Isaac Asimov - Oblázek na obloze

„Chcete tím naznačit,“ ozval se Arvardan, který pocítil lehkou slabost, „že každý kontakt s vámi…“ Odsunul křeslo. Vzpomněl si na večerní polibky.

Shekt zavrtěl hlavou. „To samozřejmě ne. My nemoc nevyvoláváme, myji pouze máme, a to ještě dost vzácně. Kdybych žil u vás, nebyl bych nositelem více zárodků než vy; nemám k nim žádnou zvláštní náchylnost. I u nás je nebezpečná pouze jedna bakterie z biliardy nebo dokonce z biliardy biliard. Pravděpodobnost, že se teď nakazíte, je přibližně stejná jako pravděpodobnost, že střechu tohoto domu prorazí meteorit a zasáhnevás. Pokud si někdo nedá tu práci, aby dotyčnou bakterii našel, izoloval a namnožil.“

Znovu nastalo ticho, tentokrát delší. Pak promluvil Arvardan hlasem, který sám nepoznával: „A Pozemšťané to dělají?“ Už mu to nepřipadalo jako paranoia. Teď byl ochoten věřit.

„Ano. Zpočátku z nevinných důvodů. Naši biologové se pochopitelně obzvlášť zajímají o jedinečnosti pozemského života a nedávno se jim podařilo izolovat virus dětské horečky.“

„Co je to?“

„Na Zemi je to běžná endemická nemoc. To znamená, že se u nás vyskytuje všude. Většina Pozemšťanů ji prodělá v dětství, a její projevy nejsou nijak hrozné. Slabá horečka, krátkodobá vyrážka, zanícené klouby a rty a neustálá žízeň. Trvá čtyři až šest dnů, a pak je vůči ní člověk imunní. Měl jsem ji já i Pola. Někdy se vyskytne ve virulentní formě — zřejmě ji vyvolává trochu odlišný virový kmen — a té se říká radiační horečka.“

„Radiační horečka. O té jsem slyšel,“ poznamenal Arvardan.

„Opravdu? Říká se jí radiační, protože je rozšířena mylná představa, že ji člověk dostane po pobytu v radioaktivních oblastech. Je sice pravda, že ji pak ji člověk často dostane, ale je tomu tak proto, že v těchto oblastech virus nejsnadněji mutuje do nebezpečné formy. Ale vyvolává ji virus, nikoli radioaktivita. U radiační horečky se příznaky projevují během dvou hodin. Rty jsou zasaženy tak těžce, že postižený téměř nemůže mluvit — během několika dní může nastat smrt.

A teď se dostáváme ke klíčovému bodu, doktore. Pozemšťané se dětské horečce přizpůsobili, ale cizinci nikoli. Občas se jí nakazí někdo z imperiální gardy, na něhož působí obdobně jako na Pozemšťana radiační horečka. Obvykle umírá do dvanácti hodin. Pohřbí ho Pozemšťané, protože každý voják, který by se k němu přiblížil, by zemřel také.Jak jsem už řekl, ten virus izolovali před deseti lety. Je to nukleoprotein, stejně jako většina filtrovatelných virů, ale je pozoruhodný tím, že obsahuje neobvykle mnoho radioaktivního uhlíku, síry a fosforu. Když říkám neobvykle mnoho, míním tím, že padesát procent uhlíku, síry a fosforu je radioaktivní. Předpokládá se, že na organismus hostitele působí víc jeho radioaktivita než jeho toxiny. Zdá se tedy, že Pozemšťané, kteří se gama záření do jisté míry přizpůsobili, jsou proto postiženi jen lehce. Původně se výzkum viru soustředil na to, jakým způsobem radioaktivní izotopy koncentruje. Jak víte, izotopy se dají oddělit jen velice zdlouhavými a náročnými postupy. Není známo, že to dokáže jiný organismus než tento virus. Ale pak se směr výzkumu změnil.

Budu stručný, doktore Arvardane. Domnívám se, že další si domyslíte. Pokusy bylo možné provádět na mimozemských zvířatech, nikoli však na cizincích samotných. Těch je na Zemi příliš málo, než aby mohlo několik bez povšimnutí zmizet. A zélóti nemohli dopustit, aby jejich plány někdo předčasně odhalil. Proto poslali na synapsifikování několik bakteriologů, jejichž intelekt se po něm prudce rozvinul. To oni vypracovali převratnou matematickou teorii proteinové chemie a imunologie, která jim umožnila vytvořit virový kmen, který má napadat pouze obyvatele Galaxie — cizince. Dnes existují tuny tohoto viru v krystalizované podobě.“

Arvardan byl zdrcen. Cítil, jak mu po spáncích a po tvářích pomalu stékají kapky potu.

