Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Tajemník, s očima přivřenýma, dál spřádal svou pavučinu. „Těžko říct, jak dlouho bude trvat, než jim Schwartzova nepřítomnost začne být podezřelá, ale aspoň tak můžeme dát Arvardanovi na setkání s Shektem dost času. Přistihneme je pohromadě — o to míň budou moci zapírat.“,

„A kolik času vlastně máme?“ zeptal se premiér.

Balkis zamyšleně vzhlédl. „Plán je pružný, a od okamžiku, kdy jsme odhalili Shektovu zradu, pracujeme ve dne v noci. Jde to dobře. Čekáme jen na výpočty nutných drah. Zdržuje nás nedostatečná výkonnost našich počítačů. Ale… to může být otázkou jen několika dnů.“

„Dnů!“ Podiv byl vysloven tónem, v němž se mísila nezměrná radost s hrůzou.

„Dnů!“ opakoval tajemník. „Ale nezapomínejte, že jediná bomba nás může zastavit pouhé dvě sekundy před časem nula. A pak nastane období jednoho až šesti měsíců, kdy můžeme čekat odvetu. Nemáme tedy zdaleka vyhráno.“

Pár dnů! A pak vypukne nejneuvěřitelnější jednostranná bitva v galaktické historii, kdy Země zaútočí na celou Galaxii.

Premiérovi se lehce chvěly ruce.Arvardan opět seděl ve stratoplánu. Hlavou se mu honily neutěšené myšlenky. Zdálo se, že nemá smysl doufat, že premiér a jeho psychopatické obyvatelstvo oficiální výpravu do zakázaných oblastí povolí. Počítal s tím. Vlastně ho to ani příliš nemrzelo. Mohl naléhat víc — kdyby chtěl.

Při Galaxii, všechno nasvědčuje tomu, že se tam vydá ilegálně. Vyzbrojí svou loď a probije se, bude-li to nutné. A asi bude.

Zabednění pitomci!

Co si o sobě vlastně myslí?

Ale ano, to věděl. Myslí si, že jsou původními lidskými bytostmi, a zrovna obyvatelé této planety…!

Nejhorší na tom bylo, že věděl, že mají pravdu.

Ano… Loď startovala. Cítil, jak se boří do měkce čalouněného křesla, a věděl, že za hodinu znovu uvidí Chico.

Ne že by po Chicu tak toužil, ale ten synapsifikátor může být důležitý. Kdyby takovou příležitost nevyužil, byl by na Zemi vlastně zbytečně. Nechtěl by se sem vracet podruhé.

Do takové díry!

Ennius měl pravdu.

Avšak ten doktor Shekt… Nahmatal doporučující dopis, prošpikovaný oficiálními frázemi…

A pak se v křesle napjal jako struna — nebo se o to aspoň pokusil — to když zápasil se setrvačnými silami, které ho tlačily do křesla, zatímco se Země vzdalovala a modravá barva oblohy se měnila na sytě purpurovou.

Vzpomněl si, jak se ta dívka jmenovala. Pola Shektová.

Jak mohl zapomenout? Zlobil se a připadal si jako podvedený. Paměť se proti němu spikla a její příjmení mu tajila, dokud nebylo pozdě.

Ale kdesi v hloubi duše cítil, že je vlastně rád.

DRUHÉ SETKANÍ

Za ty dva měsíce, které uběhly ode dne, kdy vyzkoušel na Schwartzovi svůj synapsifikátor, se doktor Shekt velmi změnil. Ani ne tak fyzicky, i když snad byl shrbenější a o něco hubenější. Choval se však jinak — byl roztržitý, vystrašený. Žil v uzavřeném světě, z něhož vycházel s neochotou, jaká by neunikla ani slepému, a uzavíral se i před nejbližšími kolegy.

Jen Pole se svěřoval se svými starostmi, snad proto, že také ona se v těch dvou měsících nezvykle uzavřela do sebe.

„Sledují mě,“ tvrdil. „Cítím to. Znáš ten pocit? — Za poslední měsíc se v Ústavu vyměnilo mnoho lidí. A odcházejí ti, které mám rád a kterým můžu věřit… Nemám pro sebe ani chvilku. Pořád je někdo u mě. Nenechají mě ani napsat zprávu.“A Pola s ním jednou cítila, jindy se mu smála, a stále opakovala: „Myslíš, že bys jim stál za to, aby tohle všechno dělali? Ano, provedls experiment se Schwartzem, ale to přece není nic vážného. Za to by si tě jenom zavolali na kobereček.“

Ale Shekt v obličeji ještě víc zežloutl a pohubl, když šeptal: „Nenechají mě naživu. Šedesátka se blíží, a oni mě nenechají naživu.“

„Po tom všem, cos dokázal? Nesmysl!“

„Vím toho příliš, Polo, a oni mi nevěří.“

„A o čem toho víš příliš?“

Toho večera byl notně unaven, toužil se zbavit toho, co ho tížilo. Všechno jí pověděl. Nejdřív mu nechtěla věřit, a až uvěřila, jen seděla a po zádech jí běhal mráz.

