Isaac Asimov - Oblázek na obloze

Že by s ním toho dne v Chicu něco udělali? Tím přístrojem? Ty tablety — to bylo anestetikum. Operace? Když dospěl v myšlenkách k tomuto okamžiku, znovu se zarazil.

Z Chica odjel den po svém nezdařeném útěku, a nyní dny míjely v klidu.

Měl tady Grewa, který mu ze své kolečkové židle předříkával slova a pomáhal si přitom různými posunky, stejně jako před > ním ta dívka, Pola. Až jednoho dne přestal Grew plácat nesmysly a začal mluvit anglicky. Vlastně ne, to on, Joseph Schwartz, přestal mluvit anglicky a začal plácat nesmysly. Jenže teď už těm nesmyslům rozuměl.

Šlo to tak snadno. Číst se naučil za čtyři dny. Samotného ho to překvapilo. Tehdy v Chicagu měl fenomenální paměť, nebo si to aspoň myslel. Ale něco takového by nedokázal. Grew se však ale překvapeně netvářil.A tak se tím přestal trápit.

Pak, když podzim skutečně zezlátl, pracoval venku na polích. Bylo úžasné, jak rychle chápal. Stejně jako v jiných případech, nikdy neudělal chybu. Stačilo mu jediné vysvětlení, aby bez problémů ovládal i nejsložitější mechanismy.

Čekal, že nastane chladné počasí, avšak ne mrazivé. Ten čas strávil plením, hnojením a přípravou na jarní setbu.

Snažil se Grewovi vysvětlit, co je to sníh, ale ten se na něho jen nechápavě podíval a řekl: „Aby zmrzlá voda padala jako déšť? No ne! A tomu se říká sníh? Možná na jiné planetě, ale ne tady na Zemi.“

Od té doby si všímal teploty a zjistil, že se téměř nemění, přestože se dny zkracovaly, jak se dalo v severní oblasti, kde leží Chicago, očekávat. Někdy si říkal, jestli je vůbec na Zemi.

Zkoušel číst některé z Grewových filmoknih, ale brzy toho nechal. Lidé zůstali lidmi, ale detaily běžného života, s jejichž znalostí se počítalo, a historické a společenské narážky, které mu nic neříkaly, ho odradily.

Záhadám nebylo konce. Stále stejně teplé deště, přísné pokyny, aby se vyhýbal některým oblastem. Jednoho večera konečně podlehl svodům světélkujícího obzoru, té modravé záře na jihu…

Po večeři se vytratil, ale po necelých dvou kilometrech ho téměř nehlučně dojela dvojkolka a večerní vzduch se naplnil Arbinovým zlostným křikem. Zastavil se a nechal se odvézt zpátky.

Arbin před ním chvíli chodil sem a tam, než řekl: „Místům, která v noci světélkují, se musíš vyhýbat.“

„A proč?“ zeptal se klidně Schwartz.

Odpověď se mu zařízla do uší: „Protože je to zakázáno!“ Následovala dlouhá odmlka. „Ty skutečně nevíš, co tam je?“

Schwartz jen rozpřáhl ruce.

„Odkud pocházíš?“ zeptal se Arbin. „Jsi — jsi cizák?“

„Kdo je to cizák?“

Arbin pokrčil rameny a odešel.

Ale ta noc byla pro Schwartze velmi důležitá, neboť v době, kdy kráčel k modravé záři, se všechno neobvyklé, co cítil, slilo v mentální dotek. Tak tomu vjemu začal říkat, a ani později ho nic výstižnějšího nenapadlo.

Šel sám houstnoucím nachovým šerem. Pružná vozovka tlumila zvuk jeho kroků. Nikoho neviděl. Nikoho neslyšel. Ničeho se nedotýkal.

Ale ne tak úplně… Něco jako dotek cítil, ale ne na těle. V mysli… Ani ne tak dotek, spíše jakousi přítomnost — něco jako sametové pohlazení.

A pak zjistil, že cítí dva — dva doteky, zřetelné, oddělené. A ten druhý — jak je měl rozlišit? — byl stále hlučnější (ne, to nebylo správné slovo); stával se zřetelnějším, určitějším.

Pak zjistil, že je to Arbin. Vnímal ho již nejméně pět minut, než zaslechl zvuk dvojkolky, a deset minut, než ho spatřil.

Později se to opakovalo stále častěji.

