Isaac Asimov - Oblázek na obloze

A jednou za dlouhý čas se objeví samotný premiér.

Avšak ne jako dnes, kdy téměř běžel, uřícený, nevšímavý k uctivému zvedání rukou, lhostejný k pozorným pohledům, které ho provázely, i ke zvednutým obočím, která po nich následovala.Soukromým vchodem se rychle protáhl do chodby zákonodárného shromáždění a rozběhl se, jen staccato jeho kroků znělo ozvěnou v prázdném prostoru. Dveře, na které zabušil, se otevřely, a pak vstoupil.

Jeho tajemník málem ani nevzhlédl od stolku, u něhož se hrbil nad miniaturním odstíněným monitorem, pozorně naslouchal a občas dovolil svým očím spočinout na hromádce úředně vypadajících hlášení, nakupených před ním.

Premiér udeřil do stolu. „Co to má znamenat? Co se děje?“

Tajemník si ho chladně přeměřil očima a odsunul monitor stranou. „Zdravím vás, Vaše Excelence.“

„To si můžete ušetřit!“ odsekl netrpělivě premiér. „Chci vědět, co se děje.“

„Jednou větou, náš člověk uprchl.“

„Myslíte toho, kterého Shekt synapsifikoval — toho cizáka — toho špiona — toho z farmy u Chica…?“

Těžko říct, kolik dalších označení by premiér v rozrušení vymyslel, kdyby ho tajemník nepřerušil lhostejným: „Přesně toho.“

„Proč mě nikdo neinformoval? Proč mě nikdy nikdo neinformuje?“

„Bylo nutné okamžitě jednat, a vy jste byl zaneprázdněn… Proto jsem vás podle svých možností zastoupil.“

„Ovšem, kdykoli chcete jednat beze mě, berete ohledy na mou zaneprázdněnost. Ale s tím je konec. Nedovolím, abyste mě obcházel a odstavoval na vedlejší kolej. Ne — “

„Ztrácíme čas,“ zazněla klidná odpověď, a premiér, který již téměř křičel, zmlkl. Odkašlal si, chvíli váhal, co říct, a pak tiše pronesl: „Co všechno je známo, Balkisi?“

„Skoro nic. Po dvou měsících trpělivého vyčkávání, které nepřineslo žádné ovoce, se ten Schwartz sebral a odešel. Byl sledován — a ztratil se.“

„Jak to, ztratil?“

„Zatím nevíme, ale jsou tu další fakta. Náš agent, Natter, se minulou noc neohlásil. Jeho náhradníci ho začali hledat kolem silnice na Chico a za úsvitu ho našli — mrtvého.“

Premiér zbledl. „Ten cizák ho zabil?“

„Je to pravděpodobné, ale nevíme to jistě. Kromě výrazu agónie v mrtvé tváři nebyly na něm žádné stopy po násilí. Samozřejmě že provedeme pitvu. Nedá se vyloučit ani to, že v nejnevhodnějším okamžiku dostal infarkt.“

„To by byla neuvěřitelná náhoda.“

„Také si myslím,“ zazněla klidná odpověď. „Ale jestli ho Schwartz zabil, události, které následovaly, jsou ještě záhadnější. Víte, Vaše Excelence, z předchozích analýz jasně vyplývalo, že Schwartz zamíří do Chica, aby se setkal se Shektem, a mrtvého Nattera našli u silnice mezi Mořenovou farmou a Chicem. Proto jsme ve městě před třemi hodinami vyhlásili poplach, a toho člověka se podařilo zadržet.“

„Schwartze?“ zeptal se nevěřícně premiér.

„Jistě.“

„Proč jste to neřekl hned?“

Balkis pokrčil rameny. „Vaše Excelence, čeká nás důležitější práce. Řekl jsem, že jsme Schwartze zadrželi. Ano, šlo to rychle a snadno. A právě to mi nehraje s Natterovou smrtí. Nevěřím, že by mohl být tak mazaný, aby odhalil a zabil Nattera — mimochodem, velmi schopného agenta — a zároveň tak hloupý, aby hned další den ráno přišel do Chica, zašel do továrny a klidně tam sháněl práci.“

„A to udělal?“

„Ano… Nabízejí se dvě možná vysvětlení. Buď už stihl Shektovi nebo Arvardanovi předat informaci, kvůli které přišel, a proto se nechal chytit, aby nás svedl ze stopy, nebo jsou ve hře ještě další agenti, o kterých dosud nevíme a které tím kryje. V obou případech platí, že nesmíme být příliš důvěřiví.“

„Tak nevím,“ vzdychl bezmocně premiér a jeho mužnou tvář zbrázdily vrásky. „To je na mě moc složité.“

Balkisův úsměv prozradil víc než jen náznak pohrdám. „Za čtyři hodiny máte schůzku s profesorem Belem Arvardanem,“ připomenul.

