Isaac Asimov - Oblázek na obloze

„Pochopte, doktore Arvardane,“ zazněla šeptem pronesená slova, „je mi líto, jestli vám připadá, že se chovám hrubě, ale skutečně nemohu…“

„Chápu,“ pronesl chladně Arvardan, přestože nechápal vůbec nic. „Na shledanou.“

Shekt se však pousmál. „Mám tolik práce…“

„Já mám taky spoustu práce, pane doktore.“

Otočil se ke dveřím a v duchu proklínal celé to pozemské plemeno. Mimoděk se mu vybavila úsloví, která slýchával na svém domovském světě. Tak třeba: „Zdvořilosti najdeš na Zemi jako sucha v oceánu“ nebo „Pozemšťan ti dá vše, co ho nic nestojí a co má cenu ještě menší“.

Ramenem již protnul fotoelektrický paprsek, kterým se otevíral vchod, když za sebou zaslechl rychlé kroky a někdo mu sykl do ucha varování. Pak ucítil v dlani kus papíru, a když se otočil, zahlédl jen červený zákmit mizející postavy.

Papír nerozložil, dokud neseděl v pronajatém autě. Přeletěl očima narychlo napsaný vzkaz:

„Dnes v osm večer přijďte k Velkému divadlu. Dávejte pozor, aby vás nikdo nesledoval.“

Zamračil se, a přečetl si vzkaz ještě pětkrát, pak si lístek pozorně prohlédl, jako by očekával, že se objeví další slova napsaná neviditelným inkoustem. Bezděčně se rozhlédl kolem.Ulice zela prázdnotou. Zvedl ruku, aby lístek vyhodil z okénka, ale pak si to rozmyslel a zastrčil jej do kapsy.

Kdyby měl na večer domluveno něco jiného, cokoli, asi by v té chvíli na vzkaz zapomněl — a to by znamenalo smrt několika bilionů lidí. Jenže, náhodou, nic domluveno neměl.

A náhodou ho napadlo, zda tím, kdo mu lístek podstrčil, není…

V osm hodin jel zvolna mezi dalšími auty ulicí plnou zatáček, která zřejmě vedla k Velkému divadlu. Na cestu se zeptal pouze jednou. Dotázaný mu věnoval podezíravý pohled — bez podezíravosti se asi žádný Pozemšťan neobejde — a odsekl: „Jeďte za ostatními auty.“

A zřejmě opravdu všichni jeli do divadla, protože když k němu dojel, zjistil, že auta, jedno po druhém, mizejí v širokém jícnu podzemního parkoviště. Vybočil z řady a začal divadlo pomalu objíždět; něco očekával, ale nevěděl co.

Najednou z rampy pro pěší seskočila štíhlá postava a přitiskla se k okénku auta. Ohromeně se na ni podíval, ale postava nečekala, jediným pohybem otevřela dveře a vklouzla dovnitř.

„Nezlobte se,“ začal, „ale…“

„Psst!“ Postava se na sedadle přikrčila, aby ji nebylo vidět. „Nesledoval vás někdo?“

„A měl mě někdo sledovat?“

„Nedělejte vtipy. Jeďte rovně. Až vám řeknu, odbočíte… Proboha, na co čekáte?“

Poznal ten hlas. Kapuce sklouzla na ramena a odhalila světlehnědé vlasy. Tmavé oči na něho upřely pohled.

„Raději jeďte,“ poznamenala tiše.

Poslechl, a čtvrthodinu od ní neslyšel než občasné, tlumeně pronášené příkazy, kam odbočit. Zalétal k ní kradmými pohledy a radostně si uvědomoval, že je hezčí, než si ji pamatoval. Zvláštní — teď žádný odpor nepociťoval.Zastavili — vlastně Arvardan na její pokyn zastavil — na rohu ulice v liduprázdné obytné čtvrti. Dívka se rozhlédla, než mu pokynula, aby jel dál. Po příjezdové cestě dojeli krokem až k vjezdu do soukromé garáže.

Vrata se za nimi zavřela, a jediným zdrojem světla zůstalo vnitřní osvětlení vozu.

Pola na něho pohlédla s vážnou tváří a začala: „Omlouvám se, doktore Arvardane, že jsem musela tak nezvykle jednat, abych si s vámi mohla promluvit mezi čtyřma očima. Vím, že o mně horší mínění už ani nemůžete mít…“

„To si nemyslete,“ namítl nešikovně.

