Isaac Asimov - Oblázek na obloze

„Máte mé slovo, že vás čeká strašlivá smrt, když odmítnete. Ta druhá možnost je prostě riziko. Co vy na to?“

„Můžeme dostat čas na rozmyšlenou?“

„A co vám právě teď poskytuji? Jsem tu už deset minut a dosud naslouchám… Tak co, nechcete něco říct? Cože, nic? Musíte si uvědomit, že času nemáte nazbyt. Arvardane, vy stále napínáte svaly, že? Možná si myslíte, že mě dostanete, nežstačím vytáhnout destruktor. Dobrá, když se vám to podaří, co potom? Venku čekají stovky, a můj plán bude pokračovat i beze mě. I vaše rozdílná potrestání se obejdou beze mé.

A co vy, Schwartzi? Zabil jste nám agenta. Byl jste to vy, že? Třeba si myslíte, že můžete zabít i mě, ne?“

Schwartz na něho poprvé pohlédl. „Můžu, ale neudělám to,“ souhlasil nevzrušeně.

„To je od vás laskavé.“

„Vůbec ne. Je to ode mé velice kruté. Sám jste před chvílí tvrdil, že existuje něco horšího než obyčejná smrt.“

Arvardan si najednou uvědomil, že hledí na Schwartze s novou nadějí.

SOUBOJ

Schwartzovi bláznivě vířily hlavou myšlenky, a přesto pociťoval jakési uvolnění. Jako by něco z něho bylo pánem situace, i když on sám, celkově, nevěřil. Ochromili ho později než ostatní. Teď už i Shekt seděl, zatímco on mohl sotva pohnout rukou. S pohledem pronikajícím do hloubi tajemníkových duševních pochodů, nečestných a zlých, se pustil do souboje.

„Původně jsem byl na vaší straně,“ začal, „přestože jste se hotovili mě zabít. Myslel jsem si, že vaše pocity a úmysly chápu…

Jenže z myslí těch ostatních, co jsou zde, vyzařuje vesměs nevinnost a čistota, zatímco z vaší něco, co vzdoruje popisu. Vy nebojujete za Pozemšťany, ale především za svou osobní moc.

Ve vašich myšlenkách není svobodná Země, ale Země znovuzotročená. Ve vašich myšlenkách není zrušení nadvlády Impéria, ale její nahrazení diktaturou jednoho člověka. Vaší.“

„A to všechno v mých myšlenkách vidíte?“ usmál se Balkis. „Nevadí, dívejte se, na co chcete. Vždyť já od vás informace ani nepotřebuji — ne tolik, abych se musel nechat urážet. Stanovili jsme totiž úder na dřívější termín. Očekával jste to? Je neuvěřitelné, co dokáže nátlak i na ty, kteří se dušovali, že není možné urychlit tempo příprav. Tohle víte, vy umělce ve čtení myšlenek?“

„Nevím,“ připustil Schwartz. „Po ničem takovém jsem nepátral, a proto jsem si nevšiml… Ale můžu se podívat teď. Za dva dny… ne, méně, ano… v úterý, v šest hodin ráno místního času — v Chicu.“

S destruktorem, který se mu jako kouzlem objevil v ruce, přistoupil tajemník rychlými kroky k Schwartzovi.

, Jak jste se to dozvěděl?“

Schwartz znehybněl, mentálními chapadly se zachytil a zatáhl. A pevně stiskl zuby a svraštil obočí, ale to byly jen vnější, bezděčné projevy jeho úsilí. To, co vycházelo z jeho mozku, neúprosně svíralo tajemníkův mentální dotek.

Na několik drahocenných, nevyužitých sekund Arvardan nechápal, co znamená, že tajemník náhle zmlkl a znehybněl.

„Držím ho…“ vydechl šeptem Schwartz. „Vezměte mu zbraň. Neudržím ho dlouho…“ Se zachrčením zmlkl.

A pak Arvardan pochopil. Nejistě se zvedl na všechny čtyři. Potom se pomalu, s přemáháním a s vypětím všech sil, postavil. Pola se chtěla zvednout s ním, ale tak docela se jí to nepodařilo. Shekt sklouzl z lavice a dopadl na kolena. Jen Schwartz zůstal ležet, obličej zkřivený vypětím.