Začal si uvědomovat, že pozná, když se k němu Arbin, Loa nebo Grew přiblíží na třicet metrů, přestože nemá žádný důvod si myslet, že jsou tak blízko, a to i tehdy, kdy by podle všeho měli být úplně jinde. Zpočátku tomu nechtěl věřit, ale pak si začal zvykat.

Postupně zjistil, že má dokonalý přehled o tom, kde se kdokoli z nich v libovolném čase nachází. Rozeznával je, protože mentální dotek každého z nich byl trochu jiný. Ale nikdy nenašel odvahu se jim svěřit.

A občas si říkal, co asi znamenal ten první mentální dotek, který pocítil na cestě k modravé záři. Ten nepatřil Arbinovi, Loe ani Grewovi. Ale co. Záleží na tom?

Později se ukázalo, že ano. Pocítil ten dotek znovu, když jednou večer sháněl dobytek. Zašel tehdy za Arbinem a zeptal se: „Co je v těch lesích za Jižními vrchy?“

„Nic zajímavého,“ zazněla nevrla odpověď. „Tam jsou vládní pozemky.“

„Co to znamená?“

Arbin vypadal podrážděně. „A co je ti vůbec po tom? Říká se jim vládní pozemky, protože patří premiérovi.“

„A proč se neobdělávají?“

„Nejsou k tomu určeny.“ Arbinův hlas zněl pohoršeně. „Bývalo tam velké centrum. Kdysi dávno. Je to velice posvátné místo a nesmí se tam chodit. Podívej, Schwartzi, jestli tu chceš být v bezpečí, zkroť svou zvědavost a hleď si práce.“

„Ale jestli je tak posvátné, pak tam nikdo nemůže žít, že?“

„Přesně tak. Máš pravdu.“

„Víš to jistě?“

„Jistě… Ať té ani nenapadne tam chodit. Byl by to tvůj konec.“

„Nepůjdu tam.“

Schwartz se vzdálil, ale uvažovat o tom nepřestal a neklidu se nezbavil. Protože právě odtamtud, z té zalesněné oblasti, přicházel velmi silný mentální dotek, a nyní k němu něco přibylo. Nenávist a hrozba.

Proč? Proč?

Dosud nenašel odvahu někomu se svěřit. Nevěřili by mu a nakonec by z toho měl jenom nepříjemnosti. I to věděl. Věděl toho až příliš mnoho.

V těch dnech také omládl. Ne zrovna fyzicky, i když měl menší břicho a silnější ramena, pevnější a pružnější svaly a lepší zažívání. Díky práci na poli. Ale hlavní změnu cítil jinde. Ve svém myšlení.

Staří lidé zapomínají, jak uvažovali, když byli mladí, jak rychle dokázali přeskakovat z jedné myšlenky na druhou, jak odvážné věci je napadaly a jak se snadno přizpůsobovali všemu novému. Navykli si už zdlouhavě rozumovat, a protože je k tomuvedou nahromaděné zkušenosti, myslí si, že jsou moudřejší než mladí.

Schwartzovi však zkušenosti zůstaly, a přitom s úžasem zjišťoval, že dokáže vše nové okamžitě pochopit, že postupně přestává sledovat Arbinův výklad a začíná jej předbíhat, předvídat. Proto se cítil mlád ve svém nitru, a to co se nedalo přičítat jen skvělé fyzické kondici.

Uběhly dva měsíce, a pak všechno vyplulo na povrch — to když hrál s Grewem šachy v zahradním altánku.

Šachy se v podstatě nezměnily, jen figurkám se říkalo jinak. Zůstaly, jak si je pamatoval, a tudíž mu přinášely stejné potěšení. Alespoň v tomto ohledu ho zrádná paměť neobelhávala.

Grew ho seznámil s různými variantami hry. Existovaly šachy pro čtyři, kdy každý hráč měl svou šachovnici, v rozích sousedící s dalšími, a pátá vyplňovala prázdné místo uprostřed jako příslovečné území nikoho. Bylo možné hrát trojrozměrné šachy, kde bylo osm průhledných šachovnic nad sebou a každá figurka se mohla pohybovat ve třech směrech, stejně jako normální partie ve dvou, a hrálo se také s dvojnásobným počtem figurek a zvítězil ten, kdo dal mat oběma králům současně. Byly i jiné oblíbené varianty. Tak třeba výchozí postavení figurek se určovalo házením kostkou, různá políčka přinášela figurkám, které na ně vstoupily, výhody či nevýhody, nebo se přidávaly nové kameny, které měly nové možnosti.