Další den zavolala z veřejného komunikátoru na opačném konci města do státní rezidence. Mluvila přes kapesník a požádala o doktora Bela Arvardana.

Nebyl tam. Domnívali se, že by mohl být v Bonairu, deset tisíc kilometrů vzdáleném, ale dodali, že svůj program příliš nedodržuje. Ano, očekávali, že se nakonec vrátí do Chica, ale nevěděli přesně kdy. A nemůže sdělit své jméno? Pokusili by se ho najít.

V tom okamžiku přerušila spojení a zlehka se tváří opřela o skleněnou výplň, vděčná za její chlad. Oči měla zvlhlé neprolitými slzami a vpadlé zklamáním.

Blázen. Já blázen!

Tenkrát jí pomohl, a ona ho v záchvatu roztrpčení poslala pryč. Riskoval šlehnutí nervovými důtkami, i víc, aby zachránil důstojnost bezvýznamné Pozemšťanky před cizákem, a ona mu vynadala.

Sto kreditů, které tehdy hned příštího rána poslala do státní rezidence, se vrátilo bez komentáře. Chtěla ho najít, omluvit se mu, ale bála se. Státní rezidence byla jen pro cizince, tam se nedostane. Nikdy ji ani neviděla, jen z dálky.A teď… Šla by i do paláce samotného prokurátora, aby… aby…

Jedině on jim teď mohl pomoci. On, cizák, který se dokázal bavit s Pozemšťanem jako se sobě rovným. Nikdy by ji nenapadlo považovat ho za cizáka, dokud jí to neřekl. Byl urostlý a tolik sebejistý. Ten by si uměl poradit.

Ale někdo se o tom musí dozvědět, jinak hrozí záhuba celé Galaxii.

Jistě, mnoho cizáků si nic jiného nezasluhuje — ale všichni? Ženy, děti, nemocní a staří? Ti laskaví a dobří? Arvardanové? Ti, kteří o Zemi nikdy neslyšeli? Byli to přece také lidé. Tak strašlivá pomsta by navždy pohřbila vše, na co si Země mohla dělat — a dělala — spravedlivý nárok, v nekonečném moři krve a rozkládajících se těl.

A pak, jako blesk z čistého nebe, se Arvardan ozval. Ale Shekt zavrtěl hlavou. „Nemohu mu to říct.“

„Musíš,“ naléhala Pola.

„Tady? To není možné — to by byl náš konec.“

„Tak ho pošli pryč. Já to zařídím.“

Srdce jí prudce bušilo. Ale určitě jen proto, že měla možnost zachránit bezpočet lidských bytostí. Vybavila si jeho široký úsměv s odhalenými bělostnými zuby. Vzpomněla si, s jakým klidem přinutil plukovníka imperiální posádky, aby se obrátil a omluvil se jí úklonem hlavy — jí, Pozemšťance, která mu pak laskavě odpustila.

Bel Arvardan mohl všechno.

Arvadran o ničem z toho neměl nejmenší tušení. Shektovo chování si vysvětlil po svém — jako nepochopitelnou neomalenost, tak dobře zapadající do všeho, co na Zemi zažil.

Pociťoval znepokojení, tam v předpokoji pečlivě odlidštěné kanceláře, kde byl nepochybně nevítaným vetřelcem. lPečlivě volil slova. „Ani ve snu bych se neodvážil vás obtěžovat svou návštěvou, pane doktore, kdybych se profesionálně nezajímal o váš synapsifikátor. Doslechl jsem se, že se na rozdíl od mnoha Pozemšťanů nechováte vůči lidem z Galaxie nevraživě.“

Nebyla to zřejmě šťastná formulace, protože Shekt se jí ihned chytil: „Poslyšte, nevím, kdo vás tak informoval, ale mýlí se, jestli mi přisuzuje zvláštní sympatie k cizincům obecné. Nepotrpím si na sympatie ani antipatie. Jsem Pozemšťan…“

Arvardan sevřel rty a pootočil se.