Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Pronesl to vážně, a ona se přesto usmála. „Asi jste tak trochu blázen,“ řekla.

„Vážně? Nevěřila byste, kolik velice inteligentních a slavných archeologů tvrdilo totéž — a někdy v dlouhých proslovech.“

„Vyslechnete mě ještě?“ změnila náhle téma. „Těch patnáct minut už vypršelo.“

„Co myslíte?“

„Hmm, že byste mohl. Kdybyste nechtěl, asi byste tady už neseděl. Po tom, jak jsem se zachovala.“

„Máte dojem, že se musím nutit, abych vedle vás vydržel?“ zeptal se tiše. „Jestli ano, tak se mýlíte… Víte, Polo, ještě nikdy jsem — a myslím to vážně — ještě nikdy jsem nepotkal tak krásnou dívku, jako jste vy.“

Rychle vzhlédla, polekaně. „Prosím vás, ne. O to mi nejde. Vy mi nevěříte?“

„Věřím vám, Polo. Povězte mi, co mi chcete povědět, a já tomu uvěřím a pomohu vám.“ Věřil si, absolutně. V té chvíli by neváhal slíbit, že sesadí imperátora. Ještě nikdy nebyl zamilovaný… A v tomto okamžiku se zarazil. Takto ještě nikdy neuvažoval.

Zamilovaný? Do Pozemšťanky?

„Mluvil jste s otcem, pane doktore?“

„Doktor Shekt je váš otec? — Víte co, říkejte mi Bele. A já vám budu říkat Polo.“

„Když chcete, zkusím to. Asi jste se na něho pořádně navztekal, že?“

„Nebyl právě zdvořilý.“

„Nemohl být. Sledují ho. Vlastně jsme se předem domluvili, že vás vyhodí a že já se tu s vámi setkám. To je náš dům, víte… Podívejte,“ pokračovala tichým, vzrušeným hlasem, „Země připravuje povstání.“

Neubránil se pousmání.

„Skutečně?“ otevřel doširoka oči. „Celá?“

Okamžitě vzplanula. „Nevysmívejte se mi. Slíbil jste, že budete naslouchat a uvěříte. Země připravuje povstání, nebezpečné povstání, které může zničit celé Impérium.“

„To může Země udělat?“ Jen stěží se mu podařilo potlačit záchvat smíchu. „Polo, jak moc se vyznáte v galaktografii?“

„Jako všichni, pane učiteli. A co ta s tím má společného?“

„Tohle: Galaxie zaujímá prostor několika milionů krychlových světelných let. Je v ní dvě stě milionů obydlených planet a přibližně pět set biliard obyvatel. Je to tak?“

„Asi ano, když to říkáte.“

„Je, věřte mi. Země je jen jednou z mnoha planet. Má dvacet milionů obyvatel a nulové zdroje. Jinými slovy, na jednoho Pozemšťana připadá dvacet pět miliard občanů Galaxie. Co může Země napáchat za škodu při poměru dvacet pět miliard ku jedné?“

Na okamžik snad zapochybovala, ale jen na okamžik. „Bele,“ pronesla pevným hlasem, „na tohle já vám neodpovím, ale otec ano. On mi to nejdůležitější neprozradil, protože tvrdí,že by tím ohrozil můj život. Ale teď to udělá, když půjdete se mnou. Řekl mi, že Země zná způsob, jak zničit život na všech planetách s výjimkou Země samotné, a určitě má pravdu. Vždycky měl ve všem pravdu.“

Dychtivost jí zbarvila tváře dorůžova, a on najednou zatoužil se jich dotknout. (Opravdu někdy pocítil hrůzu z toho, že se jí dotkl? Co se s ním tehdy dělo?)

„Je už deset pryč?“ zeptala se.

„Je,“ odpověděl.

„To už by tedy měl být nahoře — jestli ho nezatkli.“ Rozhlédla se a mimoděk se zachvěla. „Do domu se dostaneme přímo z garáže, pojďte za mnou…“

Rukou se již dotýkala tlačítka, kterým se ovládaly dveře auta, když najednou strnula. „Někdo jde,“ zašeptala přiškrceně. „Ach, rychle…“

Nedopověděla. Arvardan si až příliš dobře pamatoval, o co ho v takovém případě žádala. Rychle ji objal, a v okamžiku se k němu její teplé a poddajné tělo přitisklo. Její rty se chvěly na jeho jako nekonečné moře blaha…

Nejdříve ještě jistou dobu kradmě pokukoval, čekal na záblesk světla a zvuk kroků, ale pak ho přemohlo vzrušení okamžiku, oči mu oslepily hvězdy a tlukot vlastního srdce ho připravil o sluch.

