Isaac Asimov - Oblázek na obloze

„Ztělesňujete nezvratný důkaz.“

„Nebudou ani naslouchat. A víte proč? Protože mají o minulosti určité pevné představy. Každá změna by znamenala rouhání, i kdyby byla pravdivá. Nestojí o pravdu; chtějí své tradice.“

„Bele,“ ozvala se Pola. „Myslím, že má pravdu.“

Arvardan zatnul zuby. „Mohli bychom se aspoň pokusit.“

„Neuspějeme,“ řekl Schwartz.

„Jak to můžete vědět?“

„Vím to!“ A jeho slova zazněla s takovou jasnovideckou jistotou, že Arvardan zmlkl.

Nyní to byl Shekt, kdo se na něho díval s probuzeným zájmem ve svých unavených očích.

„Nepocítil jste po synapsifikování nějaké nepříjemné účinky?“ zeptal se tiše.

Schwartz to slovo sice neznal, ale smysl otázky pochopil. Takže ho operovali, a to na hlavě. To byla cenná informace!

„Žádné,“ odvětil.

„Ale, jak vidím, náš jazyk jste zvládl rychle. Mluvíte jím velmi dobře. Prakticky jako místní. Nepřekvapuje vás to?“

„Odjakživa jsem měl výbornou paměť,“ zazněla odměřená odpověď.

„Takže vám nepřipadá, že jste jiný než před kúrou?“

„Ne.“

Shekt se nyní zatvářil přísně. „Proč máte strach? Dobře víte, že jsem si jist, že víte, co si myslím.“

Schwartz se krátce zasmál. „Že umím číst myšlenky? Co na tom?“

Ale Shekt se o něho přestal zajímat. Obrátil svůj bledý, bezmocný obličej k Arvardanovi. „Dovede vycítit, co si kdo myslí, Arvardane. Co všechno bych s ním mohl dokázat. Jenže jsem tady — a bezmocný…“

„Cože… co… cože…?“ vybuchl Arvardan.

Dokonce Pola zpozorněla. „Skutečně to dovedete?“ zeptala se Schwartze.Přikývl. Ta dívka se o něho starala, a teď ji čeká smrt. Protože je zrádce.

„Arvardane, vzpomínáte, jak jsem vám vyprávěl o tom bakteriologovi, který na následky synapsifikace zemřel? Jedním z prvních příznaků jeho psychického zhroucení byla schopnost číst myšlenky, jak uváděl. A skutečně to dovedl. Přišel jsem na to, ještě než zemřel, ale nechal jsem si to pro sebe. Nikomu jsem se nesvěřil — ale možné to je, Arvardane, možné to je. Když se sníží odpor mozkových buněk, může být mozek schopen zachycovat magnetická pole indukovaná mikroproudy cizích myšlenek a převádět je na vibrace podobné vlastním. Na stejném principu pracuje každé běžné nahrávací zařízení. Byla by to telepatie v pravém slova smyslu…“

Arvardan se pomalu obrátil k Schwartzovi, který zachovával i nadále zatvrzelé a nepřátelské mlčení. „Jestli je to tak, Shekte, mohl by nám pomoci.“ Usilovně přemýšlel a probíral možné i nemožné. „Třeba teď najdeme cestu ven. Musí nějaká existovat. Kvůli nám a kvůli Galaxii.“

Ale Schwartze ten rozruch, který mentálním dotekem tak jasně vnímal, ponechával chladným. „Myslíte tím, že přečtu, co si myslí?“ zeptal se. „Čemu to pomůže? Můžu ovšem víc než jenom číst myšlenky. Co třeba tohle?“

Vyvinul jen slabý mentální tlak, ale Arvardan vyjekl náhlou bolestí.

„To jsem způsobil já,“ řekl Schwartz. „Chcete ještě?“

Arvardan zalapal po dechu. „Dokážete to i se strážnými? A s tajemníkem? Proč jste se sem vůbec nechal přivést? Při Galaxii, Shekte, to půjde jako po másle. Poslyšte, Schwartzi…“

„Ne,“ přerušil ho Schwartz, „vy poslyšte. Proč bych se měl chtít dostat ven? Kam se dostanu? Zůstanu na této mrtvé planetě. Chci domů, a tam nemůžu. Chci ke své rodině, do svého světa, a nemůžu. Proto chci zemřít.“

„Ale jde o celou Galaxii, Schwartzi. Nemůžete myslet jen na sebe.“

„Nemůžu? A proč ne? Proč bych se měl starat o nějakou vaši Galaxii? Jen ať shnije a zanikne. Vím, co má Země v úmyslu, a jsem rád. Ta mladá dáma před chvílí řekla, že si už někoho vybrala. No a já si taky už vybral, stavím se na stranu Země.“

„Cože?“

„Proč ne? Jsem přece Pozemšťan!“

Uplynula hodina od chvíle, kdy se Arvardan s námahou probral z bezvědomí a zjistil, že si připadá jako kus hovězího čekající na sekáček. Nic se nedělo. Nic než horečnaté, nesmyslné tlachání, které nesnesitelně odměřovalo nesnesitelný čas.

