Isaac Asimov - Oblázek na obloze

A nyní mu Grew vzal pěšce z f5, a Schwartz si téměř mechanicky uvědomil, že to byl špatný tah. To, jak má správně táhnout, ho napadalo, aniž se musel soustředit. Postoupil s věží z králova křídla a zmocnil se prvního ze dvou bílých pěšců. Bílý jezdec znovu postoupil na f3. Schwartzův střelec se přemístil na b7, abyse uvolnil pro další útok. Grew ho napodobil a táhl střelcem na d2.

Schwartz se před zahájením rozhodujícího útoku zarazil. „A Země vládne, že?“

„Čemu vládne?“

„Impe…“

V tom okamžiku Grew vzhlédl a vyrážel ze sebe slova tak silně, až se figurky chvěly: „Tak poslyš, už mám těch tvých otázek tak akorát! Vážně jsi takový idiot? Vypadá Země, jako by něčemu vládla?“ Ozvalo se tiché předení, když na kolečkové židli objel stůl. Schwartz ucítil na ruce svírající prsty.

„Podívej! Podívej se tam!“ chraptivě šeptal Grew. „Vidíš ten obzor? Vidíš, jak svítí?“

„Vidím.“

„To je Země — celá Země. Jenom tu a tam se najde pár míst jako tady…“

„Nerozumím.“

„Zemská kůra je radioaktivní. Půda svítí. Vždycky svítila a vždycky bude. Nic neroste. Nedá se tam žít. Neříkej, že to nevíš. Proč si myslíš, že máme šedesátku?“

Strnulost polevila. Znovu objel s křeslem stůl. „Jsi na tahu.“

Šedesátka! A Schwartz znovu pocítil mentální dotek s neurčitým výhružným podtónem. Hrál bez uvažování, s úzkostí v srdci přemýšlel o tom, co cítí. Pěšcem z e5 sebral pěšce na f4. Grew postoupil jezdcem na d4, a černá věž ustoupila na g5. Tahem na B Grew znovu zaútočil jezdcem, a věž se opět vyhnula krokem na g4. Ale nyní Grewův pěšec z h2 opatrně postoupil o jedno políčko, a Schwartzova věž se vrhla vpřed. Sebrala pěšce z g2 a dala bílému králi šach. Grew vzal věž králem, ale uvolněné místo ihned zaujala černá dáma a tahem na g5 mu dala šach. Grewův král se stáhl na hl, a Schwartz vyrazil s koněm na e5. Grew táhl dámou na e2 s cílem posílit obranu, a Schwartz odpověděl postupem dámy o dvě políčka na g3, takže došlo naboj zblízka. Grew neměl na vybranou, musel táhnout dámou na g2, takže obě královny stály proti sobě. V tu chvíli zasáhl Schwartzův jezdec a sebral bílého jezdce na f3, a když se ohrožený bílý střelec přemístil na c3, jezdec pokračoval na d4. Grew po několikaminutovém váhání odvedl obklíčenou dámu po diagonále a vzal Schwartzovi střelce.

Pak si ulehčené vydechl. Svému protivníkovi ohrožoval hrozícím šachem věž a jeho dáma mohla v černých řadách napáchat spoušť. Navíc vedl o věž a pěšce.

„Jsi na tahu,“ oznámil spokojeně.

„Co — co je to šedesátka?“ odhodlal se Schwartz.

Nyní se Grew nepřátelskému tónu v odpovědi nebránil. „Proč se ptáš? O co ti jde?“

„Prosím,“ dožadoval se pokorně Schwartz. Moc odvahy mu nezbývalo. „Nechci nikomu ublížit. Nevím, kdo jsem a co se mi stalo. Možná trpím ztrátou paměti.“

„Nejspíš,“ zazněla pohrdavá odpověď, „utíkáš před šedesátkou? Odpověz pravdivě.“

„Vždyť ti říkám, že nevím, co ta šedesátka znamená.“

Znělo to přesvědčivě. Následovalo dlouhé mlčení. Schwartz sice cítil Grewův mentální dotek neustále, ale nedokázal ho rozložit na slova.

„Šedesátka jsou tvoje šedesáté narozeniny,“ navázal váhavě Grew. „Země uživí dvacet milionů lidí, nic víc. Když chceš žít, musíš produkovat. Když nemůžeš produkovat, nesmíš žít. A po šedesátce — nemůžeš produkovat.“

„A tak…“ Schwartz nedopověděl, zůstal s otevřenými ústy.