Tajemník zkameněl, jako by pohlédl na Medúzu. Na hladké čelní pleši se mu perlily kapky potu a jeho bezvýrazná tvář ukrývala, co cítí. Pouze jeho pravá ruka, která svírala destruktor, jevila drobné známky života. Při pozorném pohledu bylovidět, jak se chvěje, jak se dotýká spouště, ale jen zlehounka, tak, že nemůže uškodit, avšak v opakovaném úsilí…

,Držte ho pevně,“ vydechl Arvardan, zuřivě a radostně zároveň. Přidržel se opěradla židle a lapal po dechu. „Nebojte, já se k němu dostanu.“

Nohy vlekl po zemi. Připadal si jako v těžkém snu, jako by se i brodil bahnem nebo plaval v dehtu, a pomalu, velice pomalu pohyboval vyčerpanými svaly.

Nevěděl, ani nemohl vědět, že přímo před ním probíhá l strašlivý souboj.

Tajemník usiloval o jediné — přenést trochu síly do palce, l jen tolik, aby kontaktní spoušť uvedla destruktor do chodu. Stačilo přikázat chvějícímu se, částečně již staženému svalu, aby… aby…

Také Schwartz usiloval o jediné — právě tomuto pohybu zabránit, ale v té záplavě pocitů, provázejících tajemníkův mentální dotek, nevěděl, která oblast ovládá prst na spoušti. A proto celé úsilí soustředil na ochromení celého jeho těla.

Tajemníkův mentální dotek se proti tomuto omezení vzpínal a bouřil. Schwartz, dosud nejistý v ovládání své síly, narazil na bystrý a nebezpečně inteligentní mozek, který dokázal několik sekund bezbranně vyčkávat — aby náhle dal povel ke stažení toho či onoho svalu…

Schwartz si připadal, jako by svému protivníkovi nasadil zápasnický chvat, který musí za každou cenu udržet, přestože soupeř sebou zuřivě zmítá.

Ale nic z toho se navenek neprojevilo. A přece: Schwartz nervózně tiskl a povoloval čelisti, cukal rty rozkousanými do krve — a tajemník sotva postřehnutelně pohnul palcem…

Arvardan se zastavil, aby si odpočinul. Nechtěl, ale musel. Nataženým prstem se již dotýkal látky tajemníkova pláště, ale cítil, že nemůže dál. Trpící plíce nedokázaly dodat ochromenýmkončetinám dostatek kyslíku. Přes slzy z nadměrného úsilí, viděl rozostřeně a mozek mu obestíral opar bolesti.

„Ještě pár minut, Schwartzi,“ zasípal. „Držte ho, držte…“ Schwartz jen zvolna zavrtěl hlavou. „Nemůžu… nedokážu..“.

Vše kolem se mu začalo ztrácet v mlhavém, neurčitém obraze. Jeho mentální chapadla začínala křehnout a slábnout.

Tajemníkův palec se znovu pokusil stisknout spoušť. Tentokrát neochaboval. Tlak pomalu sílil.

Schwartz cítil, jak mu oči vystupují z důlků a jak mu na krku vystupují žíly. Vnímal děsivou vítězoslávu v myšlenkách toho druhého…

Pak se Arvardan vrhl vpřed. Vlastně toporně přepadl a nataženýma rukama se zachytil tajemníka.

Znehybnělý tajemník ztratil rovnováhu a spadl s ním. Destruktor odletěl stranou a zarachotil na tvrdé podlaze.

Téměř ve stejném okamžiku se tajemník vymanil z psychického držení a Schwartzovi klesla hlava, zmatená a otupená.

Balkis se zuřivě zmítal pod tíhou Arvardanova těla. Koleno mu prudce, nešetrně vrazil do slabin a zaťatou pěstí udeřil Arvardana do tváře. Nadzvedl se, strčil do něho, a Arvardan se bezvládně skulil.

Za namáhavého oddechování se tajemník vrávoravě zvedl, a znovu se zarazil.

Teď měl proti sobě zpola se sklánějícího Shekta, který v pravé ruce, nejistě podpírané levou, držel destruktor, chvějící se, ale přesto mířící na tajemníka.

„Vy bando pitomců!“ vykřikl tajemník, zalykaje se vztekem. „Co chcete dokázat? Stačí, abych zavolal…“

„A konečně bude po vás,“ odsekl Shekt, ale nijak důrazně.

„Tím, že mě zabijete, nic nezískáte,“ řekl zarytě tajemník. „A vy to dobře víte. Nezachráníte Impérium, kvůli kterému jstenás zradili — a nezachráníte dokonce ani sebe. Dejte mi tu zbraň a můžete jít.“

Natáhl ruku, ale Shekt se nevesele usmál. „Takový blázen nejsem, abych tomu uvěřil.“