„Cože? A proč? Co mu mám říct? Nechci se s ním setkat.“

„Uklidněte se. Musíte se s ním setkat, Vaše Excelence. Podle mého názoru je přirozené, že bude pokračovat ve hře a požádá vás o povolení k průzkumu zakázaných území, protože datum příletu jeho fiktivní expedice se blíží. Ennius nás upozornil, že o to žádat bude, a Ennius určitě podrobnosti této komedie zná. Doufám, že ho dokážete nezávazně odbýt a na přetvářku odpovědět přetvářkou.“

Premiér sklonil hlavu. „Co se dá dělat, zkusím to.“

Bel Arvardan dorazil včas, a proto se trochu porozhlédl kolem. Jako člověk, který měl v malíčku architektonické skvosty celé Galaxie, sotva mohl v Univerzitě tradicionalistů vidět víc než fádní komplex oceli a žuly, postavený v archaickém slohu. Avšak člověku, který byl zároveň archeologem, mohl svou pochmurnou, téměř až přísnou strohostí dát na vědomí, že je stánkem neméně pochmurného, snad až divošského způsobu života. Její primitivnost naznačovala záměrný vztah ke vzdálené minulosti.

Ale brzy začal uvažovat o něčem jiném. Ta dvouměsíční cesta po západní polokouli mu nepřinesla nic moc… zábavného. Prvním dnem v Chicu jako by se všechno pokazilo. Často se k němu ve vzpomínkách vracel.

A vzápětí se na sebe rozzlobil, že si ji připomenul — vždyť to byla jenom krutá, mimořádně nevděčná a obyčejná Pozemšťanka. Proč by si měl připadal provinile? A přece…

Měl asi vzít v úvahu, jaký utrpí otřes, až zjistí, že on je cizinec, podobně jako ten důstojník, který ji urazil a za svou hrubostzaplatil zlomením ruky. Nemohl však tušit, co všechno už od cizinců musela vytrpět. To, že je jedním z nich, se dozvěděla bez nejmenšího varování.

Kdyby byl trpělivější… Proč se s ní tak nevlídně rozešel? Už zapomněl i její jméno. Pola a nějak dál. Zvláštní! Obvykle mívá lepší paměť. Nebo chtěl podvědomě schválně zapomenout?

Ano, to by dávalo smysl. Zapomenout! Na co si měl vlastně pamatovat? Byla to Pozemšťanka. Obyčejná Pozemšťanka.

Sestra v nějaké nemocnici. Mohl by tu nemocnici zkusit najít. Opustil ji v noci na nějakém neurčitém místě, ale určitě nedaleko jídlomatu.

Vzápětí dostal na sebe vztek, že ho vůbec něco takového napadlo. Zbláznil se snad? Co by tím získal? Byla to Pozemšťanka. Hezká, milá, svým způsobem přitažlivá…

Pozemšťanka!

V tom okamžiku vstoupil premiér, a Arvardan byl rád, že může na ten den v Chicu přestat myslet. Ale v hloubi duše věděl, že se ty myšlenky vrátí — vždycky se vracely.

Premiér měl na sobě oblek zářící novotou. Po spěchu nebo pochybnostech nebylo na jeho čele ani stopy, pot jako by na něm nikdy nebyl.

Rozhovor se nesl v přátelském duchu. Arvardan si dal záležet, aby tlumočil všechny pozdravy, které významní představitelé Impéria lidu Země posílali. Premiér naopak vyjádřil vděk, který celá Země pociťuje za velkodušnost a osvícenost imperiální vlády.

Arvardan se pak rozhovořil o významu archeologie pro imperiální filozofii, o jejím příspěvku k důležitému poznání, že všichni lidé ze všech světů Galaxie jsou si bratry. Premiér zdvořile souhlasil a zdůraznil, že Země to cítí již dlouho, a vyjádřil naději, že brzy nastane čas, kdy se ostatní světy Galaxie budou podle této teorie chovat.V reakci na to se Arvardan pousmál: „A právě to je důvod, Vaše Excelence, proč jsem chtěl, abyste mě přijal. Rozdíl mezi Zemí a některými sousedními imperiálními državami spočívá především ve způsobu myšlení. Přesto by bylo možno odstranit mnoho třecích ploch, kdyby se prokázalo, že Pozemšťané nejsou rasově jiní než ostatní obyvatelé Galaxie.“