějí zabít. Říkáte jim lidé, ale jen nahlas, v duchu jste je nazýval jinak. Nerozuměl jsem jak, ale znělo to ošklivě. A ne proto, že by si to zasloužili, ale proto, že jsou to Pozemšťané.“

„To není pravda,“ vzplanul.

„Je to pravda,“ oplatil stejně důrazně Schwartz. „A každý z vás to ví. Chtějí mě zabít, ano — ale jen proto, že mě považují za jednoho z vás, kteří zatracujete celou planetu, pohrdáte jí a zvolna ji rdousíte svou nesnesitelnou povýšeností. Tak se braňte těm červům, té chamradi, které se nějak podařilo ohrozit své božské pány! Nežádejte o pomoc jednoho z nich.“

„Mluvíte jako zélóta,“ užasl Arvardan. „Ale proč? Trpěl jste? Říkáte, že jste žil na velké a nezávislé planetě. Byl jste Pozemšťanem v době, kdy Země byla jediným pramenem živo ta. Vždyť vy jste jedním z nás, člověče, jedním z vládců. Tak proč se ztotožňujete s nějakými zoufalci, co zbyli? Tohle není ta planeta, jakou si pamatujete. Moje planeta se staré Zemi podobá víc než tento nemocný svět.“

Schwartz se rozesmál. „Takže já jsme jedním z vládců? Víte co, necháme toho. To nestojí za vysvětlování. Podívejme se raději na vás. Jste nádherný exemplář toho, co nám sem Galaxie posílá. Jste tolerantní a úžasně šlechetný a obdivujete se, protože se k doktoru Shektovi chováte jako k sobě rovnému. Ale hlouběji — ne však tak hluboko, abych to ve vás neviděl zřetelně — je vám nepříjemný. Nelíbí se vám, jak mluví, jak vypadá, Nemáte ho rád, i když nabízí, že zradí Zemi… Není to tak dávno, co jste políbil Pozemšťanku, a pohlížíte na to jako na slabost. Stydíte se za to…“

„Při hvězdách, nestydím… Polo!“ vyhrkl Arvardan zoufale. „Nevěř mu! Neposlouchej ho!“

Pola promluvila klidně: „Nepopírej to, Bele, a netrap se tím. Vidí pod povrch, až k pozůstatkům z tvého dětství. Viděl by totéž, kdyby pronikl do mých. A našel by něco podobného i v sobě, kdyby se stejně neslušně, jako se dívá do nás, zahleděl do sebe.“

Schwartz cítil, že se červená.

Když ho pak oslovila přímo, nezesílila ani nezvýšila hlas. „Schwartzi, jestli umíte číst v myslích, prozkoumejte tu mou. Řekněte mi, jestli chci zradit. Podívejte se na mého otce. Podívejte se, jestli není pravda, že se snadno mohl šedesátce vyhnout, kdyby spolupracoval s těmi šílenci, kteří chtějí zničit Galaxii. Co svou zradou získal? — A podívejte se ještě jednou, jestli někdo z nás chce Zemi nebo Pozemšťanům uškodit.Říkáte, že jste nahlédl i do Balkisových myšlenek. Nevím, jak hluboko jste tím bahnem pronikl. Ale až přijde, až bude příliš pozdě, podívejte se na jeho myšlenky blíž. Uvidíte, že je to šílenec… A pak klidné zemřete!“

Schwartz mlčel.

„No tak, Schwartzi,“ přerušil ticho Arvardan. „Nyní se pusťte do mé mysli. Pronikněte, jak hluboko chcete. Narodil jsem se na Baronnu v sektoru Sirius. V letech, která mě formovala, jsem žil neustále v atmosféře antiterestrismu, a proto nemohu za nedostatky a předsudky, které leží u kořenů mého podvědomí. Ale porozhlédněte se po povrchu a řekněte mi, jestli jsem v dospělém věku tyto předsudky v sobě nepotlačoval. Ne v ostatních, to by bylo snadné, ale v sobě, a ze všech sil.

Vy neznáte naše dějiny! Nevíte nic o tisících a desetitisících let, během nichž člověk osidloval Galaxii — a o válkách a útrapách. Nevíte nic o prvních stoletích Impéria, kdy ještě přetrvával zmatek a chaos střídajích se despocií. Až v posledních dvou stoletích má galaktická vláda skutečnou moc. Různé planety mají v jejím rámci kulturní autonomie, mohou si samy vládnout, mají právo vyjadřovat se k otázkám, které se týkají všech.