„Takže vy říkáte,“ vydechl, „že Země chce tento virus použít proti Galaxii, že chce rozpoutat obrovskou bakteriologickou válku…“

„Kterou nemůže prohrát a vy nemůžete vyhrát. Přesně to. Jakmile epidemie propukne, každý den budou umírat miliony lidí. A nic ji nezastaví. Vyděšení uprchlíci, kteří odletí, si odvezou virus s sebou, a i kdybyste se pokusili zničit celé planety,může nemoc propuknout znovu v nových centrech. Nikdo ji nebude spojovat se Zemí. Časem se může stát nápadné, že jsme přežili, ale to už dosáhne spoušť takových rozměrů, že to zoufalým cizincům bude jedno.“

„A zemřou všichni?“ Ochromující hrůza na něho ještě nedolehla — nemohla.

„Možná ne. Naše nově koncipovaná Unie v bakteriologii se zaměřila i na druhý pól. Máme protilátku i kapacity na její výrobu. Ta by se dala nasadit, kdybyste brzy kapitulovali. Uniknout by snad mohly zapadlé kouty Galaxie a někdo díky přirozené imunitě.“

Ve zlověstném tichu, které se rozhostilo — a v němž Arvardan ani na okamžik nezapochyboval o pravdivosti všeho, co slyšel, o té hrozné pravdě, v níž se rázem rozplynul nepoměr dvaceti pěti miliard ku jedné — zněl Shektův hlas slabě a unaveně.

„Země za to nemůže. Jen hrstka vůdců, pokřivených pocitem, že nejsme součástí Galaxie, nenávidí všechny, kteří nás izolují, a chtějí se pomstít za každou cenu s nezměrnou šíleností…

Ale jakmile začnou, ostatní musí jít s nimi. Nebudou mít jinou možnost. Třeba s pocitem obrovského provinění, ale nebudou moci zůstat na půli cesty. Mohou si dovolit nechat tolik z Galaxie přežít, aby riskovali pozdější trest?

Já jsem však především člověk, a až teprve pak Pozemšťan. Musí kvůli milionům zahynout biliony? Musí civilizace celé Galaxie zaniknout kvůli křivdě pociťované na jediné planetě? A budeme se potom mít lépe? V Galaxii vždycky budou u moci ty světy, které mají potřebné zdroje — a my nemáme žádné. Pozemšťané mohou na jednu generaci vládnout i Trantoru, ale jejich děti budou Trantořané, kteří budou povýšeně shlížet na ty, kdož zůstali na Zemi.A navíc, co získá lidstvo, když tyranii Impéria vystřídá tyranie Země? Ne… ne… Musí se najít nějaké východisko pro všechny, prostřednictvím spravedlnosti a svobody.“

Zakryl si rukama tvář a sukovitými prsty začal kolébat hlavou ze strany na stranu.

Arvardan všechno vnímal jako přes otupující mlhu. „To, co jste udělal, není zrada, doktore Shekte. Okamžité odletím na Everest. Prokurátor mi uvěří. Musí mi uvěřit.“

Najednou k nim dolehl zvuk běžících nohou, dveře se rozletěly a v nich se objevila vyděšená tvář.

„Tati… po chodníku sem jdou nějací muži!“

Shekt zpopelavěl. „Rychle, doktore Arvardane, garáží.“ Prudce do něho strčil. „Odvezte Polu, a o mě se nestarejte. Zdržím je.“

Avšak za rohem na ně čekal muž v zeleném plášti. Na tváři měl náznak úsměvu a pohrával si s nervovými důtkami. Pak zaslechli bušení pěstí na hlavní dveře, praskot dřeva a zvuk dupajících nohou.

„Kdo jste?“ zeptal se Arvardan muže v zeleném ve snaze vzdorovat. Postavil se před Polu.

„Já?“ zazněl drsný hlas muže v zeleném. „Pouhý ponížený tajemník Jeho Excelence premiéra.“ Postoupil o krok vpřed. „Čekal jsem až příliš dlouho. Ale ještě není pozdě. Hmm, i děvče. Jak neopatrné…“

„Jsem občanem Impéria,“ pronesl vyrovnaným hlasem Arvardan, „a upozorňuji vás, že nemáte právo mě zadržet — a ani vpadnout do tohoto domu — bez příslušného oprávnění.“