„Musím si to myslet. Chci, abyste mi věřil, že si uvědomuji, jak malicherně a nevhodně jsem se tenkrát v noci zachovala. Nenapadají mě výstižná slova, kterými bych se měla omluvit…“

„Neomlouvejte se, prosím.“ Odvrátil od ní pohled. „Mohl jsem jednat trochu prozíravěji.“

„Ale…“ Na chvíli se odmlčela, aby se aspoň trochu uklidnila. „Kvůli omluvám jsem vás sem nezavedla. Ze všech cizinců, které jsem kdy poznala, jste jediný, kdo dokázal být šlechetný a laskavý — a teď potřebuji vaši pomoc.“

Arvardan pocítil v nitru závan chladu. Tak o to tedy jde? Odpověděl tónem, který mrazil: „Ano?“

„Ne!“ vykřikla. „O mě nejde, doktore Arvardane. Jde o celou Galaxii. O mě vůbec nejde. Vůbec ne!“

„A o co tedy?“

„V první řadě — myslím, že nás nesledoval nikdo, ale kdybyste zaslechl nějaký zvuk, mohl byste… mohl byste…“ — sklopila oči — „mě obejmout a… a… vždyť víte.“

Přikývl a upjatě řekl: „Myslím, že mi improvizace nedělá potíže. A musíme čekat až na nějaký zvuk?“

Zrudla. „Prosím vás, nežertujte a nevykládejte si mé jednání špatně. Jedině tak se vyhneme podezření, proč jsme se sešli. To jediné bude vypadat přesvědčivě.“

„Je to opravdu tak vážné?“ zeptal se tiše.

Zvědavě na ni pohlédl. Vypadala tak mladě a křehce, že si připadal být v nevýhodě. Nikdy v životě nejednal bezhlavě, i když byl založením silně emocionální, protože emoce dokázal ovládat a potlačit — a na to byl pyšný. A teď jen proto, že ta dívka vypadá tak bezmocně, se nechává strhnout nerozvážnou touhou ji chránit.

„Situace je skutečně vážná,“ odpověděla. „Chci vám něco říct. Vím, že tomu zpočátku nebudete věřit, ale byla bych ráda, kdybyste zkusil uvěřit. Abyste sám posoudil, jestli mluvím pravdu. A ze všeho nejvíc si přeji, abyste zůstal s námi, až vám všechno řeknu. Zkusíte to? Dám vám patnáct minut. Když si po této době budete myslet, že se mi nedá věřit nebo že vás obtěžuji, odejdu…, a tím vše skončí.“

„Patnáct minut?“ Bezděčně roztáhl rty do úsměvu. Stáhl si náramkové hodinky a položil je před sebe. „Tak dobře.“

Složila ruce do klína a pohled upřela před sebe, kde bylo za předním sklem vidět pouze prázdnou stěnu garáže.

Zamyšleně ji pozoroval — ladnou, měkkou křivku brady, předstírající přísnost, rovný a úzký nos a zvláštně sytý odstín pleti, tak typický pro Zemi.

Všiml si, že na něho pohlédla koutkem oka, ale spěšně pohled odvrátila.

„Tak o co jde?“

Obrátila se k němu a skousla si horní ret. „Prohlížela jsem si vás.“

„Všiml jsem si. Mám na nose šmouhu?“

„Ne.“ Tváří se jí mihl úsměv, první od chvíle, kdy přisedla do auta. Začínal si na ní všímat každé maličkosti, třeba toho, jak jí vznášivě poletují vlasy, vždy když potřese hlavou. „Jenom si od té noci říkám, proč nenosíte olověný oděv, když jste cizinec. To mě zmátlo. Zpravidla vypadáte jako pytle brambor.“

„A já ne?“

„Vůbec ne…“ — a v jejím hlase najednou zazněla radost — „vypadáte… vypadáte jako nějaká stará mramorová socha, až na to, že jste živý a teplý… Promiňte mi tu drzost.“

„Asi si myslíte, že vás považuji za Pozemšťanku, která se neumí slušně chovat. S tím budete muset přestat, jinak nebudeme přátelé… Nevěřím té radioaktivní pověře. Měřil jsem na Zemi radioaktivitu vzduchu a dělal laboratorní pokusy na zvířatech. Jsem přesvědčen, že za normálních okolností mi radiace neublíží. Jsem zde už dva měsíce, a dosud mi nic není. Vlasy mi nevypadávají,“ — zatahal si za ně — „ani nemám žaludeční potíže. A pochybuji, že má plodnost je ohrožena, i když přiznávám, že jsem v tomto směru podnikl jistá opatření. Jenže olovem zesílené spodky nejsou vidět.“