Nic z toho nepostrádalo smysl. Tolik věděl. To, že leželi na břiše, bezmocně a bez hlídače, jehož přítomnost by dokazovala, že jsou považováni za nebezpečné, jim mělo připomenout, jak strašlivě jsou slabí. Něco takového by nevydržel ani drsný charakter, a až se nakonec dostaví vyšetřovatel, setká se jen s nepatrným, pokud vůbec nějakým odporem.Arvardan potřeboval ticho prolomit. Poznamenal: „Myslím, že nás odposlouchávají. Neměli jsme tolik mluvit.“

„Ne,“ ozval se klidně Schwartz. „Nikdo nás neposlouchá.“

Archeolog měl bezděčně na jazyku: „A jak to víte?“ Avšak zárazů se.

Že taková schopnost vůbec existuje! A není dána jemu, ale někomu z minulosti, kdo si říká Pozemšťan a chce zemřít!

V zorném poli měl jenom malou část stropu. Když se otočil, viděl Shektův ostrý profil; na druhé straně byla zeď. Když zvedl hlavu, zahlédl na okamžik bledou, utrápenou tvář Poly.

Chvílemi si palčivě připomenul, že je občanem Impéria — Impéria, při hvězdách, občanem Galaxie — a že jeho uvěznění je obzvlášť hanebným bezprávím, ale nejvíc ho pobuřovalo, že připustil, aby s ním takto zacházeli Pozemšťané.

Ale i to pobouření pominulo.

Mohli ho aspoň položit vedle Poly… Ne, takhle to bylo lepší. Nebyl na něho zrovna povzbudivý pohled.

„Bele?“ Slovo se rozechvěle proměnilo ve zvuk a v okamžiku čekání na smrt znělo podivně sladce.

„Prosím, Polo?“

„Myslíš si, že to bude trvat ještě dlouho?“

„Třeba ne, miláčku… Škoda. Zbytečně jsme ztratili dva měsíce, že?“

„Moje vina,“ zašeptala. „Moje vina. Kéž bychom měli aspoň těch posledních pár minut. Je to všechno tak… zbytečné.“

Na to neměl Arvardan odpověď. Myšlenky mu vířily hlavou jako na kolotoči. Skutečně cítil tvrdou umělou hmotu, na kterou ho tak nepohodlně položili, nebo měl jen takový dojem? Jak dlouho ještě bude paralýza trvat?

Musí přesvědčit Schwartze, aby pomohl. Snažil se držet myšlenky na uzdě — i když věděl, že asi zbytečně.

„Schwartzi…“ začal.Schwartz ležel stejně bezmocně jako ostatní, ale jeho utrpení mělo v sobě ještě něco navíc, něco, s čím nepočítal. Ve své hlavě měl totiž čtvero myšlení.

Jemu samotnému by se možná podařilo udržet si zbývající touhu po nekonečném klidu a míru smrti, přemoci poslední zbytky lásky k životu, která ho ještě před dvěma — nebo třemi?

— dny vyštvala z farmy. Ale takto? Když nad Shektem visí bezmocný, slabošský strach ze smrti jako těžký příkrov, když se vitální povaha zlobně vzpírá, když ta mladá dáma vyzařuje jen hluboké, žalostné zklamání?

Měl se před nimi uzavřít. Na co potřeboval vědět, co trápí ostatní? Měl svůj život na žití a svou smrt na zemření.

Dotírali na něho jemně, ale vytrvale — tápavě pronikali trhlinkami.

A když pak Arvardan řekl: „Schwartzi…“, věděl, že chtějí, aby je zachránil. Ale proč by měl? Proč?

„Schwartzi,“ opakoval vemlouvavě Arvardan, „může z vás být hrdina. Tady nemáte pro co zemřít — ti lidé za to nestojí.“

Ale Schwartz se rozpomínal na mládí, zoufale na ně soustřeďoval myšlenky. A právě ta podivná směs minulosti a přítomnosti v něm probudila rozhořčení.