„A tak tě odklidí. Bezbolestně.“

„Zabijí?“

„To není vražda,“ odporoval nepřesvědčivě Grew. „Musí to tak být. Na jiných planetách nás nechtějí, a proto musíme uvolnit prostor pro děti. Starší generace musí ustoupit mladší.“

„A co když neohlásíš, že máš šedesát?“

„Proč bys to dělal? Život po šedesátce není žádné peříčko.. A každých deset let je sčítání, aby se zjistilo, kdo je takový blázen, že chce žít dál. Navíc existují záznamy o tom, kolik ti je.“

„O mně ne,“ vyklouzlo Schwartzovi proti jeho vůli, „A stejně mi bude teprve padesát — až budu mít narozeniny.“

„To tvrdit můžeš, ale oni si to ověří podle struktury kostí. To nevíš? Věk se předstírat nedá. Příště mě už dostanou… Ale jsi na tahu.“

Schwartz jeho pobídku přehlédl. „Chceš říct, že…“

„No jo, je mi teprve pětapadesát, ale podívej se mi na nohy. Můžu snad pracovat? Jsme v rodině registrováni tři, a proto nám výrobní kvótu stanovili pro tři pracující. Když jsem měl mrtvici, měli mě nahlásit, a pak by jim kvótu snížili. Jenže v tom případě by se na mě vztahovala zvyklost o předčasné šedesátce, a to Loa a Arbin nechtěli připustit. Jsou to blázni, protože to pro ně znamenalo tvrdě pracovat — dokud jsi nepřišel ty. Ale napřesrok se na mě stejně dostane… Táhni.“

„Příští rok je sčítání?“

„Jo… Hraj.“

„Počkej!“ ozvalo se naléhavě. „To po šedesátce odstraní každého? Nejsou žádné výjimky?“

„Pro mě a pro tebe ne. Bez omezení může žít premiér, členové Bratrstva tradicionalistů, někteří vědci a ti, kteří prokázali významné služby. Ale to se netýká mnoha, možná takových deseti ročně… Jsi na tahu!“

„A kdo rozhoduje o tom, koho se to týká?“

„Premiér, kdo jiný? Tak budeš hrát?“

Ale Schwartz povstal. „Není proč. Je to mat pěti tahy. Dámou ti seberu pěšce a dám šach; musíš na gl; koněm ti dám šach z e2; musíš táhnout na f2; dámou ti dám šach z e3; musíš zpátky na g2; moje dáma táhne na g3, a když tě zaženu na hl, dám ti dámou mat z h3. Dobrá partie,“ dodal automaticky.Grew dlouho zíral na šachovnici, pak ji s výkřikem smetl ze stolu. Zářivé figurky se rozkutálely po trávníku. „Kdybys mě pořád nevyrušoval tím idiotským žvaněním!“ zaječel.

Ale Schwartz si nic z toho neuvědomoval. Pociťoval jen zoufalou touhu uniknout šedesátce. Browning sice tvrdil:

Stárni, jako stárnu já! Nejlepší nás ještě čeká… ale to platilo na Zemi, na které žily miliardy a kde bylo potravin dostatek. Tady se z toho nejlepšího stala šedesátka — a smrt. Schwartz měl šedesát dva roky. Šedesát dva…

Ve Schwartzově metodickém mozku se řadilo jedno k druhému. Jestliže nechce zemřít, musí z farmy odejít. Pokud zůstane, přijde sčítání a s ním smrt.

Dobrá, odejde z farmy. Ale kam?

Třeba do té budovy — co to bylo, nemocnice? — v Chicu. Jednou už se tam o něho postarali. Ale proč? Protože byl pro ně případem. A nebyl jím stále? Teď se již s nimi mohl domluvit a popsat jim příznaky. Mohl by jim dokonce říct o mentálním doteku.

Ale co když měli mentami dotek všichni? Dalo by se to nějak poznat? — Ne, nikdo další jej neměl. Arbin, Loa ani Grew. Tověděl. Jakmile ho neviděli nebo neslyšeli, nedokázali poznat, kde je. A taky by neporážel Grewa v šachu, kdyby Grew mohl…

Počkat, šachy přece patřily k oblíbeným hrám. A lidé by je nemohli hrát, kdyby měli mentální doteky.

To znamenalo, že je jiný — psychologicky výjimečný. Možná ho jako výjimečného nečeká nijak radostný život, ale aspoň zůstane naživu.

Řekněme, že na tom, co ho právě napadlo, něco je. Co když opravdu neztratil paměť, ale nějak přeskočil čas? Pak, kromě toho, že má mentální dotek, je člověkem z minulosti. Je živým archeologickým vzorkem, nemohou ho zabít.