Odtáhla rty, ale on je znovu začal hledat, a našel je. Sevřel ji pevněji, až oba cítili, že jejich srdce buší ve stejném rytmu.

Dlouho trvalo, než se pustili, a pak chvíli odpočívali, dotýkali se jen tvářemi.

Arvardan dosud nikdy nebyl zamilovaný, a tentokrát se nebránil.

Co na tom? Pozemšťanka nepozemšťanka, v celé Galaxii se jí žádná nevyrovná.

„To musel být jenom nějaký hluk z ulice,“ zašeptal zasněně, radostně.

„Nebyl,“ řekla tiše. „Já jsem nic neslyšela.“Odtáhl ji na délku paže, ale její oči neuhnuly. „Ty divochu, je to pravda?“

V očích jí zajiskřilo. „Chtěla jsem, abys mě políbil. Vůbec toho nelituji.“

„A myslíš, že já ano? Polib mě ještě jednou, bez důvodu, ale tentokrát proto, že chci já.“

Až po dlouhé, velice dlouhé chvíli se mu rázně vymanila z objetí a pečlivě si upravila vlasy a urovnala límeček. „Asi bychom měli jít dovnitř. Zhasni světla. Mám baterku.“

Vystoupil z auta po ní, a v temnotě, tentokrát nepříjemné, z ní zbyl jen nezřetelný stín na pozadí ze světlého kruhu narýsovaného světlem z její tužkové baterky.

„Chyť se mé ruky,“ řekla. „Musíme vyjít po schodech.“

Za ní se ozval jeho šepot. „Miluji tě, Polo.“ Vyslovil to zcela přirozeně — a přesvědčivě. „Miluji tě,“ opakoval.

„Vždyť mě ani neznáš,“ namítla tiše.

„To není pravda. Celý život! Přísahám! Celý život. Polo, celé ty dva měsíce jsem přemýšlel a snil o tobě, přísahám.“

„Ale já jsem Pozemšťanka, pane.“

„Tak se ze mě stane Pozemšťan. Přesvědč se.“

Zastavil ji a něžně jí zvedal ruku s baterkou, až světlo dopadlo na její zrudlou, uslzenou tvář. „Proč pláčeš?“

„Protože až ti otec řekne, co ví, pochopíš, že nemůžeš mít Pozemšťanku rád.“

„To se teprve uvidí.“

Arvardan a Shekt se setkali v zadním pokoji na druhém podlaží, který měl polarizovaná okna pečlivě nastavena tak, aby přes ně nebylo vidět. Pola zůstala v přízemí, seděla v křesle a ostražitě pozorovala prázdnou ulici.

Shrbený Shekt působil jiným dojmem, než jaký na Arvardana učinil před deseti hodinami. Vyčerpanost z jeho strhaných rysů sice nezmizela, ale místo dřívější nejistoty a nervozity z nich teď vyzařovalo téměř zoufalé odhodlání.

„Doktore Arvardane,“ začal, a hlas se mu ani nezachvěl, „musím se vám omluvit za to, jak jsem se dnes ráno choval. Doufal jsem, že pochopíte…“

„Musím se přiznat, pane, že jsem nepochopil, až teď.“Shekt usedl za stůl a ukázal na láhev vína. Arvardan odmítavě mávl rukou. „Když dovolíte, raději si vezmu ovoce… Co je to za druh? Myslím, že takové jsem ještě neviděl.“

„Pomeranč. Jinde než na Zemi snad ani neroste. Ta slupka se stahuje snadno,“ řekl Shekt a na důkaz jeden pomeranč oloupal. Arvardan zvědavě přivoněl, než se zakousl do vínově rudé dužniny. Vzápětí překvapeně vykřikl.

„Velice lahodné, doktore Shekte! Pokusila se je Země exportovat?“

„Tradicionalisté nejsou nakloněni obchodování s jinými planetami. A naši vesmírní sousedé nestojí o obchodování s námi. I to je jeden z našich problémů.“

Arvardana se zmocnilo rozhořčení. „To je ale pitomost! Někdy se mi chce brečet nad lidskou inteligencí, když vidím, co mají někteří lidé v hlavách.“

Shekt pokrčil rameny, dávaje průchod toleranci, které ho naučil život. „To je bohužel jen součást téměř neřešitelného problému antiterestrismu.“