Nikdy v dějinách nemělo lidstvo tak daleko k válce a chudobě jako teď; nikdy dřív nebyla galaktická ekonomika tak moudře spravovaná; nikdy nebyly vyhlídky do budoucnosti tak nadějné. A vy byste chtěl všechno zničit a začít znovu? A čím? Despotickou teokracií, prosáklou zhoubnou podezíravostí a nenávistí.

Námitky Země jsou oprávněné a jednoho dne se vyřeší, jestli Galaxie přežije. Ale to, co udělají oni, není řešení. Víte, co chtějí udělat?“

Kdyby měl Arvardan Schwartzovu schopnost, zjistil by, že svádí v duchu sám se sebou boj. Intuitivně však pochopil, že nastal čas, aby se na chvíli odmlčel.

Schwartz se zmítal v emocích. Že by všechny světy měly zahynout — zahynout na hrůznou nemoc…? Byl skutečně Pozemšťanem? V pravém slova smyslu? V mládí odjel z Evropy do Ameriky, ale nezůstal přesto stejný? A když později lidé opustili zmučenou a zraněnou Zemi vydali se na světy vysoko nad oblohou, přestali být Pozemšťany? Nebyla teď jeho celá Galaxie? Nebyli oni všichni — všichni! — jeho potomky a bratry?

„Dobře, jdu s vámi,“ rozhodl se. „Jak mohu pomoci?“

„Do jaké vzdálenosti dokážete číst myšlenky?“ pospíšil si Arvardan, jako by se bál, že se Schwartz ještě rozmyslí.

„Nevím. Venku cítím něčí myšlenky. Asi stráží. Myslím, že dosáhnu až na ulici, ale čím dále sahám, tím méně jsou zřetelné.“

„Přirozeně,“ uznal Arvardan. „Ale co tajemník? Poznal byste jeho mysl?“

„Nevím,“ pronesl málo zřetelně Schwartz.

Odmlka… Minuty se nesnesitelně vlekly.

„Vaše myšlenky mi překážejí. Nemyslete na mě, ale na něco jiného.“

Vynasnažili se. Dlouho nikdo nepromluvil. Pak se ozval Schwartz: „Ne… nejde to… nejde to.“

„Můžu se trochu pohnout,“ ožil najednou Arvardan. „Při Galaxii, už hýbám prsty na nohou… Au!“ Každý pohyb mu působil nesnesitelnou bolest.

„Jak moc můžete člověku ublížit, Schwartzi?“ zeptal se. „Tedy víc než mně před chvílí?“

„Zabil jsem člověka.“

„Cože? Jak jste to udělal?“

„Nevím, prostě se to stalo. Je to… je to…“ Působil až komickým dojmem, jak se snažil slovy vyjádřit nevyslovitelné.

„A dokážete si poradit s více než s jedním najednou?“

„Nezkoušel jsem to, ale myslím, že ano. Číst dvojí myšlení současně, to svedu.“

„Nemůžeš po něm chtít, aby zabil tajemníka, Bele,“ zasáhla Pola. „To nepomůže.“

„Proč ne?“

„A jak se dostaneme ven? I kdybychom chytili tajemníka a zabili ho, stovky dalších čekají venku. Nechápeš to?“

„Mám ho,“ ozval se chraptivě Schwartz. „Koho?“ vyhrkli všichni. Dokonce i Shekt se na něho vzrušeně zadíval.

„Tajemníka. Myslím, že je to jeho mentální dotek.“

„Nepouštějte ho.“ Arvardan se při pokusu o povzbuzení div nepřekulil, ale sklouzl z lavice, dopadl na podlahu a marně se snažil zaklínit zpola ochromenou nohu pod tělo a nadzvednout se.

„Zranil ses?“ vykřikla Pola, a když se pokusila opřít o loket, najednou zjistila, že strnulost kloubů na rukou ustoupila.

„Ne, to nic není. Vyždímejte ho, Schwartzi. Vytáhněte z něho co nejvíc informací.“

Z vyčerpávajícího úsilí rozbolela Schwartze hlava. Chapadly své mysli namátkou a neobratně vyrážel a zachycoval se — jako nemluvně vztahující neposlouchající prstíky k předmětu, na který nemůže dosáhnout. Dosud přijímal, cokoli objevil, ale nyní hledal… pátral…

S bolestnou námahou zachytil útržky: „Naprostý úspěch! O výsledku nepochybuje… Něco o kosmických střelách. Vypustil je… Ne, nevypustil. Něco jiného… Chystá se je vypustit.“