Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Ale šachy samotné, ty původní a nezměnitelné, zůstaly stejné — a turnaj mezi Schwartzem a Grewem měl již prvních padesát partií za sebou.

Když začínali, Schwartz ani nevěděl, jak se kterými figurkami táhne, a proto první hry pravidelně prohrával. Ale to se brzy změnilo a jeho prohry začaly být stále vzácnější. Grew začal hrát pomaleji a opatrněji, mezi tahy dokázal rozžhavit dýmku doběla, ale přesto prohrával, a to nesl těžce a s reptáním.

Grew měl bílé a pěšcem již postoupil na e4.„Tak hřej,“ pobídl spoluhráče mrzutě. Dýmku držel v zubech a očima nervózně těkal po šachovnici.

Schwartz se v houstnoucím šeru posadil a povzdechl si. Partie pro něho ztrácely tím víc na zajímavosti, čím určitěji věděl, jaké budou následující Grewovy tahy. Jako by do Grewovy hlavy viděl přes mléčné okénko. A to, že on sám téměř instinktivně poznal, jak nejlépe táhnout, vše jen komplikovalo.

Hráli na takzvané noční šachovnici, jejíž políčka ve tmě doutnala modrým a oranžovým světlem. Figurky, za dne obyčejné, neforemné kousky z načervenalé hlíny, prodělaly v noci báječnou proměnu. Polovinu zaléval smetanově bílý svit, který jim propůjčoval vzhled chladivého, lesklého porcelánu, druhá polovina zářila červeně.

Úvodní tahy byly rychlé. Schwartzův pěšec z e7 se postavil nepříteli čelem. Grew táhl jezdcem na £3, Schwartz odpověděl jezdcem na c6. Pak se bílý střelec posunul na b5 a Schwartzův pěšec postoupil z a7 o políčko dopředu, aby ho zahnal zpátky na a4. Potom Schwartz táhl druhým jezdcem na f6.

Zářivé figurky klouzaly po šachovnici samy od sebe, hnány tajemnou vůlí, neboť prsty, které juni posunovaly, se ztrácely ve tmě.

Schwartz měl strach. Možná ze sebe udělá blázna, ale musí to vědět. Náhle řekl: „Kde to jsem?“

Grew, který právě prováděl dobře promyšlený tah jezdcem na c3, vzhlédl. „Cože?“

Schwartz neznal správný výraz pro stát. „Jak se jmenuje tento svět?“ zeptal se a táhl střelcem na e7.

„Země,“ odpověděl stručně Grew a rázně provedl rošádu: nejdřív posunul vysokou figurku krále, pak ji těžkopádnou věží přeskočil.

Odpověď Schwartze nijak neuspokojila. Slovo, které Grew použil, si v duchu přeložil jako 'Země'. Ale co je to Žemel Každá planeta je zemí pro ty, kteří na ní žijí. Postoupil pěšcemve sloupci b o dvě políčka, a Grewův střelec se musel znovu stáhnout, tentokrát na b3. Potom Schwartz i Grew postoupili o jedno políčko pěšci stojícími před dámami, tím uvolnili střelce pro souboj ve středu šachovnice, k němuž se schylovalo.

Schwartz se co nejklidnějším a nejlhostejnějším hlasem zeptal: „Jaký je rok?“ A udělal rošádu.

Grew se zarazil. Možná ho to překvapilo. „O čem to dnes pořád meleš? Nechce se ti hrát? Pro mě za mě, když ti to udělá radost, tak je rok 827.“ A sarkasticky dodal: „Gé-é.“ Pak se zamračil a vyslal svého pravého jezdce do boje na d5.

Schwartz rychle ustoupil a pravým jezdcem zaútočil na a4. Boj začal. Grew vzal jezdcem střelce, který rudě zazářil a vznesl se, aby pak s ostrým cinknutím dopadl do skříňky, kde bude, coby padlý bojovník, odpočívat až do další bitvy. A vzápětí padl vítězný jezdec za oběť Schwartzově královně. Pod tlakem nadměrné opatrnosti Grew s útokem zaváhal a stáhl zbývajícího jezdce na e1, kde byl prakticky neškodný. Schwartzův jezdec zopakoval předchozí výměnu, vzal střelce, a vzápětí se stal obětí pěšce stojícího před věží.

V následující chvilce klidu se Schwartz tiše zeptal: „Co znamená to gé-é?“

„Cože?“ zabručel nevrle Grew. „Aha — tobě ještě vrtá hlavou, který je rok? To je jako v blbinci… Pořád zapomínám, že ses teprve před měsícem naučil mluvit. Ale jsi inteligentní. Ty to vážně nevíš? Tak si zapamatuj, že je rok 827 galaktické éry. Galaktické éry — gé-é Chápeš? Uběhlo 827 let od založení Galaktického impéria, 827 let od korunovace Frankenna I. A teď, prosím tě, jsi na tahu.“

Ale jezdec, kterého Schwartz držel, zůstal ještě chvíli vězněm dlaně. „Ještě okamžik,“ řekl Schwartz a položil jezdce na d7. „Říkají ti něco tato jména: Amerika, Asie, Spojené státy, Rusko, Evropa…?“ Usilovně, ale marně přemýšlel, jak by je charakterizoval.Grew potahoval z dýmky rudě žhnoucí ve tmě. Jeho nezřetelný stín se hrbil nad svítící šachovnicí, jako by na ni špatně viděl. Možná krátce zavrtěl hlavou, ale Schwartz to nepostřehl. Ani nemusel. Zápornou odpověď vycítil stejně zřetelně, jako by ji uslyšel.

Schwartz se pokusil znovu. „Nevíš, kde bych sehnal mapu?“

„Mapy nejsou,“ zavrčel Grew. „Leda bys chtěl v Chicu riskovat krk. Nejsem geograf. A ta jména jsem stejně nikdy neslyšel. Co je to? Lidé?“

Riskovat krk? Proč? Schwartzovi přeběhl mráz po zádech. Spáchal snad nějaký zločin? A Grew o tom ví?

„Slunce má devět planet, že?“ zeptal se nejistě.

„Deset,“ zazněla neúprosná odpověď.

Schwartz zaváhal. Třeba objevili planetu, o které nikdy neslyšel. Ale proč by o ní měl slyšet Grew? Počítal na prstech a pak se zeptal: „Co třeba šestá planeta, má prstenec?“

Grew pomalu posunul pěšce o dvě pole na f4, a Schwartz okamžitě odpověděl svým na f5.

„Myslíš Saturn?“ zabručel Grew. „Jasně že má prstenec.“ Přemýšlel. Mohl si vybrat, jestli sebere pěšce na e nebo f, ale nedokázal odhadnout, co může následovat.

„A existuje pás asteroidů — planetek — mezi Marsem a Jupiterem? Mezi čtvrtou a pátou planetou?“

„Ano,“ zavrčel Grew. Znovu si připálil dýmku a horečně uvažoval. Schwartz, který jeho zoufalou nejistotu cítil, měl kvůli tomu na sebe vztek. Teď, když si byl jist, že je na Zemi, ztratila pro něho šachová partie zcela na významu. Hlavou se mu honila spousta otázek, pak jednu z nich vyslovil.

„Ty filmoknížky, co máš, jsou pravdivé? Opravdu existují jiné světy? A žijí na nich lidé?“

Grew zvedl hlavu od šachovnice a pátravě, ale zbytečně pohlédl do tmy. „To myslíš vážně?“

„Existují?“

„Při Galaxii! Ty to snad fakticky nevíš.“

Schwartz se za svou nevědomost zastyděl. „Prosím…“

„Samozřejmě existují. Miliony světů! Každá hvězda, kterou vidíš, má planety a většina těch, co nevidíš, taky. Všechny patří do Impéria.“

Schwartz v duchu slyšel slabou ozvěnu každého Grewova důrazného slova, které jako jiskra přeskočilo z jednoho vědomí do druhého. Cítil, že mentální doteky jsou den ze dne silnější. Třeba brzy vycítí jako slova i to, co si ten druhý bude jen myslet.

V tu chvíli ho poprvé napadlo jiné vysvětlení než to, že zešílel. Nepřenesl se nějak časem? Co když tak dlouho spal?

„Kdy se to všechno stalo, Grewe?“ vymáčkl ze sebe chraptivě. „Jak je to dlouho, co byla jenom jedna planeta?“

Grew náhle zpozorněl. „Jak to myslíš? Nepatříš náhodou k tradicionalistům?“

„Ke komu? Nepatřím k nikomu. A nebyla kdysi tou jedinou planetou Země? — Tak řekni, nebyla?“

„To tvrdí tradicionalisti,“ vysvětloval Grew neochotně. „Ale kdo ví? Kdo ví, jak to bylo? Pokud vím já, ty světy tam nahoře existovaly odedávna.“

„A to je jak dlouho?“

„Snad tisíce let. Padesát tisíc, sto — nevím.“

Tisíce let! Schwartz se jen s námahou ovládl, aby nezasténal. To všechno mezi dvěma kroky? Nadechnutí, okamžik, zlomek sekundy — a on překročil tisíce let? Zdálo se mu, že znovu přichází o rozum, že mu opět selhává paměť. A přece jen díky neúplným vzpomínkám, vystupujícím z mlhy, se mu podařilo identifikovat Sluneční soustavu.